Recenze: …And Oceans – Cosmic World Mother

Když finští klasikové …And Oceans vypustili do světa zprávu, že se jejich frontmanem stane neméně slavný Mathias Lillmåns, kterého zná většina z nás pod přezdívkou Vreth, bylo z toho poměrně slušné pozdvižení. Kapela, která od roku 2002 nevydala dlouhohrající album, najednou začala na sítích postovat fotografie ze studia a tajuplné náznaky, kterým dominoval bývalý Finntrollí krasavec Vreth u mikrofonu. A fanoušci symfonického black metalu začali větřit.

Album „Cosmic World Mother“ už je na světě, a jak se zdá, začíná dobývat vysoké pozice jak u kritiky, tak u fanoušků. Protože už jsme skoro zapomněli, jak zní syrový, nádherně krutý black v té podobě, jakou jsme milovali kdysi. Ukolébaní komerčně úspěšnými kapelami už se nevracíme k tomu starému, nenávistnému zvuku, který bije do mozku ve stále stejné, neměnné poloze, zbavený jakékoli dynamiky, nepřátelský, zlověstný, určený těm, kteří nepodlehli kouzlu dobře poslouchatelné hudby. Musím potěšit ty, kdo rádi steaky krvavé. …And Oceans vrací úžasným počinem black metal ke kořenům a vztyčují prostředníček na ty, kdo z ojedinělého hudebního subžánru udělali potisk na tričko z bio bavlny.

Trending

Obscuro Podcast – Viktorie Surmøvá & Heri Joensen

„Cosmic World Mother“ se dá těžko popsat. Na úvod bych asi napsala, že je to album nabité hudbou, protože přesně to ho vystihuje, jenže zní to paradoxně. Hudební alba přece jsou nabitá hudbou, tak v čem je tohle jiné? Snad v tom, že ve vesmíru novinky … And Oceans hudební pramen nikdy nevysychá, nemá jediné hluché místo. A když říkám, že ani jedno, mohu se za toto tvrzení plně zaručit. Jednolitý tok excentrického řevu k nám proniká z dalekého kosmu, z minulosti, z duše nějakých těch temných pramatek. Celé album obsahuje určitou esenci, to, co jím probíhá by se dalo označit za prvotní hmotu metalu. Prima materia krutosti, plná symboliky a gest, která znovu nabývají na významu. Přiznávám, v poslední době mě vcelku nudil pohled na barvitá vystoupení, napodobující černé mše, plné konfet a efektních, luxusních kostýmů i Satana, přejedeného veganskými burgery. Vyprázdněná symbolika nevzruší, i když se dobře prodává čtrnáctiletým školačkám. Black, který byl vždycky pompézní, a přitom odlišný tím, jak se snažil vyloučit ze společnosti, nakonec přešel do mainstreamových médií a lebky na černých tričkách už začaly být k vidění i u tříletých dětí na pískovišti. Mystérium vyvanulo, stejně jako protest, vyčlenění a zloba. Mainstreamová média dostala muzikanty na obojek a publikum si časem vyžádalo soft přístup. Od blacku se očekávala lepší poslechovost, kvalitnější nahrávky, dokonalejší interpretace a pokud možno frontman, jehož image vyniká nad ostatní a který postuje na Instagramu záběry z fitka nebo barber shopu. Temnota se stala módním doplňkem a kulisou k naší každodenní životní komedii.

Samozřejmě i nadále existují světlé… nebo spíš temné výjimky, samozřejmě, že je skvělé, jak black metal ovlivnil jinou tvorbu a jak obohatil různé post metalové a post rokové formy. Ale něco se vytratilo…

Líbí se mi, že muzikanti, kteří na tom starém, syrovém black metalu vyrostli, v poslední době začínají obracet hlavu a vracet se v čase. Samozřejmě při svém zaměření sleduji především finskou scénu, a tak mohu do jisté míry koukat do metalového laboratorního prostředí a porovnávat vzorky.

Mathias Lillmåns se nějakou dobu trochu hledal, respektive, realizoval svůj talent hlavně skrz produkci a marketing nových kapel. Pomáhal růst lidem, kteří zatím nedosáhli jeho slávy. Finntroll od roku 2014 netvořili nic nového, jeho členové se věnovali jiným projektům a samotný Lillmåns byl k vidění na trochu jiné straně nahrávacích studií. Z pódií samozřejmě neodešel, ale zdálo se, že ho role frontmana už moc nebaví. Dokonce se přestal objevovat i v žebříčcích nejvíc sexy Finů, a to už něco znamená! Nicméně Vreth na pódia bytostně patří, je to komik, excentrik, šašek, žonglér se vzedmutými emocemi. Zpěvák, který dokáže vybudit masu lidí a vodit si ji zkušeně na provázcích. Takových frontmanů není přebytek. Možná se mu už dokonce po stagi stýskalo, kdoví. Rozhodně ale sáhl po nabídce kapely, kterou dlouhodobě miloval a které si vážil. …And Oceans jsou totiž v malém vesmíru symfonického black metalu docela známí.

A nejen v tomto žánru. Známí jsou i tím, že od blacku přešli k industrialu a rádi experimentovali. Takže zatímco v albu „The Dynamic Gallery of Thoughts“ byli naprosto věrní symfonickému blacku s celou jeho tvrdostí a „Thy Symmetry of I, The Circle of O“ znělo jako vrchol jejich formy, najednou tu byl rok 2001 s albem „A.M.G.O.D“ a industriálně-elektronickým zvukem, který se posunul úplně někam jinam.  Experimentální zvuk možná odklonil od kapely fanoušky a přivedl jiné, kteří teď budou trochu zaražení, protože …And Oceans se vrátili k počátkům a „Cosmic World Mother“ je plnokrevný blackový počin.

Samozřejmě, zralá, zkušená kapela s možností nahrávat ve špičkovém studiu nechce předstírat technickou nezralost, takže na albu je na první poslech patrná technická kvalita. Pod tradičním zvukem slyšíme sofistikované pozadí, na kterém se odehrává hodně zajímavých stop, to ovšem albu neubírá na autentičnosti. O tu jde především. Už když se rozezní první skladba, „The Disolution of Mind and Matter“, musí být patrné, o čem bude celé album. Kapela dává posluchači na výběr. Buď odhodit sluchátka a ušklíbnout se, nebo prožít víc než tři čtvrtě hodiny trýzně a lesku temnoty, nesené na chvostech nahrbených vlků podsvětí. (Nedá mi to, pocit návratu je natolik silný, že mi dovoluje používat tolik černých klišé, kolik čtenář unese.)

Vreth dává průchod svojí vášni, vrací se do let, kdy začínal, je to jeho pocta hudebnímu žánru, který ho formoval. Hudba, která za ním stojí a která ho obklopuje, má obrovskou sílu, vře, bublá, řičí, běží úprkem kupředu. Nesnaží se o experiment, i když o něj občas ťukne přídí. Je to pravověrně černá instrumentalistika dávných mistrů, kteří nás uchvacovali tak příšernou kvalitou nahrávek, že se až srdce smálo. Chytré sepětí minulosti a industriálně chladné podpory kláves Anttiho Simonena. Kultivovaněji znějí bicí, za kterými seděl Kauko Kuusisalo, jistě, tady je právě patrnější sofistikovanost. Kytary se ale snaží znít autenticky. Teemu Saari a Timo Kontio dokážou vyvolat to neustálé, protahované vrčení, které se zdá naprosto neměnné. Oba jsou ostatně také odchovanci osmdesátkového blacku, není jim dvacet a ví, jak na věc. Celkově si album hraje s retro instrumentací, kterou ovíjí kultivovaná linka novějších postupů. Je to tvrdé, je to hrubé, a přitom to má pel elegance.

Na sítích jsem občas zahlédla výkřiky typu „black metalové album roku“. Nevím, jestli je to pravda, ale přiznávám, že si mě „Cosmic World Mother“ podmanilo. Je to poctivý, nápaditý kousek, vytvořený se skutečnou něhou lidí, kteří v osmdesátých letech zvraceli řídké finské pivo ve špinavých koutech metalových klubů. Je to černobílá, zrnitá hudba… Je to skvělé.

Album vyšlo 8. května 2020 u Season of Mist

images: ©…And Oceans