V pátek 19. listopadu se ve Vopici sešly tři kapely, které svými koncerty nezboří sportovní haly a jejichž fanouškovská základna se pohodlně vejde i do menších prostor. V podstatě šlo o kapely, které jsou na české scéně pro nezasvěcené publikum spíš velkou neznámou a které se neprosadily ve větším měřítku. Ve výsledku ale koncert nebudil rozpaky ani zívání. Ti, kteří přišli, nemuseli zůstat stranou. Příjemná atmosféra určitě potěšila i ty nejzarytější skeptiky, kteří si potrpí jen na starou, osvědčenou muziku provařenějších kapel.

Do Vopice jsem se vydala především kvůli Thanallianu, protože na Obscuru rádi sbíráme kapely, o kterých se tak docela běžně nepíše, a na Thanallian padl los především díky tomu, že naše redaktorka Curly Red Head v kapele tvrdí muziku a má samozřejmě protekci. Než začnete namítat, že to není fér, musím upozornit, že přítomnost kolegů z redakce na koncertech je spíš peklo než ráj a strach ze zklamání je mnohem vyšší. Takže Curly byla mou přítomností spíš potrestaná než poctěná.

V klubu vládla obvyklá rodinná atmosféra, kterou na Vopici oceňuji. Je to prostor, ve kterém se člověk může oddělit od zbytku světa a představovat si, že tam venku už proběhla apokalypsa, která ho naštěstí minula. Vopici zaplnili především fanoušci zavedené kapely Falcar, ale dorazili i posluchači dalších dvou formací. Příjemný počet lidí, kteří malý prostor nezahltí, ale zaplní tak akorát, aby nikdo z hráčů neměl pocit, že hraje přesilovku.

Koncert otevřela kapela Odraedir netradičně vleklou zvukovkou, která spíš připomínala veřejnou zkoušku. Nebýt skvělého barmana, který mi hned na počátku dodal omamné nápoje, asi bych se začala tvářit kriticky, protože zvukovka se vlekla a její výsledek mi zase tak oslnivý nepřišel. Nicméně dřív, než jsem začala litovat toho, že zabíjím pátek poslechem něčí zkoušky, Odraedir se konečně rozehráli. A postupně se propracovali do pohody.

Být jedničkou na startu není snadné a někdy se nepovede přesvědčit publikum, aby opustilo prostor baru, záchodů a vzdálených prostor za účelem poslechu hudby. První kapela se nadře nejvíc, musí zaujmout a utáhnout nejtěžší bagáž, plnou laxního zájmu a příliš velké střízlivosti účastníků. Odraedir v sobě naštěstí mají dostatek energie a přirozené sklony k exhibicionismu. Nenechají se tak snadno otrávit, což je důležitá vlastnost dobrých tahounů. Ostatně, nejsou zase tak noví a nezkušení, na stagi stojí od roku 2009 a nahráli tři alba, takže vědí, jak pracovat s publikem. A frontman Jakub Držmíšek na sebe umí strhnout pozornost.

Svižný pagan metal je prostě naživo vždycky nejlepší, dokáže nakopnout, vstříknout lidem energii do žil a vybudit je. I když začátek vystoupení neměl takovou sílu, postupně se kapela osmělila a ke konci už řádila a nutila řádit i ostatní.

Musím se přiznat, že největší dojem ve mně zanechal výkon Petra „Křena“ Matouše, který už ze své podstaty dokáže mezi sebou a publikem vytvořit tu správnou chemii. Nadaný kytarista s výrazným vokálem možná na první pohled připomíná Christiana Lorenze, takže by v jeho úpravně vědeckém zjevu nikdo nehledal metalovou duši, ve skutečnosti jde ale o muže dvou tváří, který nejprve zarazí zjevem a potom strhne hudbou. Ve vokálním propojení s Jakubem funguje perfektně a dokáže velice rychle vyplnit třeba chvíli, kdy selže frontmanův mikrofon. Ale líbila se mi moc i rytmická kytara Marka Brabce a bicí Davida Urbana. Odraedir dokázali, že si umí pořádně zařvat a zahrát. Zvukovka i dlouhé intro, které by asi slušelo nějakým slavnějším bijcům, bylo zapomenuto.

Na úvod k Thanallianu se musím přiznat. Nemám ráda dlouhá, epická intra a housle. Můj negativní vztah k houslím v metalu je tak nějak všeobecně známý, prostě mám pocit, že jsem ještě neslyšela dokonale naladěné housle, a vždycky, když slyším jejich pronikavý hlas mezi ostatními nástroji, začnu si připadat jako na končící irské svatbě. A ještě nemám moc ráda soprány… S tím přístupem jsem se postavila před Thanallian. Už aspoň chápete, proč jsem byla tím nejnevhodnějším kritikem, který mohl na koncert Thanallianu zabloudit.

Ale abych nefrustrovala muzikanty, kteří si report čtou, můj pohled se vyjasnil hned, jak zkolabovalo intro. Nenadálý kolaps jsem považovala za záměr a dostala se do optimističtější nálady. Houslí nebyla přemíra. A soprán? Vlastně spíš sytý, velkolepý a naprosto dokonale ladící mezzosoprán Anny Pavlů mi hned na začátku dokázal, že nezáleží na výšce hlasu, ale na tom, jestli někdo umí ten nádherný nástroj používat. Anna to umí brilantně.

Nerada bych celý report postavila na adoraci hlasové virtuozity zpěvačky Thanallianu, ale musím utrousit pár poznámek.

Mnoho zpěvaček si myslí, že zpívat skutečně umí. Některé vyjí, proto nemám odvahu poslouchat soprány. Když zaslechnu vytí nebo houkání, většinou začnu vypadat jako kritik Anton Ego z Ratatouille, prostě to nepolknu. Nedokážu unést napodobeninu operního projevu, které schází technika. Proto poslouchám buď dámský harsh nebo pánské vokály. Dámy prominou. Když se romantický hlas zpěvačky začne šplhat po osnově výš, obvykle znervózním a pak čekám tu nedokonalost, která ze zpěvu dělá utrpení. Takže když se zdvihl hlas Anny Pavlů, přivřela jsem oči… a uslyšela zázrak. Byla tam, kde být měla, přesně, dokonale, bez kvílivého nájezdu, bez těch trapných skluzů, ve kterých hlas hledá linku, na které má zabrzdit. Proti publiku stála zpěvačka, která dokonale slyší, koriguje přirozeně své nedokonalosti, a navíc umí vyvinout vražedné charisma. Slyšela jsem nejlepší český metalový mezzosoprán a dokážu to napsat bez zachvění prstů nad klávesnicí.

Kromě toho, že Anna Pavlů má skvělý hlas, umí složit kvalitní songy a za jejími zády šlape velice kvalitní parta hudebníků, která umí zvednout hlavu z malého českého rybníčku. Thanallian hrají velice dobře, mají tah na branku a jako čeští Within Temptation s originálním repertoárem, který nekopíruje cizí vzory, ale rozvíjí jejich vliv, by měli být známější. Protože jejich hudba je určitě zajímavá i pro publikum, které metal nepreferuje. Doufám, že se téhle zajímavé formaci budu moct na Obscuru věnovat i jindy, ne kvůli protekci, kterou u mě má krásná a nadaná basistka, ale kvůli kvalitě, kterou Thanallian vytvářejí.

Falcar se s dlouhým intrem moc neobtěžovali. Nastoupili jako příliv a spolu s nimi se pod stage nahrnulo velké množství věrných a zjevně nadšených fanoušků. Falcar umí nastoupit a vytvořit dojem sebejisté profesionality. Když se ozvaly první tóny, bylo jasné, že na scéně je zkušená formace, která si je jistá masivní podporou své rumělkou potřísněné družiny.

Ostatně album „I am Your Destiny“ je prostě chytlavé a pěkné, živě se nese ještě lépe než na nahrávce a za srdce chytne všechny milovníky Ensifera a dalších folk, symphonic a power metalových velikánů.

Falcar představují utvořený styl, který sází na naprostou jistotu a profesionální podání. Právě sebejistota mnohým českým kapelám schází a oba Palounkové i jeden Slávik ji mají. Možná proto zní Falcar tak dobře, tři výborní hráči o sobě prostě nepochybují.

Jejich symfonicita není tak veliká, epická a masivní, nejsilnější jsou právě v power a folkovější poloze, ta zní parádně. Chytlavé melodie a klasické riffy, to fanoušky baví, a na vystoupení Falcaru musím vyzdvihnout především ohromující spolupráci publika. Koncert působil skoro rodinně, bylo poznat, že kompaktní, uzavřená skupina na stagi i pod ní ví, co se tu odehrává, a umí si to užít do poslední kapky potu.

Pánové z Falcaru se baví, muzika je těší a jejich pojetí má osvobozující účinky na organismus. Nejde tu o velkou originalitu, ale o osobní radost, o sílu okamžiku, proto myslím, že Falcar je nutné vidět naživo, ne ho poslouchat z placky nebo ze Spotify. Je nutné si užít ten příval energie živě, nechat bránici vrnět pod náporem zvuku a přijmout chvíli s Falcarem jako událost, která člověkem pronikne a odeznívá pomalu.

Večer ve Vopici nebyl vůbec malým setkáním pro zasvěcené, ale plnohodnotným koncertem, při kterém nestojí divák příliš daleko a může se podílet na atmosféře. Klubová vystoupení mají prostě kouzlo, které nám velké haly nenabídnou. A člověk při nich může zažít zázrak. Kéž by čeští fanoušci objevovali tuhle magii častěji.

 

 

 

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
Tom
Tom
23.11.2021 11:57

Děsná recenze

Keagan
Admin
23.11.2021 12:03
Reply to  Tom

Protože….? Nebo necháš svou kritiku neobhájenou z důvodu nedostatku argumentů? 🙂

2
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x