Recenze: Ennoia – Soul Sculptors

Ostrava je černá… nebo aspoň se to říkalo. Taky dlouhodobě platí, že je Ostrava ocelovým městem, a protože se ocel vyrábí ze železa a železo je vlastně metal, tak je logické, že se zde daří právě Metalu.

Ostatně kapela Ennoia, které letos na začátku září vyšla první plnohodnotná deska „Soul Sculptors“, je toho nesporným důkazem. Nicméně první zmínky o kapele Ennoia lze nalézt již v roce 2007. Tož to bylo tenkrát, když se členové rozpadlé emo/scream kapely Odi Et Amo rozhodli znovu si zahrát, aby se po několika letech a spoustě personálních výměn (především na pozici kytary) ustálili na sestavě: zpěv – Tereza, kytara – Slava, kytara – Michal, basa – Ondra a bicí – Tomáš.

Tak a teď k samotné desce. Tvarem připomíná kolečko s dírou uprostřed, které má z jedné strany metalický povrch a z té druhé potisk, který  je možno nalézt i na obalu desky ekonomického digipacku. Ten je mimo jiné opatřen i texty a dalšími informacemi, jež jsou zdařile vkomponované do grafiky fantazijního světa s trochu chaotickým uspořádáním. Návod k použití jsem nenašel, takže budu postupovat intuitivně. Nejprve jsem se snažil vytáhnout CD z obalu, a jak jsem správně předpokládal, tlakem na střed vyskočilo samo. Jak úchvatně jednoduché. I v mechanice CD přehrávače zaplnilo vybrané místo pro nosič dokonale. Manuálně jsem přehodil režim svého vnímaní na super a jal se vstřebat „Soul Sculptors“ všemi smysly.

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

Úvodní skladba začíná velice jemně včleněnou magickou mantrou: „Ek Ong Kar Sat Gur Prasad, Sat Gur Prasad Ek Ong Kar,“ která postupně zesiluje v nájezd growlu plného energie, aby se tento po chvilce propojil v technicky zdatně vyrobené kytarové sounáležitosti. Melodická linka se skladbou táhne velice zdařile a myslím, že při tvoření téhle skladby bylo autorům jasné, že to musí být jednička. Dvojka „Feeding the Blackholes“ pokračuje v nastaveném tempu i stylu, aby ten byl na krátko vystřídán poněkud civilnějším přednesem Terezky, nicméně ve stejně nastaveném ubíjejícím tempu. A pak… to začne pomalu nudit. Může za to především přehršle zpěvu, resp. prostor daný zpěvačce. Člověk se začíná pomalu ztrácet, společně se zbytkem kapely. Ačkoliv jsem si nad dvojkou na desce zpočátku neobyčejně chrochtal, tímto jsem byl trochu zklamán.

Co se však týče dalších skladeb, tam už k tomu nedošlo a já si skutečně oddychl. Na zelených polích jsem lítal z kytičky na kytičku pod vlivem LSD a nechal se unášet na kytarových rifech až k branám bitevního pole. Čtvrtá skladba příjemně odsejpá a poprvé se mi podařilo dokonce zaregistrovat i trochu snadněji zapamatovatelný refrén, což „Battlefields“ staví do role zajímavějších kousků na fošně. To ostatně platí i o další skladbě, která pro změnu vsadila na syrovost hned od úvodu, aby po technické smyčce, která „New Era“ velice hezky zdobí, přešla k melodickému refrénu, který nám  v krátkosti sdělí, že každý Matrix potřebuje svého Nea. „Sonet One“, to je přesně to, co od kapel hrajících progressive (ať už se směsí death metalu, nebo čehokoliv jiného) zbožňuji. Ten příjemně uhlazený chaos obklopený hradbou kytarových vyhrávek a samplů a porci zajímavých přechodů.

To, že jsou na desce texty plné abstrakcí, svědčí o jistém posunu v rámci tvorby a rozhodně nečekejte rýmy typu láska – páska. Od těch je to opravdu na hony vzdálené. SHAKESPEARE’S SONNETS je díky tomu pěkným kouskem nijak nevyčnívajícím z řady, nebo, chcete-li, „Sonet One“, tak jej ostatně nazvala kapela (a je tak pro mě trochu záhadou, proč právě Shakespeare). Pomalu se dostávám ke konci a zjišťuji, že již nedochází k nějakým větším překvapením. Poslední skladba na desce je takovou třešničkou na dortu, kdy úvodní pasáž praskající desky s melodickou linkou předjímá věci následující. Tak jako jednička je skvěle postavena na začátek, tak „Fire of Inner God“ je skvěle postaven na konec.
Poslední skladba je trošilinku pomalejší a trochu melodičtější a rázem je to něco jiného, jako by to snad na desku ani nepatřilo, ale sedí tam jako prdel na hrnec.

Závěrem bych dodal snad jediné. „Soul Sculptors“ se mi líbí, ale na bestovku to zatím není. Místy jsem se trochu ztrácel a místy jsem hledal i trochu té surovosti a neakademičnosti. Kapela hrát umí, ale občas mi přišlo, že se kytaristovi zalíbil nějaký rif a ten byl schopen točit velice často… Asi to tak má být. Nicméně pokud bych měl posuzovat desku jako celek, prakticky toho nemohu příliš namítat. Skvělý koncept, zajímavé pasáže, growl má zpěvačka luxusní. Už je to skoro standart, že holčina s padesáti kily živé váhy rozbije kdejaký kotel svým přednesem, ale stejně mě to pokaždé příjemně překvapí. Onen metalcore/death metal, kterým se kapela prezentuje na Bandzone, mi trochu k této desce nesedí, nicméně škatulky jsou pro ty, co muziku chtějí pitvat, já ji žeru, takže se v tom nerýpu.

Když se mi něco líbí, tak to obvykle dám nějak najevo, a ani u Ennoii jsem neudělal výjimku. O tom však víc až později.