Avantgarda, která se dostává pod kůži velice pomalu, jako měkká, poddajná kanyla. Vniká do vašeho těla zvolna a zajišťuje proudění nasládlé tekutiny do vašich žil. Leprous jsou odlišní. Divní. Nesnadno zařaditelní, ale natolik brilantní, že se je naučíte poslouchat velice rychle. A ti, kdo velebí, ctí a koří se jménu Ihsahn, prostě progresivní dekadenci zvanou Leprous nemohou pominout.
Ano, Leprous charakterizují dost dobře naši dobu. A slovo dekadence se k nim náramně hodí. Je to progresivní směska stylů, osázená blyštivými kamínky, perlami a flitry. Už v prvním albu „Tall Poppy Syndrome“ z roku 2009 se objevuje mnoho nevšedních prvků, které jdou do velké míry proti tvrdé hudbě a předznamenávají budoucnost norské metalové avantgardy.
Kapela Leprous pochází z dělohy a kolébky toho nejčernějšího black metalu, ze Skandinávie. Jenže zatímco švédský a norský black, který psal na počátku dějiny krví, střelným prachem a temnotou, už začínal ztrácet dech, pod sněhem se rodilo něco nového.
Metal od poloviny devadesátých let začínal zvolna ztrácet svou výlučnost, a to dokonce i v dříve odmítaných oblastech svého působení. V devadesátých letech popové a rockové posluchače přestal děsit scream a hudebníci jiných žánrů začali vykrádat zajímavé postupy z metalové pokladnice. Progresivní a post-metalové formy začaly okupovat kluby a sbírat publikum, které by nikdy předtím neposlouchalo něco tak neintelektuálního, jako metal. Milénium přivítalo úplně odlišnou generaci muzikantů, kteří najednou vypadali jako hipsteři z veganského bistra, a ne jako noční můry, ověnčené kovovými bodci. Tato nová generace se nebála spojovat vlivy, které naprosto odporovaly původnímu duchu tvrdého kovu. V athanoru nové vlny se míchal post rock, shoegaze, jazz, funky, psychedelic, stoner, klasický rock i britský pop 90. let s heavy metalem, death metalem a progressivem. V křivulích probublávala vzpomínka na Pink Floyd a Doors a mnozí se nebáli sáhnout třeba i k muzikálu. Metaloví fanoušci si začínali pomalu zvykat na nový zvuk, na to, že na festivalech neuslyší jen to, co dobře znají, ale i něco naprosto nepopsatelného a hlavně nezařaditelného. Metalová avantgarda přicházejícího milénia naprosto změnila klasické pojetí velkého hudebního žánru a otevřela brány těm, kdo předtím nad slovem metal významně ohrnovali nos.
Leprous jsou dokonalými zástupci této nové metalové vlny. Jejich hudba zahrnuje prakticky všechno, co vyprodukoval pop a rock od nějakých 60. let 20. století. Je to fúze všeho možného a někdy i nemožného, experiment se zvukem a hlavně s melodikou. To je jeden ze specifických rysů Leprous. Jsou to honící psi dokonalé melodičnosti, podle které se dají snadno rozpoznat.
Leprous byli založeni v roce 2001 a hned po svém vzniku se stali jakýmsi podvěskem mozkovým jiného umělce, charakterizujícího metalové zmatení přelomu tisíciletí, Ihsahna. Ostatně, Einar Solberg, který kapelu zakládal, byl s Ihsahnem příbuzensky propojený a vzájemné propojení obou projektů bylo velice plodné.
První demo „Silent Waters“ z roku 2004 předznamenává to, co bude Leprous charakterizovat do budoucna. Předehra jazzového piana ve skladbě „Collapse“ naznačuje, že Leprous se hodlají dít v mnoha netypických formách a polohách. Poprvé zazní také hlas samotného Einara Solberga, který se stane později určujícím prvkem stylu Leprous. Nádherný, skoro koloraturní hlas, mísený s ostrým screamem, rychlými, řezanými riffy kytar a zvukovým chladem, to byla velká síla.
V roce 2004 byli Leprous kvintet, kterému dominoval Solberg, řádící za symfonicky znějícími klávesami, Tor Oddmund Suhrke zajišťoval kromě vokálů především kytaru, společně s Kennethem Solbergem, za bicími seděl Truls Vennman a basu svíral Halvor Strand, který psal pro kapelu texty. První demo je zvukově tak přebujelé, že je to až nesnesitelné. Ozývá se v něm symphonic black metal, kapka deathu, progresivní linka, a ještě něco navíc. Něco, co budou Leprous hledat stále a znovu.
Druhé demo „Aeolia“ z roku 2006 zní už trochu učesaněji, vzdává se zvolna důrazu na black a nachází se ve ztřeštěné, karnevalové směsce vlivů. Leprous v demu našli důležitý poznávací rys své hudby, totiž bezchybné, nosné vokály. Jejich souzvuk je opravdu ikonický, a kromě velmi rozpoznatelných kláves to bude právě zpěv, který Leprous potáhne kupředu. Kapela prodělala i změny v line-upu a bylo by asi dost náročné v mezích jednoho článku vyjmenovat všechny hudebníky, kteří prošli sestavou. Důležití dva členové zůstali. Einar Solberg a Tor Oddmund Suhrke jsou Leprous a kapela tak není pevné těleso, ale spíš sólo projekt dvou tvůrců, který se s každým albem proměňoval.
Prvním dlouhohrajícím albem Leprous bylo výše zmíněné „Tall Poppy Syndrome“ z roku 2009, které vyšlo u amerických Sensory Records. Oproti prvním pokusům působil debut uhlazeněji a méně avantgardně. Je ucelený, elegantní a plný velice zajímavých postupů, které samozřejmě zaujaly kritiku. Ihsahn táhl Leprous do popředí a díky svému spojení s nimi určoval i jejich budoucí publikum. Už z designu coveru bylo jasné, že Leprous se zařadí do mileniálního shluku nových kapel a proniknou do klubů, na jejichž stěnách nevisí plakáty s Ozzym.
Navíc kapela velice pilně pracovala na tom, aby se udržela v povědomí posluchačů. Když pominu singly, Leprous vydávají vždy pravidelně, po dvou letech, nové album. Jsou přesní a pravidelní, nejen v hudbě. Podle této rovnice je jasné, že v roce 2011 muselo nutně vyjít nové album. Kapela se sekla jen o měsíc, protože „Bilateral“ vyšlo v dubnu, tedy měsíc před dvouletým výročím debutu.
Vydání nového alba zaštítil německý label InsideOut Music, specializující se na progressive. A „Bilateral“ je opravdu plnokrevné, progresivní album se vším všudy, ze kterého kritika zešílela nadšením. Pohybuje se na rozhraní rocku, jazzu, fusion a metalu, nectí žádný žánr, sáhne i po prvcích elektronické nebo industriální hudby a rozhodně se nehodlá nechat spoutat žánry.
„Bilateral“ je dodnes jedním z nejvýznamnějších kousků kapely, je to opravdový hudební klenot, který jde na hranu poslechových možností bez toho, že by byť jen na okamžik ztratil na melodičnosti. Zpěv je špičkový, vokály propracované, instrumentálně je album tak barevné, že nejde na první poslech pojmout ve všech bohatých stopách. Rozkošný cover Jeffa Jordana jen vyjadřuje přesah, jaký tohle album vytváří ve všech směrech. Můžeme se hádat, jestli se v albu odráží zvuk Pink Floyd, Opeth, Ihsahna, Tool nebo kohokoli dalšího. Ve skutečnosti je to typická fúze Leprous a ostatního hudebního světa. Nedivila bych se, kdyby v albu někdo slyšel třeba Rihannu.
Od té doby je každé album Leprous netrpělivě očekávané, adorované a zbožňované i zatracované. Melancholický kousek „Coal“ z roku 2013 (album vyšlo zase v květnu, abychom byli až neuroticky přesní) je temně krásný, jako uhlí, ukryté v šachtách hudebních stylů. Kritici byli znovu ohromeni, i když jim možná začínal vadit Solbergův falzet, na který si posluchač musí prostě zvyknout. Solberg je skvělá sopranistka a některým lidem zvuk jeho hlasu nevyhovuje. Jenže právě to je styl Leprous. Hladí, vrní, vibruje, ale taky tahá za uši a mučí svým kníkáním.
Po uhlově černém albu přichází „The Congregation“ z května roku 2015. I v tomto albu se Leprous odklánějí od své prvotní hravosti a ukájí se veřejně svou severskou melancholií, která je do jisté míry ubíjející. Djentové riffy, nádherné bicí, dokonalá metrika zvuku, dávkovaného po kapkách i plnými hrstmi. „The Congregation“ se stalo znovu hudební událostí. Pocitově vnímám album velmi blízko jeho předchůdci z roku 2013, i když je tu víc elektronického experimentu a Solberg začíná být až mazlivě jemný, jako by vám na bederní páteř mazal med.
„Malina“ z roku 2017 má pěkný, vlastně český název, takže jsem si ho oblíbila spíš podvědomě. Ale mistrovské riffy v minimalistickém pojetí, elegantní skluzy po syntetizovaném šílenství, ve spojení se Solbergovým cukrováním do ouška, to dělá z hudby Leprous erotický zážitek (díky Solbergově hlasu asi nejen pro ženy). „Malina“ ctí opravdu hudební minimalismus a hraje si se soulovými postupy, s vokály, které jako by vystoupily ze starých vinylů. Solberg je v nejvyšší poloze svého hlasu, je to už příliš zženštilé, Einar je metalový Caligula, obalený do třpytivých rouch, natřený vonnými oleji, svůdný, a přitom vlastně skoro nechutný a odpudivý. Dekadentní zpěv a naprosto krystalická hudba, která dokáže vytvořit přeslazenému vokálu bouřlivý protiklad.
Máme tu říjen 2019 a Leprous porušují své jarní svátky, kdy nám nadělovali alba. „Pitfalls“ vyjde 25. října a singly, které mu předcházely, naznačují, že styl předchozího alba půjde ještě dál, do většího minimalismu, do větší něhy, kamsi do nitra popu. Jsem tak napjatá, jaký bude výsledek, že mám až strach. Ale dobrá zpráva je ta, že Leprous přijedou do pražské Akropole, kde si budeme moci norskou dekadenci užít plnými doušky.
images: ©Leprous Facebook
[…] Profil: Leprous – Cukrová dekadence […]