Už jsem se bála, že tento rok nenaplním desítku. Ne protože by nevznikla žádná kvalitní alba, ale nebylo jich tolik, abych se v nich jako obvykle utápěla. Na konci roku mi ale došlo, že možná budu muset naopak vyřazovat. Deset alb jsem vybrala, ale samozřejmě nejde o topku, která by vyjadřovala nějakou objektivní skutečnost. Každá topka je subjektivní a nenaplní očekávání všech čtenářů, ale tak to prostě chodí. Jde o osobní preference, zaměření, mnohdy i momentální náladu, do které se tvůrci trefí. Mám absolutního vítěze i překvapení roku, tradiční interprety i nováčky.
Absolutní vítěz:
VOLA – Witness
Ne, nejsou to Finové, což by mělo redaktorku Finského koutku diskvalifikovat. Jenže Dánové tentokrát vystavěli až příliš dokonalou novinku, které se nedalo uniknout. „Witness“ je perfektní album dánské formace VOLA. Po všech stránkách technicky vyspělé, vyvážené a oproti mnoha jiným progressive kouskům nezbavené emocionality a napětí. Jde o zážitkovou turistiku, která z řady vyčnívá především originálním pojetím. „Witness“ bych zřejmě zařadila i do své osobní topky desetiletí, taková alba se nerodí často.
Technický skvost:
Between the Buried and Me
Colors II.
Pořád ještě nevím, co se na posledním albu amerických progresivních Between the Buried and Me vlastně událo. Je to smršť rozporuplných nápadů, náhlých změn rytmu, nezvyklých přechodů, hry s pozorností, excentričnosti a masivního harsh vokálu, doplněného skoro introvertním zpěvem. Absolutní technici vytvářejí už dlouho muziku, která nenechá posluchače v klidu, a nové album „Colors II.“ jen dokazuje jejich virtuozitu. Někdo může namítnout, že jde o dokonale technickou záležitost, zbavenou všech emocí, o strojovou přesnost, mechanickou hračku s nápisem „muzika“ na obalu, ale já nemohu album tak špičkové kvality pominout. Bylo by až nemístné říct, že podobných kousků je na trhu přehršel. Není. „Colors II.“ je výstřední, perfektně vyvážené, šílené a skvělé.
Emocionální trhák:
Swallow the Sun – Moonflowers
Nové album finských Swallow the Sun se asi neřadí k jejich přelomovým dílům, nicméně melancholičtí Finové umí otřást člověčím nitrem a donutit ho k lítostivému pláči. „Moonflowers“ je pečlivě vyvážená dávka smutku, touhy, stesku a jedinečnosti, kterou umí Juha Raivio podat mistrně.
Některé motivy nového alba jsou natolik silné, že se dají poslouchat prakticky neustále dokola. Pro mě opět velký zážitek, tak jako všechna ostatní alba Sallow the Sun.
Nováček roku:
Voidfallen – The Atlas of Spiritual Apocalypse
Divokou kartou je debutové dlouhohrající album formace Voidfallen, která vznikla v roce 2019. Pro mě nečekaný nápor na osrdí, skvělý melodeath podaný neotřele, zajímavě a hodně dynamicky. Nováčci na finské scéně zaujali dost kritiků a jejich album nezůstalo nepovšimnuté. Ve finské královské disciplíně, kterou melodický death metal bezesporu je, Voidfallen doskočili hodně daleko.
Temná jistota:
Marianas Rest – Fata Morgana
Novinka od finských melodických doomařů z Kotky vyšla pod hlavičkou Napalm Records v březnu letošního roku a stala se prvním albem, kterému jsem dala šanci ve své sbírce vinylů. Marianas Rest sleduji už od založení kapely, a dokonce mám pocit, že recenze na jejich první album byla má první na Obscuru. Vzpomínky však mohou kalit úsudek a já chtěla k depresivnímu albu „Fata Morgana“ přistoupit bez přílišných očekávání. Nicméně rváči ze zálivu se vytáhli krutou, nepřikrášlenou deskou, která si rozhodně zaslouží ocenění.
Hlas roku:
Iotunn – Acces All Worlds
Pro hlas faerského barda Jóna Aldary mám hodně velkou slabost. Novinku dánských progresivně/deathových Iotunn jsem prostě nemohla vynechat. Label Metal Blade Records vydal album „Acces All Worlds“ na sklonku letošního února a musím přiznat, že tento špičkový poslechový zážitek zbortil až nástup jiných Dánů, o kterých budu psát později. Nicméně Iotunn se svým debutovým albem protrhli oblohu a představili se v zářivých barvách.
Profesionálové roku:
Leprous – Aphelion
Zůstanu u progressivu, ale přesunu se do Norska, kde ikoničtí Leprous navázali na úspěch předchozího alba „Pitfalls“ novinkou „Aphelion“. Hudebně zralé, dokonale konstruované, vycizelované a zapamatovatelné. Leproidní novinka má všechno, co od Norů očekáváme. Dekadentní třpyt, eleganci, instrumentální jistotu, pěvecký orgasmus a sladkost, která je tentokrát pro všechny diabetiky vyvážená špetkou ostrého chilli. Jako vinyl je „Aphelion“ ještě krásnější.
Budovatelé atmosféry:
Kauan – Ice Fleet
Zní to finsky, ale je to ruské. Kauan jsou na poli post metalové vlny, říznuté folkem, doomem a dalšími mnoha subžánry, alternativními králi. Do jisté míry se řadí k nejzajímavějším finským kapelám, přestože nejsou Finové. Finštinu používají jako nástroj, vyjadřující jejich nekonečnou melancholii, a výsledky jejich experimentů jsou většinou velice zajímavé. Tentokrát se vydali na ledové moře a album „Ice Fleet“ je křehký kousek, který neudržíte dlouho v promrzlých prstech. Pro mě osobně postmetalový zážitek tohoto roku.
Po vlastních stopách:
Omnium Gatherum – Origin
Omnium Gatherum se v mých topkách objevuje pravidelně a pořád se mi ten zvuk neoposlouchal. „Origin“ je rozhodně poslechově skvělý kousek, který odráží charakteristický styl ikonických Finů. Vyvážené, dobře vystavěné, skvěle odehrané, bezchybné. Nemám k němu vlastně víc co dodat.
Překvapení roku:
Ephemerald – Between the Glimpses of Hope
Když Joni Snoro opustil Frosttide, zdálo se, že jeho nový projekt Ephemerald nebude životaschopný. Nakonec se ale zajímavý tvůrce epického death metalu vytáhl a nahrál skvělou prvotinu. Album je hodně nabušené, doslova přetéká melodickými nápady, epickými vzruchy, radostí z vytváření muziky a hlasem Vesy Salovary, který se už v této desítce objevil jako frontman Voidfallen. Něco na tom Vesovi bude…
