Recenze: Voidfallen – The Atlas of Spiritual Apocalypse

Hledání nových talentů a nových, neoposlouchaných alb je občas náročné a člověk se raději vrátí k těm starým, osvědčeným. Přesto každý rok hledám, každý rok sjíždím novinky a čekám na výbuch ve své hlavě, na prudký úder uvnitř neuronů, na zatajení dechu. I když tento rok přinesl dost kvalitních alb, většina z těch nejlepších patří osvědčeným matadorům. Nováčci se drželi zpátky a příliš nevyčnívali. Až do momentu, kdy pětice z Helsinek, která nese název Voidfallen, vydala svůj dlouhohrající debut „The Atlas of Spiritual Apocalypse“. Zatajil se mi dech a výbuch v hlavě byl devastující. Tohle je konečně zvuk, na který jsem čekala od ledna.

Nebudu zastírat, že Voidfallen nejsou úplní zelenáči. Ve skutečnosti každý z nich prošel mnoha kapelami, jména členů mi tedy nebyla neznámá. Lauri Myllylä proběhl se svou basou od Frosttide přes Unborn Generation až k nově založeným Ephemerald, Mika Lumijärvi bubnuje u Enthring, Aleksi Tossavainen je kytaristou Drearyym a Deathing a Tommi Kangaskorted je vokalistou a kytaristou u Enthring, se kterými hrával i Henkka Vuorenmaa. Když si k této silné sestavě přidám hostujícího Vesu Salovaaru, pak je jasné, že album nemohlo dopadnout špatně. Ve skutečnosti dopadlo tak dobře, že si dovolím ho označit za nejlepší melodeathové finské album roku 2021.

Trending

Recenze: Naurrakar – Uranfaust

Jak tedy zní „The Atlas of Spiritual Apocalypse“? Skvěle. Je ostré, dynamické a při svém vzniku muselo pojídat anabolika, protože má obrovské svaly. Jde o ocelový stroj s matně šedým, neleštěným povrchem a velice úpravným, čistým designem. Všech devět skladeb je natolik vyváženě dobrých, že se asi nedá říct, která má největší potenciál. Pro mě je to asi naprosto výtečná „The Slaves of the Echo Chambers“, ale ostatním propadám postupně, každý týden mě zaujme jiná. Třeba tento týden ujíždím na „The Hollows“, protože je strašně zlá a vzteklá. Ale nebráním se tomu, že mě okouzlí „Sui Generis“, třeba příští týden.

Album představuje klasické, tradiční melodeathové postupy, nevytváří zdání nové originality, ale přesto je originální a poslechově neotřelé. Nevím, čím je způsobený tento efekt. Možná prostě jen tím, že jsou písně dobře složené a dobře zahrané. Melodická a rytmická složka do sebe zapadají jako jin a jang, velkou míru tvrdosti zjemňují odlesky decentně nasamplovaného pozadí, které tvoří tmavou kulisu obrovské mašiny, stojící na pódiu.

Voidfallen jsou záměrně teatrální, hrají si i vizuálně, zvolili si dramatické převleky a masky, což u mnoha kapel nevypadá ikonicky, ale legračně. V tomto případě ale musím říct, že jistá míra dramatu a kostýmní výpravnosti je na místě. Nepůsobí to jako temný bratr Hevisaurů, naopak, má to svou, takřka antickou vážnost a sílu. Voidfallen nám předkládají death metal trochu jako nový cirkus, jako hru světel, stínů, převleků a tajemství.

Album má do jisté míry koncepční charakter, nutí nás procházet mnoha komnatami potemnělého zámku, ve kterém zní křik maskovaných postav. Doslova cítíme, jak nám kamenná dlažba křupe pod nohama, jak se rozpadá a my čekáme, kdy přijde naše zřícení do hlubin šílenství, do inferna vlastní mysli. „The Atlas of Spiritual Apocalypse“ má až dantovskou naléhavost, probouzí v nás hluboko zasuté pocity, strach z pekla, ve které nevěříme, a naději na vzkříšení stárnoucího těla. Je to velice působivá, krutá hudba.

Samostatnou kapitolou je samozřejmě hostování jednoho z nejlepších finských hlasů současnosti. Vesa Salovaara (Vorna, Ephemerald) je všestranně použitelný vokální génius, který se jako chameleon umí přizpůsobit charakteru hudby, kterou vytváří. Málokterý vokalista umí s takovou brilancí vytvářet tísnivou, chladnou atmosféru, Salovaara ovládá mistrně svůj hlas. Už jsem mu vysekla poklonu několikrát a nehodlám v tom přestat, protože jeho styl je nenapodobitelný. Ikonická Vorna zní tak dobře a originálně právě díky jeho umění a nově založení Ephemerald na Salovaarově hlasu stojí. Tentokrát finský poklad ukořistili maskovaní Voidfallen a vytěžili ho až do dna. Spolupráce s výjimečným vokalistou se kapele vyplatila.

Everything is fine, for all but one
Our wisdom is from someone else         
we’re all slaves of the echo chambers

Ovšem vokalista by těžko zvládl intenzivní pěvecké party bez vynikající instrumentace kapely. Ta je prakticky bezchybná, ale na to jsme si u Finů už zvykli. Jsou precizní v každé složce a na albu tak funguje instrumentální složka jako komplexní, soudržné těleso, ze kterého nic nevyčnívá. Moc se mi líbí kytarová linka, připomíná mi Mors Principium Est v jejich nejlepším období a je vidět, že kytarový vliv Andyho Gilliona zanechal ve Finsku hlubokou stopu. Je to nejlépe vytěžený vliv, jaký jsem za poslední dobu slyšela. A bicí? Poslechněte si tu death metalovou eleganci, která se valí jako divoká řeka. Lumijärvi je výborný.

Zajímavé je poslouchat texty, které jsou na daný žánr velice lyrické, jde o čistou poezii, ne jen vršení klasických metalových klišé. Voidfallen se tak přibližují něčím tvorbě kapel typu Insomnium, ale jsou v podstatě mnohem básnivější. Samozřejmě si přidržují tradiční motivy prázdnoty, apokalyptických vizí, osobní bolesti a smutku, ale ten, kdo je tvořil, byl básník. Což je pro Finy přirozená výrazová poloha. Křik velice křehkých textů je tak silnou složkou, která hudbu povyšuje. Po dlouhé době jsem u death metalové kapely uvažovala o tom, že texty jsou samonosné a mohly by být vydané knižně.

Co napsat závěrem? I v roce 2021 jsem našla svůj finský svatý grál mezi neznámými kapelami. Možná se to nezdá důležité, ale velké, slavné skupiny se jednoho dne vysloví a je potřeba, aby noví tvůrci udržovali kontinuitu, a především vysokou kvalitu finského metalu. Voidfallen představuje ten nejlepší nástup nové generace, která navazuje na tradici, ale dokáže ji ještě stále naplnit novým obsahem. Za Finský koutek je tohle vysoké hodnocení, ze kterého nehodlám ustoupit.

all images: ©Voidfallen 

Album: The Atlas of Spiritual Apocalypse

vyšlo 8. října 2021