Kvapem se blíží sestavování desítek nejlepších alb redaktorů Obscura a každý asi zvažuje své letošní favority. Než ale nastane konec roku, dovolte mi zamyslet se nad odlišnostmi a specifiky toho, co potkalo celosvětovou metalovou scénu v roce 2020.

Málokdo z vnějšího světa, tedy ze světa, který není usazený v paralelním vesmíru černých triček, kožených bund, ocelových hrotů, podivných názvů jako thrash, doom nebo death nebo podivných zkratek typu Snakebyte BLKS, ví, jak moc zasáhla koronavirová krize právě tenhle specifický a jedinečný ostrov pozitivní metalové deviace. Hudba jako taková často trpí tím, že ji lidé smetou do jednoho šuplíku, do jednoho zmateného playlistu na Spotify, který používají stejně bezmyšlenkovitě jako toaletní papír nebo krabičku cigaret. Ale každý hudební žánr má nejen svá osobitá specifika, ale také osobitou komunitu lidí, která ho preferuje a ctí. Samozřejmě, epidemie si nevybírá, pokosí všechny muzikanty bez ohledu na to, jestli hrají Mozartův hobojový koncert, nebo growlují ve sklepním klubu, ale… je tu pár ale, která mě nutí k zamyšlení nad žánrem, kterému se na Obscuru věnuji.

Protože Mozarta můžete vychutnávat v komorním atriu, usazení na židli, daleko od ostatních, s hlavou nakloněnou ke straně, rukama vzorně složenýma na klíně a vlahým pohledem, který zchladne jen, pokud dané crescendo nebylo dokonale zvládnuté. My ale posloucháme metal. Na to, abychom zvedli obočí při pořádném crescendu, potřebujeme opravdu velkou aparaturu. A nejen to. Když nás někdo posadí na židli dva metry od dalších lidí, něco podstatného se ztratí. To, co tvoří svět většiny metalových žánrů.

Tento rok byl dost plodný na vynikající, naprosto úžasná alba, kterých se nemůžu nabažit, moje desítka je tak přeplněná, že už jsem zvažovala první třicítku, i čtyřicítku. Mám hlavu plnou tak dobré hudby, že by se ve skutečnosti vešla do několika dalších let. A ta skvělá hudba vznikla za jediný rok. Měl by to být důvod k oslavě, můžeme bouchnout šampáňo a říct si, že je to super, jenže ve skutečnosti ani jedno z těch alb neuslyšíme v brzké době živě. Kapely rušily tour, koncerty, festivaly. Umíraly kluby a mnoho umělců ohlásilo konec nebo přerušení činnosti, naposledy britská Anathema. Určitě je skvělé nahrát kvalitní a nosné album, ale bez jeho prezentace na veřejnosti, bez jeho opakování a vybrušování na koncertech, bez zpětné vazby publika je většina alb roku 2020 částečně ztracená.

Protože alba zrají právě na živých show, získávají si posluchače, kteří je plní novým obsahem, dávají hudebníkům prostor je pilovat, zlepšovat a kultivovat. Navíc, na metalových koncertech, které jsou extrémně kontaktní, silně emočně nabité a postavené na přímé, okamžité reakci publika, se jednotlivé skladby alba upevňují a stávají po čase legendami. Takovou příležitost ale letošní alba nedostanou. Ani jedno z nich.

Bolestně jsem si uvědomila, jak moc mi chybí koncerty, protože kdo pravidelně navštěvuje metalové akce, ten ví, jak neuvěřitelná atmosféra na nich většinou panuje. Ve skutečnosti jde o opravdu komorní záležitosti, takřka rodinné sešlosti, při kterých hudebníci a publikum tvoří jednolitý celek. Samozřejmě nemluvím o masových koncertech, na kterých je vzdálená kapela oddělená tolika zábranami, že ji nikdo pořádně nevidí, ale určitě každý z nás zažil i obrovskou show, při které nešlo o postavení hudebník proti publiku, ale o splynutí všech složek, které při živé produkci závratně gradovaly a obohacovaly se. Dokonce ani intelektuálnější metalové formy progresivního typu se neobejdou bez diváckých emocí. Při metalových koncertech každá píseň zas a znovu vzniká, pokaždé je jiná, nejde jen o čistou interpretaci. Album nezní zdaleka tak jako živá produkce, je jen jednou ze složek toho, co tvoří set skladeb dané kapely. Metal má v tomto blíž jazzu než třeba klasické hudbě, protože při jeho poslechu neočekáváte vždycky stejný zvuk, výkon nebo identické sólo. Improvizace vychází z nálad publika, prostoru, počasí, země, ve které se hraje, faktorů je moc. Zatímco klasickou, swingovou nebo třeba popovou nahrávku si můžu pustit doma a neschází mi její živý obraz, u metalové skladby to je vždycky jen půlka radosti. Málo metalových kapel je čistě studiových, a i když pár takových znám, ty, které prezentují svá alba veřejně, jsou většinou nosnější.

Rocková a metalová scéna dostala velký zásah, opravdu velký. Až na pár mamutích, výdělečných kapel jde většinou o nevýdělečné malé projekty, často závislé na klubové scéně, která dostala enormní ránu do vazu. Je otázkou, jestli se otevřou všechny kluby a jestli přežijí všechny kapely, které máme rádi a podporujeme. Pro nás, kdo jsme čerpali energii z koncertů, je tohle smutné období a nemáme jistotu, že ještě v budoucnu zažijeme to, co tento rok zmizelo z našich životů. Snad se postupně scéna obnoví a kapely znovu nastoupí na stage, ale kdy, to nevíme.

Chci jen říct, že letošní desítka nejlepších alb bude opravdu jiná a tak trochu důležitější. Možná bychom měli letošním metalovým kouskům věnovat větší pozornost, investovat do nosičů nebo merche to, co ušetříme za koncerty. Nezapomenout na to, co letos vzniklo. Protože minulost už se nemusí nikdy opakovat.

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x