Možná by se mohlo zdát, že omezení roku 2020 se finské metalové tvorby moc nedotkla, protože Finové si patrně lockdownu ani nevšimli. Pravda, co se týče tvorby finských kapel, i v tomto roce vznikly pronikavě pěkné kousky do sbírky metalových finofilů. Ale jinak bylo na finské scéně stejně smutno jako kdekoli jinde. Festivaly v Tusce, Kotce i v dalších místech byly zrušené nebo se odehrály online formou. Kapely rušily tour, koncerty a snažily se přitáhnout fanoušky ke streamovaným zážitkům, které většinu lidí prostě moc netěší. Někteří hudebníci si prošli izolací z důvodu onemocnění, jiní se zabouchli do studia s láhví vodky. Ani v tak řídce obydlené zemi nepanovala velká pohoda. Nicméně tu máme alba. Deset alb, která zaujala redaktorku Finského koutku. I když jde o velmi osobní výběr, doufám, že vás nejen zaujme, ale třeba i inspiruje. A protože na Obscuru dáváme prostor neprovařeným kapelám, možná některá jména uslyšíte poprvé.
- Hiidenhauta – Riivin
Začnu hned tím nejdepresivnějším, co finská scéna vyprodukovala. Melodický black ze Satakunty sází na spojení screamu a ženského čistého vokálu. Hiidenhauta si vybírá temná témata z finské historie. Sourozenecká dvojice Tuomas a Emma Keskimäki ve své tvorbě využívají kalevalické metrum, takže jejich písně zní opravdu velice finsky. Zároveň nejde o folkový kýč, ale o plnokrevný black, který sází na syrovost a naprosto tradiční zvuk. Album „Riivin“ obsahuje devět náporů deprese, s občasnými skoro až symfonickými doteky. Krutá nálož, ostrouhaná až na vysušené kosti, si určitě zaslouží zájem publika.
- Atlases – Woe Portrait
O překvapení na post metalové scéně se postarali hodně dobří a poměrně neznámí Atlases. Pětice z Pori se vytáhla s parádním albem „Woe Portrait“. Plný zvuk, nosné hudební nápady, vynikající atmosféra, to všechno táhne album hodně kupředu. Pro mě osobně se stali Atlases skokany roku. Jejich práce je dlouhodobě skvělá a tuším, že se od nich ještě dočkáme vynikajících kousků.
Recenze Obscura zde:
- Dead End Finland – Inter Vivos
Melodic death se špetkou industrialu. Hravost, melodičnost, důraz na chytlavé motivy. Vynikající album „Inter Vivos“ je přesně takové, jaké potřebujete, když máte tu správnou náladu „na něco“, ale nevíte na co. Energetická bomba, příjemný legální doping všedního dne. Dead End Finland nejsou úplní nováčci, ale s každým albem technicky rostou. Jde o nesmírně příjemné pojetí klasického finského melodeathu, které se dostane člověku pod kůži. Album má obrovský potenciál a DEF by určitě mohli překročit hranice a uspět. Bohužel díky nepříjemné situaci zatím nedostali příležitost. Ale snad jim vydrží entuziasmus a tah na branku.
Recenze Obscura zde:
- Kaunis Kuolematon – Sytyköön Toinen Aurinko
Špičkový melodický doom v podání ikonických Kaunis Kuolematon vyšel skoro na sklonku roku, ale rozhodně se vyplatilo na novinku počkat. Kaunis Kuolematon jsou natolik dobří, že zatím nevytvořili špatné album, ale novinka je skutečně výjimečná po zvukové, technické i tvůrčí stránce. Finská lyrika, která se zařezává hluboko do duše, rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co letos v zemi jezer vzniklo.
Recenze Obscura zde:
- Mors Subita – Extiction Era
Dynamičtí, techničtí melodici se sklony k thrashi. Mors Subita jsou ve skutečnosti nadupaný ocelový vlak, který supí finskou krajinou. Jejich radost z produkování melodického hluku je nakažlivá. Tahle kapela hraje se skutečnou vervou a nezastavuje. Nové album podtrhlo to, co už o Mors Subita víme a co očekáváme, ale přidalo i něco navíc a udrželo tempo, které posluchačům vyhovuje.
Recenze Obscura zde:
- Nightwish – Human.: II: Nature.
Jsem ten poslední recenzent na světě, který by podléhal velikosti a známému jménu kapel. V poslední době jsem Nightwish míjela, ne kvůli neustále a otravně diskutované výměně zpěvaček, která bude posluchače zjevně zaměstnávat další dekádu, ale protože příliš nehovím permanentním symfonickým orgasmům. Nasamplované hordy mučených elfů mě obvykle příliš nebaví, takže první poslech nového, dost obsáhlého projektu z pera Tuomase Holopainena mě nabádal k ostražitosti. Nicméně Nightwish pořád ještě umí vytvořit opulentní kulisu, ve které se odráží hudební a řemeslná brilance tvůrců. Příjemná vokální poloha Floor Jansen konečně dodala obsesivně pedantskému Holopainenovi to, co potřeboval, tedy tvárný, dokonale profesionální ženský hlas, díky kterému je nové album vyvážené a precizní. Palec nahoru, takhle má znít gigant.
- … And Oceans – Cosmic World Mother
Už při prvním poslechu jsem věděla, že to bude skvělé. Vreth vytáhl And Oceans nad hladinu a výsledekem spolupráce finntrollího prince a black metalové symfonické a industriální klasiky je šťavnatý plod. Je to nádherná blacková klasika povýšená na klenot. Album, které člověka prostě musí chytit za srdce, brzlík, žlučník i ledviny. Propad v čase a puritánský řev zlých seveřanů. Umím si představit, že tohle album vznikalo v atmosféře naprosté radosti z dělání virválu. Je v něm všechno, co jste chtěli kdy vědět o black metalu, a báli jste se zeptat.
Recenze Obscura zde:
- Red Moon Architect – Emptiness Weighs the Most
Bohužel jsem neměla čas věnovat víc prostoru novému albu Red Moon Architect, což mě mrzí. Ale co jsem mu nevěnovala na slovech, to jsem mu věnovala v poslechu. Protože novinka je skutečně krásná. Finští tvůrci melodický doom s kapkou deathu prostě umí, je to jejich silný led, na kterém se umí pohybovat. Nesmírně nadaný Saku Moilanen, který skládá pro RMA, je tvůrcem, který dokáže vyvolat mrazivou atmosféru. Minimalistické skladby zní překrásně, jsou to chladné drobnokresby finské povahy. Hudba Red Moon Architect má skoro taktilní charakter, můžete se jí dotknout. Znovu jde o skvělou záležitost, které musím vzdát hold.
- Dawn of Solace – Waves
Tuomas Saukkonen je nezastavitelný skladatel, který pobíhá čile mezi všemi svými projekty a tvoří jako ďas. Letos jsem recenzovala hned dvě alba, za kterými stál. Prvním albem byla novinka Wolfheart „Wolves of Karelia“ a druhým návrat Dawn of Solace v albu „Waves“. I když se mi novinka Wolfheart líbila, v tomto roce mě nenapadlo se k ní vracet. Naopak Dawn of Solace mi hráli do uší prakticky denně. Návrat k minimalistickému projektu se po čtrnáctileté pauze Saukkonenovi mimořádně povedl. Lyrické album staví hlavně na charakteru, který mu propůjčil vokalista Mikko Heikkilä. Ten se v mé desítce objevil už u Kaunis Kuolematon. Ve spojení se Saukkonenem se „nejlyričtější finský hlas“ nechal unášet na skvělé vlně a album je tak opravdu mimořádně dobré.
- Oranssi Pazuzu – Mestarin Kynsi
Nedá se nic dělat, album, které se vedralo do většiny světových žebříčků, si pozornost a chválu zaslouží. Oranssi Pazuzu už mají několik trofejí a status psychedelického blackového kultu, ale tentokrát opravdu nadchli. Každé jejich album, využívající obrovské škály zvuků, je událostí, která pohne metalovou scénou. Oranssi prostě umí svou práci skvěle. Šest nenápadných skladeb, které vyšly tento rok u Nuclear Blast, ale zaujalo i ty, kteří si nepotrpí na psychedelické výlevy ve finštině. „Mestarin Kynsi“ je bezpochyby finskou metalovou událostí.
