Je to tak trochu póza, čekat na nové album Leprous a pak z něj udělat událost, ať už je jakékoliv. Je to tak trochu póza, psát, že každý nový počin progresivních Norů je přelomový. Ale právě na pózách tahle hudba stojí. Na třpytu pomyslných flitrů, záblescích v očích, světlech nočních barů a vrzání kvalitních bot v rytmu, který nejde mnohdy tak snadno spočítat.

Už v článku Cukrová dekadence jsem psala, že Leprous charakterizují naši dobu. Měla bych upřesnit, že jsou produktem doby, městské kultury, znuděnosti a touhy po přesahu. V dnešní době chce být každý výjimečný, touha po vyniknutí, po označení za individualitu, celebritu, influencera je tak silná, že přebíjí všechno ostatní. Už nás nebaví být jen publikum, chceme taky stát na pódiu, být v centru dění. Nakonec možná vytvoříme svět bez diváků, posluchačů a čtenářů. Každý bude tvůrce, lajkující za odměnu ty, kdo budou lajkovat jeho. Všichni budeme na stagi.

Profil: Leprous – Cukrová dekadence

V době, kdy se snaží všichni všechny přesvědčit o svém nadání a výjimečnosti, se ale skutečně výjimeční a nadaní najdou. Vyniknou nad ostatní, podráždí nás, zaujmou, možná i naštvou tím, že jsou až příliš odlišní. Protože i když křičíme do světa svůj individualismus a originalitu, ve skutečnosti nemáme rádi, když někdo příliš vyčnívá. A Leprous trčí nad naší hlavou jako ten stylizovaný vrchol z coveru alba „Aphelion“.

Může jít o obrázek text, kde se píše APHELION

Od vydání  „Tall Poppy Syndrome“ uplynulo dvanáct let, plných tvůrčí práce. Nezastavili se, měnili polohy, zvyšovali laťku a hledali nové cesty. Probojovávali si cestu plným sálem a nebáli se použít lokty. Byli divní. Na albu „Bilateral“ (2011) dokonce hodně divní. A na jejich projev se těžko zvykalo. Metalové publikum se ošívalo, když slyšelo toho připlešatělého chlápka za klávesami zpívat o oktávu výš než Bee Gees, rockové publikum zase potřebovalo trochu odlišnější melodické postupy. Prog snobové občas prohodili, že už je to možná až příliš. I když nikdo nemohl říct, že by Leprous nebyli technicky brilantní. Většina posluchačů říkala: „Je to technicky perfektní, ale…“ Vždycky se našlo nějaké ale, protože Leprous nevytvářeli hudbu, která se vejde do malé škatulky. Byli vždycky věrní progressivu a pracovali do jisté míry v jeho intencích, ale… Vždycky se najde nějaké ale.

Když jsme vítali v říjnu roku 2019 album „Pitfalls“, už každý z nás, pravidelných posluchačů, věděl, co si pouští. Nebyli jsme zaskočení postupy, které nám na začátku rvaly uši, ani sladkostí Solbergova hlasu. Jsme lidé, kteří unesou spojení metalu a kantilény. Všechna ta nekonečná, výrazná legata už dokážeme poslouchat bez zachvění. Dokonce chceme víc. Chceme slyšet, jak v extrémně vysokých hlasových polohách Solberg dokáže přitlačit a zesílit zvuk. Do doby své první účasti na koncertu Leprous jsem si myslela, že většinu vokálních fines dohání Einar Solberg ve studiu. Pochopení bylo skoro kruté. Zjistila jsem, že existují hlasové techniky, které se dotýkají nemožného. Slyšet „Pitfalls“ živě, to byla rána do vazu. Takže bylo jasné, že „Aphelion“ budu vyhlížet nedočkavě a každý den hltat střípky, které kapela v pocovidové době rozhazovala jako blyštivé konfety.

Z„Aphelionu“ už jsme slyšeli pár singlů, takže bylo jasné, že to nebude špatné album, ale výsledný dojem je mnohem komplexnější, než bych čekala. Nebudu srovnávat „Aphelion“ s předchozími alby a soustředím se jen na něj, protože u Leprous platí, každý kousek je originál, a přece jsou všechny dokonale provázané.

„Aphelion“ tvoří deset skladeb, z nichž čtyři jsme mohli slyšet už před vydáním. Ale v celkovém konceptu je efekt jednotlivých skladeb mnohem zajímavější a bohatější. Trochu trčí sladkobolná, postupně gradující skladba „Castaway Angels“, která, podobně jako nejnovější Ihsahnova tvorba, reflektuje doteky popu 80. let 20. století.

Popové vlivy se ostatně promítají do celého alba, jde o generační výpověď, přiznání se k popovým vzorům. Pro mě je to pěkná satisfakce, protože člověk se dost nerad přiznává, že hltal každý klip z všemocné MTV a těšil se na další nálož, ať už to byl Prince, A-Ha, Duran Duran nebo Tears for Fears. Jsem ráda, že můžu klidně vystoupit z řady a říct: „Jo, všichni jsme na tom v osmdesátkách frčeli, no a co?“ Jenže ono je to hlouběji v nás, zvuk osmdesátkového popu formoval naše hudební vnímání (a teď nepíšu o Davidově vlivu na mozky mojí generace v Česku, tomu jsem se bránila zuby nehty a díky MTV za pomoc).

Leprous tento vliv přiznávají a nechávají ho vyznít především v klávesových partech, dlouhých, lyrických intrech a kupodivu i v basových postupech. „Aphelion“ je soubor písní, je to album, které se mírně odvrací od koncepčních projektů, tak obvyklých v celé tvorbě progrockových kapel, a nabízí „písničky“. Přesně takové, jaké si můžete notovat (pokud máte víc než šest oktáv). Každá skladba je izolovaná od ostatních a svébytná. Každá se dá použít jako nosné téma, na albu není znát, že by kapela neměla dost materiálu, naopak, každý song překypuje invencí.

photo by Elena Sihida

Všechny instrumentální složky jsou naprosto vyprecizované, což je u kvalitního progressivu samozřejmé. Multiinstrumentální nenápadný génius Tor Oddmund Suhrke a Robin Ognedal prodávají svou kytarovou brilanci nenápadně, je to víření prstů, žádná velká onanie v popředí, ale tip ťop práce v pozadí, po stranách, vlastně kdekoliv. Simen Daniel Børven dokáže se svou velice mírnou, estetizovanou, basovou linkou zázraky s naší bránicí a samozřejmě, nemá ani cenu mluvit o fenoménu jménem Baard Kolstad, který se stal po Solbergovi největší star kapely. Ostatně, kdo viděl v lockdownu jeho sólový stream, pochopí, proč je velice kontaktní, upovídaní a příjemný bubeník tak populární.

Hlavní reflektor ale samozřejmě míří na Solberga, ne jako tvůrce, ale interpreta, který je vokálně na vrcholu. S každým přibývajícím rokem bude jeho hlasový fond uvadat, teď je na nahoře, teď je na absolutní špičce svých sil. Není důležité, kolik zazpívá oktáv, tuším, že ani oktávy to nevědí. Solberg má zlato v hrdle a je si toho plně vědom. S hlasem pracuje precizně, věnuje se detailům, finesám, technickým hříčkám a občas i hlavolamům, protože ani vokalisté mnohdy nevědí, jak to ten zatracený chlap dělá. Dokáže použít falzet, ale nemusí, on ten soprán prostě zazpívá. Jak to jako muž zvládne, nevím, zeptejte se nějakého foniatra, jestli je to, co Solberg předvádí, technicky možné. Mohu vám jen zaručit, že to opravdu dokáže. Živě. Bez mikrofonu. Chtěla bych podepsanou fotku jeho hlasivek.

V už zmiňované skladbě „Castaway Angels“ je mimochodem velice pěkně slyšet nejen samostatná linka každého jednotlivého hudebníka, ale především Solbergova vokální práce. Je to Farinelli dnešního světa, ovšem, Farinelli, kterému nic neschází.

Silnou skladbou je hned úvodní „Running Low“, která vydání alba předcházela. Je to dynamický kousek, který dává vyniknout trochu tvrdším, metalovějším Leprous. Jde o další unikátní sbírkový předmět, pro mě je to rozhodně jedna z nejlepších skladeb, jakou kdy Leprous napsali. Kolstad v ní třepotá křídly, bicí v téhle písni jsou na hraně éteričnosti a vraždy. A refrén je skoro škodolibě primitivní, chytlavý.

Chytlavé, to je to správné slovo. Progressive je mnohdy tak složitý, že pro množství nosných témat zapomeneme na nosné téma. Leprous ostatně něco podobného dělávali také, ale u „Aphelion“ volí jasná, jednoduchá hudební sdělení, takže neodoláte a budete si prozpěvovat „It’s a miracle, miracle, miracle,“ protože je to tak snadné, a protože se to zavrtá hluboko do mozku.

Naopak třeba skladba „Silhouette“ je velice typická pro starší tvorbu Leprous, je to přesně ta propojka potrubí, která z jednotlivých trubek dělá vodovodní systém. Podpis. A „All The Moments“ začíná jako starý dobrý rock jen proto, aby jím opravdu skoro byla.

Nevím, která skladba je nejlepší, celé album drží kompaktně pohromadě jako slepenec přepáleného karamelu. Norská progresivní avantgarda to zase dokázala. Stvořila krásné monstrum ze smetany, jahod a dokonalého rytmu. Nevím, jak vy, ale já si ten poslech zatraceně užila a o tom má přece hudba být.

all images and video: ©Leprous ; ©InsideOut Music

 

 

 

10.0 Paráda
  • SKLADBY 10
  • ORIGINALITA 10
  • ZPĚV 10
  • INSTRUMENTÁLNÍ SLOŽKA 10
  • PRODUKCE 10
  • Hodnocení Čtenářů (11 Hodnocení) 6.7

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x