Když jsem v listopadu 2016 psala první recenzi na debutové album Marianas Rest „Horror Vacui“, nazvala jsem ji Začátek kultu. Věřila jsem, že nová a neznámá kapela z finské Kotky má před sebou skvělou hudební budoucnost. Od té doby podmaniví Finové sice nenaplnili velké množství stadiónů, ale hudebně rostou. Směs depresivního death/doomu na novém albu „Fata Morgana“ vyjadřuje plasticky veškerou úzkost, bezmoc a zoufalství dnešní doby.

Kapela Marianas Rest se zformovala v roce 2013 a poprvé zaujala po vydání singlu „Nadir“ a svou účastí na finském Dark River Festivalu, který se uskutečnil na její rodné půdě. Tísnivý a mrazivý pocit ze skladeb, které navozovaly atmosféru zvuků opuštěného blázince a vyvolávaly duševní trýzeň, byl natolik chytlavý, že se rychle našel věrnou komunitu posluchačů.

Marianas Rest navíc dokázali dávkovat novinky s příjemným časovým odstupem, ani příliš brzy ani moc pozdě, takže udržovali publikum v příjemném napětí.

Debutové album „Horror Vacui“ rozhodně nezapadlo, naopak, přilákalo početnější skupinu těch, kterým lahodil výrazně depresivní styl Finů ze zálivu. Osobně jsem byla zvědavá na to, kam se bude kapela vyvíjet, a trochu se bála, že svým debutem nápady vyčerpala a její nové album „Ruins“ (2019) nepřinese nic nového.

Pravda, kapela se nevydala cestou experimentů, spíš cestou upevňování vlastního stylu, charakteristického zvuku a prohlubování načrtnutých témat. Album „Ruins“ směřovalo víc k řemeslnosti a budování atmosféry, bylo rozhodně ostřejší a možná méně úzkostné než debut, ale na poli finského melodického doomu a death doomu představovalo špičkový počin, který ve spojení s nápaditým vizuálem posunul Marianas Rest o další stupínek výš.

Kapela nyní zkrátila dobu čekání na nové album a „Fata Morgana“ vychází v těchto dnech, dva roky po vydání „Ruins“.

A kam se posunuli Marianas Rest v době, která dokonale pasuje k charakteru jejich hudby?

„Fata Morgana“  rozhodně další posun představuje, tentokrát větší a cílenější. Tvůrci si našli styl i způsob, jak komunikovat s posluchači, naučili naše uši na svůj zvuk a v této oblasti už se nemají kam posouvat. Proto se zaměřili nejen na charakter jednotlivých skladeb, vyváženost alba a melodické motivy v pozadí. Ale nechali se inspirovat i post metalovými postupy, nebojí se do svých songů přimíchat i to, co obvykle v tomto subžánru běžně neslýcháme. Někdy se možná dotknou i progresivních ploch. Novinek ve zvuku alba je dost, i když Marianas zůstávají velice dobře rozpoznatelní, s ničím podobným si je nespletete.

Zůstala záliba v doomu, ten se v základu ozývá pořád, stereotypní, jednoduchý, pravidelně odtikávající čas do konce, temný a vláčný. Například ve skladbě „The Weight“ je doomová linka silně určující, i když vždycky říkám, že Marianas Rest jsou sprinteři doom metalu.

Finský koutek představuje: Marianas Rest – Nejdepresivnější kapela v zálivu

Zůstalo bravurní budování silné atmosféry. Všechny skladby vyvolávají klaustrofobické, tísnivé a osudové pocity. Vždycky, když začátek skladby nabízí klid a spočinutí, jako v „Glow from the Edge“, nástup hudební a duševní trýzně je o to bolestnější. Jaakko Mäntymaa znovu dokazuje, že má speciální dar k tomu, aby člověka přesvědčil o tom, že je potřeba začít do sebe antidepresiva sypat po hrstech. Jeho naléhavý, řezavý, krutý a v některých pasážích velice nepříjemný hlasový projev je slyšitelná značka Marianas Rest. Jaako umí být velice zlý. V kontrastu s tím, jak milý a příjemný tenhle finský žurnalista je v běžném životě, působí jeho „role“ frontmana jako totální schizofrenie.

Když jsem psala o progresivních dotecích, možná jsem nevyjádřila přesně, co tím míním. Samozřejmě, „Fata Morgana“ je stále album, kterému dominuje death a doom metal s výraznou melodickou složkou, nicméně poslech mě vrací přímo k základům, ke svému dětskému dojmu z Pink Floyd. Naléhavost a fatalita skladeb mi připomíná velké předěly v The Wall, cítím z nich stejný pach katastrofy, války a postapokalyptického zoufalství. „Advent of Nihilism“ mi tak připomněl roky strávené u poslechu Watersova hlasu, který vedl mou fantazii někam za okraj řevu a silného emocionálního prožitku. Efekt rozpoznatelnosti emotivních stavů, které už jsme kdysi prožili, dává albu „Fata Morgana“ mnohem větší hloubku a dosah. Není to jen hudba, je to terapeutický postup, syrový, nepříjemný a bolestný, bez možnosti výdechu a naděje na prožití krásna.

Asi jedinými světlými okamžiky alba, které nás dokážou vyhojit, jsou minimalistická a velmi tradiční sóla, která na kytaru vytváří Harri Sunila. Klávesy, za kterými stojí nenápadně geniální Aapo Koivisto (Omnium Gatherum) naopak prohlubují pocit známého a dávno slyšeného. I když jsou klávesy u Marianas Rest poměrně dominantní, Koivisto nepatří k těm, kdo by nutně potřebovali exhibovat a ukazovat všem složité struktury své hudby. Umí stát celou dobu v pozadí, a přitom udávat trend.

Někdy si říkám, že skoro všichni v Marianas Rest tvoří pozadí, rámují dominantní zpěv, ale i za hlavním motivem obrazu se neustále něco děje. Přes všechen křik a tíži riffů jde neustále o velmi minimalistickou hudbu. Tento efekt vnímám asi nejsilněji v závěrečné skladbě „South of Vostok“, kde si tvůrci dovolili v úvodu citlivě použít i finštinu.

Celkově je „Fata Morgana“ víc než jen zdařilé album, jde o malé umělecké dílo, které beze strachu překračuje hranice dost úzce vymezeného subžánru. Je to velice nekomerční dílo, snad až příliš. Tohle se nedá snadno prodat, ne v době, kdy cítíme příliš noho klaustrofobické úzkosti. Album tak na sobě nechává pel luxusu, který není určený masám. Jde o výpověď pro úzké a velice specifické publikum, které je schopné unést naléhavost daných témat. Takový soukromý SM salón pro depresivní Pieroty.

Ve skutečnosti vlastně nedokážu album číselně ohodnotit, rating je v tomto případě spíš stereotypní nutnost než skutečné hodnocení, protože vlastně nemám co říct ke kvalitě nahrávky, instrumentaci nebo technice zpěvu. „Fata Morgana“ je spíš o pocitu než o technických detailech, které mi v tomto případě přijdou nepodstatné. Na druhou stranu studio Teemu Aalto Music Productions odvedlo luxusní práci, technicky je album prostě dobré a Napalm Records rozhodně nemusí litovat, že s Marianas Rest podepsali smlouvu.

Mám to štěstí, že v ruce držím bílý, mramorovaný vinyl z limitované edice, takže se mohu kochat i jednoduchou grafikou, kterou vytvořil Jari Heino. Samotný vinyl je až marnivě hezký, rozhodně se vyplatí ho vlastnit už jen pro ten pocit z estetického prožitku.

Na závěr mohu jen dodat, že si užívám pocitu zadostiučinění, protože když kritik po letech zjistí, že se kdysi nemýlil, jeho uspokojení a jeho ego roste závratnou rychlostí. Nemýlila jsem se. Tahle kapela byla dobrá od počátku a talent si prorazil cestu. Je hezké být u toho.

9.4 Vynikající
  • SKLADBY 9
  • ORIGINALITA 10
  • PRODUKCE 9
  • ZPĚV 10
  • INSTRUMENTÁLNÍ SLOŽKA 9
  • Hodnocení Čtenářů (5 Hodnocení) 8.2

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
trackback

[…] Recenze: Marianas Rest – Fata Morgana […]

1
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x