Amorphis už jsou v dnešní době vystavení na polici finských trofejí. Jde o legendární formaci, o které se vydávají knihy. Fanoušci se často přou o to, jestli mají raději éru Pasiho Koskinena nebo Tomiho Joutsena, zažila jsem desítky debat o to, které album Amorphis je nejikoničtější. Kupodivu ale ani jedna debata nezpochybnila nebo nesnížila kytarové mistrovství Esy Holopainena, který je stálicí kapely už od roku 1991, kdy na nenápadné kazetě, nazvané „Disment od Soul“, vyšly tři první skladby nové a neznámé kapely, která se zapsala později do dějin finského metalu.

Ještě před padesátkou Esa Holopainen vystoupil ze svého vlastního stínu a vydal první sólové album. „Silver Lake“, které přináší kupodivu víc než jen vzpomínky známého kytaristy a nekopíruje styl Amorphis.

 

Vždycky se zamýšlím nad tím, že sólové projekty kytaristů bývají často intimnější a méně originální než tvorba kapely, ze které daní hudebníci vychází (čest výjimkám). Většinou zní jako dlouhé, příjemné vydechnutí, které nemá moc ambicí. Holopainen v tomto ohledu není výjimkou. „Silver Lake“ rozhodně není ambiciózní, nesnaží se o inovativní postupy, jeho základním stavebním prvkem je hudební poctivost a důraz na melodičnost. Holopainen se nemusí nijak zvlášť trápit s tím, jestli nahrávka bude kvalitní, protože v tomto ohledu je víc než jasné, že kvalita bude odpovídat významu interpretů. A když píšu ten plurál, dostávám se k tomu, co „Silver Lake“ vynáší na vyšší příčku v oblasti pobočných sólových projektů.

Esa Holopainen je mimořádně příjemný, nekonfliktní a přátelský chlapík. Je to ten typ člověka, kterého má každý rád. Žádné hvězdné manýry, to je ostatně slyšet i na jeho malebném a nepříliš excentrickém stylu hry. Poctivý dříč, kterého charakterizuje spíš jistý kytarový impresionismus, a kteerý určitě nemá problém se shodnout s různými typy hudebníků a oslovit je, pokud jde o vlastní tvorbu. „Silver Lake“ stojí právě na spolupráci s několika výraznými jmény.

Holopainena navíc charakterizuje jedna podivuhodná vlastnost. Dokáže se upozadit, vejít do stínu a nechat osobnost na stagi vyniknout. Nenárokuje si prostor vpředu, rád se tiše usmívá a zírá na svou kytaru. Když se opravdu odváže, přejde zleva doprava nebo naopak a zase se postaví do pozadí. Jeho sólové album se tak stalo sólovým albem ostatních. A Esa jim vytvořil podmínky k tomu, aby vynikli.

Úvodní skladba „Silver Lake“ je typický, impresivní Holopainen. Decentní akustické intro, melodičnost a elegance s velmi intimním vyzněním. Hlavní protagonista nás uvedl do svého světa, který vzápětí přenechal slavnějšímu jménu. A Jonas Renkse vystoupil do popředí se skladbou, která prostě zní jako Katatonia. Má ten pel, tu vůni, charakter, tak typický pro švédskou depresivní stálici. Holopainen Renksemu tvoří nádherné pozadí, světlejší, ne tak melancholické, s optimistickým zvukem, naplněným světlem a nadějí. I když skladba „Sentiment“ naprosto dokonale kopíruje styl Katatonie, Holopainen donutil frontmana uvěřit v dočasnou radost, ukrytou ve vzpomínkách. Není to hudebně inovativní nebo převratná skladba, je prostě jen… hezká. Nevím, jestli si takové slovo může hudební kritik dovolit, ale občas přesně ten pocit v široké hudební nabídce chybí.

„Storm“ je určitě Holopainenova srdcovka. Cítím to, jsem si jistá. Potom, co odejde ze scény překvapeně se usmívající Renkse, nastoupí Håken Hemlin. S celou svou vikingskou opulentností se frontman folk rockových Nordman pustí do Holopainenovy bouře a napne plachty. Je to letní song, naprosto tradiční, poctivě rockový, využívající všechna klišé žánru, jak v hudbě, tak v textu. Velkolepá píseň nechá vyniknout kytarové party a klade důraz na jednoduchou rytmiku. Je to píseň, která by se mohla stát novou Lambadou nebo Macarenou roku 2021. Člověk při jejím poslechu chce běžet po pláži, pít koktejly s paraplíčky a zvracet z opravdu velké jachty. Jediné, co mě trochu mrzí, že Håken Hemlin nenazpíval ten báječný letní hit ve švédské verzi. To by byla pecka a velký dárek pro všechny fanoušky Nordman.

Einar Solberg stojí na vrcholu a ještě se vytahuje na špičky. Chce ho každý, Solberg je tak vytížený, že občas nestačím sledovat jeho rozlet. Když švédský lodivod předá v písni „Ray of Light“ veslo norskému kormidelníkovi, letní opar se vznese hodně vysoko. Leprous, říznutí sedmdesátkovým popem, svou typickou sladkobolnou dynamikou a hlasovými piruetami, to je samozřejmě velká parádička. I v této skladbě se Holopainen svěřuje posluchači se svými oblíbenými vlivy a z alba vytváří soundtrack k hodně prosluněnému filmu. „Ray of Light“ je nosná skladba, má skvělý zvuk, jen dost potlačuje právě Esu Holopainena, je to Solberg se vším všudy.

Vesa Matti Loiri není zpěvák, ale finský herec, takže se ve skladbě „Alkusointu“ album nečekaně změní. Holopainen se nemusí bát použití finštiny. Ví, jak vytěžit originalitu své rodné řeči a navodit runebergovskou atmosféru. Dramatické vzedmutí podporuje svým saxofonem Sakari Kukko, který doprovázel Amorphis na jejich předchozích albech a dodával jejich skladbám jazzovou hloubku. Loiri je velký finský hlas a „Alkusointu“ je kytaristova pocta velkému finskému umělci.

Na domácí půdu se Holopainen vrací s písní „In Her Solitude“, kterou zpívá Tomi Joutsen. Pro fanoušky Amorphis je to hodně pěkný návrat do minulosti. Skladba zní trochu tak, jako by vystoupila z tvorby Amorphis kolem roku 2006, kdy vyšlo album „Eclipse“. Typický Esa Holopainen, typický Joutsen.

Björn Strid je další pěvecká ikona, známá především díky Soilwork, se kterými si Amorphis střihli i velké evropské turné. „Promising Sun“ kombinuje dost zřetelně hudební postupy Amorphis s podivuhodně odlehčeným projevem vokalisty. Vznikla tak další skladba nabitá příjemnou energií, která si neklade nároky na emoce posluchače.

„Fading Moon“ patří ženě, oslnivé Anneke Van Giersbergen. I ona se již dříve připojila k hudebním spolupracovníkům Amorphis. Její spolupráce na albu „Queen of Time“ se mimořádně zdařila. Holopainen pro ni stvořil elegantní, velice ženskou píseň, která dává vyniknout bohatství a barevnosti jejího hlasu. Anneke k Holopainenově kytaře ladí, tihle dva jsou pro sebe hudebně stvoření, a i když to není můj šálek čaje, musím přiznat, že se „Fading Moon“ pěkně poslouchá.

„Apprentice“ uzavírá celé album a na stage se vrací Jonas Renkse. Celé album se neslo v zářivém, prozářeném a optimistickém duchu, ale pěvec Katatonie zhasíná světla. Léto končí vzpomínkami a „Apprentice“ se loučí sentimentální, večerní atmosférou, která utápí tmu ve stříbrném jezeře.

Není k dispozici žádný popis fotky.

Nemám důvod se jakkoliv navážet do tak skvělých hudebníků, kritizovat to, že nepřišli s originálnějšími nápady a nepředvedli víc. „Silver Lake“ má své absolutní vrcholy ve skladbách, kdy se Holopainen propojil se stylem Katatonie, kdy povolil uzdu Solbergovi nebo ve chvíli, kdy se vrátil na začátek milénia a znovuobjevil Joutsenovy možnosti. Jeho pocta Loirimu je dojemná a křehká, bohužel pro nefinského posluchače zůstane neuchopitelná.

Pro mě osobně zůstal nevyužitý Björn Strid, ale i jeho píseň má svou eleganci. „Silver Lake“ nepřevrátí hudební svět vzhůru nohama. Není proč, není prostor. Je to album pro dospělejší posluchače, bojím se napsat starší, ale je to tak. Vzhledem ke svému věku si už snad taky mohu dovolit trochu sentimentu a pochopení pro něco, co je „jen“ hezké.

Esa Holopainen v životě a v tvorbě obstál. Ještě nekončí, má před sebou hodně tvorby. Sólové album si nadělil z radosti, jen pro ten pocit, pro víru ve šťastné cesty, velké příběhy a šťastné konce. Naprosto mu rozumím. Vím, proč skládá právě takovou hudbu. A děkuji mu za ni.

 

 

 

 

 

 

8.0 Klasika
  • SKLADBY 8
  • ORIGINALITA 6
  • ZPĚV 9
  • INSTRUMENTÁLNÍ SLOŽKA 9
  • PRODUKCE 8
  • Hodnocení Čtenářů (0 Hodnocení) 0

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x