Progressive boří hodně hudebních hranic a proplétá se žánry jako hladový had ze staré Nokie. Požírá ovoce stylů a tvoří z něj své dlouhé, propletené tělo. Je nesnadné určit jeho hranice nebo říct, jestli se ještě pohybujeme na bezpečném terénu toho, co známe. Dánové, seskupení ve formaci VOLA, se nebojí opravdu žravých experimentů… a já nevím. Budou čtenáři nadávat recenzentovi za to, že je nebaví poslouchat osmdesátkový pop, rap a glam rock? Nebo najdou v albu „Witness“ něco víc?

Tentokrát jsem si s recenzí dala na čas, protože nebylo jak ji pojmout, nenapadalo mě, jak album zhodnotit. Poslouchala jsem ho zas a znova, pořád dokola. Až do chvíle, kdy jsem došla ke zjištění, že bez něj nemůžu žít. VOLA„Witness“ a návyková látka, zvaná hudba.

Dánská progresivně metalová kapela VOLA se narodila v roce 2000 v Kodani pod jemnou péčí kytaristy Asgera Myginda a úvodní demo vydala v roce 2006. První EP kapely „Homesick Machinery“ znělo výrazně rockově, samozřejmě už od počátku cílilo na progresivní publikum. A s odstupem mohu říct, že už od začátku bylo jasné, že VOLA má obrovský potenciál, především v melodice a elegantních vokálech. Nejde o nějak zvlášť plodné autory, na kontě mají tři EP a tři studiová alba. Každé z nich je ale brilantní, o kvalitách dánských muzikantů není sporu.

Album „Inmazes“ z roku 2015 je objevné, zvukově bohaté, velice technické, instrumentálně na špičkové úrovni. VOLA si po právu získala poměrně široké publikum, zaměřené na komplikované progresivní postupy. Dá se říct, že pokud máte rádi Leprous nebo Soen, VOLA vás uspokojí o všech stránkách. Pokud hledáte větší tvrdost, asi budete trochu zklamaní a v diskuzích se pak budete přít o tom, že VOLA není metalová, dokonce ani rocková kapela, protože využívá pop jako živý štít.

Pravda, VOLA se opravdu nebojí křehké sladkosti, je to čokoládová eklérka mezi metalovými kapelami. Na druhou stranu, komplikovaná rytmika, netypické melodické postupy a těžký záběr na mozek, který občas nestíhá pojmout hudební variabilitu témat, řadí Dány k velikánům typu Tool.

Po „Applause of a Distand Crowd“ z roku 2018, které nehýřilo tolika zvukovými nápady, letos v květnu VOLA přišla s novinkou. S velice vyspělou novinkou.

„Witness“ je album, které zaujme od prvního tónu. Zatímco do „Applause“ se musel člověk postupně prokousat, „Witness“ zní od začátku jako start letadla. Je to dynamický požitek z pečlivě poskládané, přitom vlastně ale dost introvertní hudby. A co je asi nejlepší, album stojí plně na rytmice, kterou zajišťuje famózní Adam Janzi. Ten je prakticky hlavní hvězdou každé skladby a určitě by stálo za to vidět jeho sólový recitál. Bicí jsou osou, okolo které se otáčí všech devět skladeb.

Samozřejmě, reflektory míří na Asgera Myginda, který se pěvecky vypracoval k nesmírné eleganci. Pokud na počátku nezněl jeho hlas brilantně, ale trochu neučesaně a potom stylizovaně, ve „Witness“ Myging zpívá excelentně. Důraz je kladený na souzvuk, melodičnost a efektnost, ve které vynikne text. Zpěv je druhým silným lanem, které táhne „Witness“ vzhůru. Ovšem na poli progressivu neexistuje slabá složka. Martin Werner za klávesami odvádí nadstandardní práci a Nicolai Mogensen se mazlí s basou nevídaným způsobem. Výsledek je perfektní. Bezchybný.

U progressivu je perfekcionismus základním předpokladem hudební existence, takže by ho nebylo třeba ani zmiňovat, ale přesto, vždycky mě fascinuje, jak dokonalý výsledek vychází ze studia u podobných kapel. Právě perfekcionismus může často vést k tomu, že nahrávky zní sterilně, neosobně a jistým způsobem skoro nelidsky, strojově. Přeci jen, neurovnanost a trocha nepořádku může občas přispět k větší barevnosti. Proto máme možná raději raná, ne tak dokonalá alba, která tepala větším životem, byla nám bližší. I VOLA je možná až příliš brilantní, až příliš dokonalá. Svět progresivního metalu připomíná filtr Photoshopu, má dokonalé barvy, světlo, linie, zlatý řez, design dohnaný do bezvědomí. Někdy si říkám, že podobné hudbě chybí pohlaví, že odráží tendence dnešního světa, který by rád setřel rozdíly a osobitost tím, že pořádá kurzy osobitosti a unikátnosti. Do jisté míry progresivní hudební formy odráží velice dobře svět sociálních sítí, nablýskaných Netflixových sérií a umělé stylizovanosti. Je to děsivě chladná krása, kalkul, hudba, která se dá změřit a zvážit.

Zní to jako kritika, ve skutečnosti cítím k tomuto subžánru ohromný respekt a obdiv. Nevadí mi dokonalost, naopak, jsem jí uchvácená. Svou touhu po neuspořádanosti si potom vybiju v melodeathu. S albem „Witness“ ale nemá cenu hledat vady na kráse. Stejně marně bych je mohla hledat na hologramu křišťálové lebky. To album nemá chybu. Jedinou.

„Straight Lines“, otevírací skladba alba, je přímo demonstrativní ukázkou bezchybnosti. Začíná dynamickým intrem, které nám představí ostré bicí, nastoupí jako sílící vítr a pak se zlomí do křehce sladkobolného motivu. To asi charakterizuje všechny skladby alba. Silný nástup a náhlé opuštění tlaku, který se promění v křišťálový, popový motiv. Zpěv proudí proti bicím, je to rozhovor mezi rytmikou a melodičností.

„Head Mounted Sideways“ volí velice podobný postup. Takřka rammsteinovský nástup s industriálním úvodem slibuje tvrdou, metalovou skladbu, která je ale po prvním příslibu zlomená glam rockovou pohádkou. Střídání napětí a uvolnění udržuje posluchačovu pozornost, nabízí mu několik poloh, uspává a budí.

„24 Light – Years“ – přiznávám, že to je srdcovka, na které jsem si celkem značně ujela. Je to čistý prog rock s příměsí popu 80. let. Blyštivé, lascivní, přeslazené, plné třpytek. A rytmicky tak elegantní, že se musíte usmívat. Adam Janzi se nebojí jazzového pojetí, hraje si, paličky drží opravdu zlehka a výsledek je neuvěřitelný. Jako strouhání marcipánu, do kterého občas ukápne kapka krve ze zraněných prstů.

„These Black Claws“ je nejvýraznější, nejikoničtější skladba alba, které dodává pel spolupráce hip hopového dua Shahmen. Asi jsem už dlouho neslyšela skladbu, která by lépe vystihla soudobý velkoměstský život, jeho atmosféru a sílu. je to velkolepý song, který rozpřahuje náruč nad světly metropolí, který bloumá setmělými nákupními pasážemi i okolo oloupaných graffiti v chudinských čtvrtích. Je to symbolická píseň s lyrickým textem, která přivádí k posluchači hip hop jako mystický prožitek. Kombinace uvolnění a napětí tentokrát vyznívá ve prospěch neustálého napětí. Kdybych mohla na Obscuru vyhlásit progresivní song roku, byl by to tento.

 

Nechci rozebírat všech devět skladeb, myslím, že nejsilnější songy se nachází v první polovině alba a „These Black Claws“ jde nesnadno překonat. Přesto „Witness“ plyne až do konce v elegantním tempu a ve velice atmosférickém duchu. Je to příjemná cesta mezi zrcadly v přítmí moderní budovy. Elegantnější album si neumím představit, „Witness“ znamená vrchol v progresivní mondénnosti. Je to velmi klasicistní. Jako dokonale navržená budova opery, ve které neexistuje místo s horším poslechem.

VOLA přinesla do mírně optimistického pocovidového světa mírně optimistické album, které ocení především hudební introverti, není to hudba, která by se dala snadno sdílet s větším počtem lidí, je to imprese pro dvě uši.

Asi bych měla doporučit k poslechu „Witness“ olivy s modrým sýrem, sklenku bílého vína, doutníček a nejlepší bedny, jaké máte k dispozici. Stojí za to si zvuk alba vychutnat ve špičkové kvalitě a v intimním prostředí. Pokud vám nevadí dokonalost, budete nadšení.

 

9.6 Elegantní
  • SKLADBY 10
  • ORIGINALITA 9
  • ZPĚV 9,5
  • INSTRUMENTÁLNÍ SLOŽKA 10
  • PRODUKCE 10
  • Hodnocení Čtenářů (4 Hodnocení) 5.5

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x