Finský koutek představuje: Marianas Rest – Nejdepresivnější kapela v zálivu

Existuje legenda o vzniku Marianas Rest. Byla skoro noc. Město Kotka se ukládalo ke spánku. Vzduch venku byl mrazivý a šedý jako ocel, od moře vál chlad a do tmy probleskovalo jen světlo diskotéky. Celine Dion právě zpívala „Every night in my dreams, I see you, I feel you…“, když Harri přestal tančit a upřel pohled do Nicových očí. „Měl jsem vidění,“ řekl, „založíme nejdepresivnější kapelu v tomhle městě…“ A Nico jen tiše přikývl.

Mohlo to tak být, ale jisté je, že v roce 2013 ve finské Kotce opravdu vznikla kapela. Na Marianas Rest mě upozornila jedna finská kolegyně, specializující se na black metal. Dodnes si pamatuji, jako mi napsala: „Slyšela jsi o Marianas Rest? Na festivalu v Kotce vzbudili nadšení. Všichni jsou z nich unešení. Ti kluci jsou vážně dobří.“ A potom mi poslala odkaz na nahrávku. Byla to láska na první poslech. Temné, hodně temné, depresivní, ponuré, na hranici melodičnosti. Zajímavé a nevšední. Žádná snadná kořist. A skvělý frontman. Hned jsem se začala zajímat o podrobnosti.

Marianas Rest se představili v roce 2014 nahrávkou prvních tří písní na demu „Marianas Rest“. A hned první skladba „Cut Down in a Wave“ zněla tak, jako by šlo o dávno zavedenou kapelu, která už je na scéně dlouhých pár roků. Hlavní melodický motiv, podbarvující krutý harsh vokál, velmi nenápadně znějící bicí, důraz na vyznění textu. To charakterizuje Marianas Rest od počátku. V případě této kapely jde o jistý druh básnického přednesu, s tím, že ten, kdo recituje, stojí po pás v krvi a bahně. Jde o velmi atmosférickou, těžkou a zásadní hudbu, která ani na okamžik nepoleví. Svět odrážející matný lesk černého zrcadla.

 

 

Ten lesk se měl ještě prohloubit s dlouhohrajícím debutovým albem „Horror Vacui“. Album z roku 2016 z hlubin undergroundu vytrysklo jako temný gejzír. A rozhodně neušlo pozornosti těch, kdo hledají nové talenty. Na albu se navíc projevila síla, ukrytá v chytře napsaných klávesových partech. Propojení vysoké melodičnosti a naprosté hrubosti frontmanova hlasu se završilo ve velmi chytlavé formě. Osm výtečných skladeb vyneslo Marianas Rest o stupeň výš mezi kapelami, které se teprve formují.

 

Marianas Rest/ photo: Jari Heino

 

Nebylo divu, že se klávesy nesly s takovou mistrnou elegancí napříč celým albem. I když si povídáme o mladé kapele, její jádro tvoří zkušení hudebníci, propojení nejen místem bydliště, ale hlavně společným hudebním světonázorem. A u kláves vlastně můžeme začít, protože tajemný hráč, který dokáže vykouzlit ta bolestně křehká, lyrická témata, není nikdo jiný než Aapo Koivisto z kapely Omnium Gatherum. Muž, který je součástí Omnia už od roku 2005 a spoluvytváří jeho unikátní zvuk, pro Marianas Rest našel trochu jiné pojetí, odlišné od jeho tvorby v konkurenční kapele. Zatímco Omnium Gatherum si potrpí na výrazný zvuk kytar, právě v Marianas Rest Aapo Koivisto získává víc prostoru a může tak tvořit nové zvukové světy. Jeho přínos pro kapelu je nedocenitelný, ale vztah určitě není jednostranný. Koivisto se může u Marianas patřičně vyřádit a experimentovat. Nutno říct, že jeho experimenty jsou vynikající v každém ohledu.

Ani frontman Jaakko Mäntymaa se nezjevil v kapele čirou náhodou. Jeho hlas jsem znala, ale nezařadila si ho. Na metalcorovou kapelu ID:Exorcist už jsem kdysi narazila. Minula jsem se ale s žánrem, metalcore neposlouchám, takže mi v hlavě utkvěla jen jedna skladba a dvě dost šílená videa. V jednom běhají lidé s obojky v roli honících psů, a to druhé je tak nemožně finské, že jsem skoro neměla sílu ho sledovat až do konce. Ovšem ID:Exorcist už jsou zavedenou kapelou dost let a Jaakko je jejich velmi výrazným hlasem. Profesí žurnalista a vokalista s nevšedním projevem, který se pohybuje od děsivého sípání přes šepotavé chrčení po tenkou linii přecházející do growlu, má velmi temné charisma. Jeho harsh je opravdu drásající a podobá se charakterem asi nejvíc Juhovi Harju, bývalému frontmanovi Shade Empire. I Jaakko Mäntymaa umí se svým hudebním nástrojem pracovat tak, že mu dává určitý neživý, industriální charakter, který zní, jako by byl uměle upravován. Díky tomuto specifickému projevu mě vlastně překvapilo, že Mäntymaa nezačínal s nějakým pořádně strašidelným black metalem. Frontman při svém přednesu depresivní poezie dokáže naléhavě zvyšovat napětí, které se občas vyšponuje až k exaltovanému jekotu. Střídání nízkých a vysokých poloh, neustálá tenze, nervy drásající krutost, to je velmi chytlavý způsob sdělování vlastních, niterných pocitů. Samozřejmě, že stejně jako většina metalových hudebníků, kteří umí na stagi vyvolat atmosféru vyvatované kobky v psychiatrickém zařízení devatenáctého století, i Mäntymaa je ve skutečnosti příjemný a komunikativní člověk.

 

 

Marianas Rest nedávno prodělali změnu v line-upu a dnes se díky tomu mohou pyšnit trochu kuriózním shlukem jmen. Nico Heininen, Nico Mäntäri a pro změnu Niko Lindman opravdu nejsou jedna a tatáž osoba. Zjednodušeně se dá říct, že zatímco Nico a Nico jsou u kapely už delší dobu, Niko přišel až v roce 2016. Už jsem zvyklá na omezenou variabilitu finských jmen, takže se mi jednotliví Nicové a Nikové nepletou, pro nezasvěcené ale raději pány postupně představím.

Nico Heininen je bubeník, kterého je radost sledovat. Jeho cesta k hudbě byla vlastně poměrně prostá a u jejího začátku stála dobrá rada jiného velmi dobrého hudebníka, totiž Olliho Suvanta z kapely Kaunis Kuolematon. Nadaný Suvanto má dobré uši a Heininena k muzice popostrčil. Udělal dobře. Nico Heininen se projevil jako zajímavý bubeník už na debutovém albu „Horror Vacui“, ale čím déle bubnuje, tím víc se otevírá míra jeho talentu. Je to člověk, který zraje a neustále se zlepšuje. Je možné, že o tomto přesném rytmikovi ještě uslyšíme, pokud v něm ovšem nenajde někdo jiný další talent, který by Nica odvedl do jiných vod. Zatím ale tenhle týpek, který by mohl přibrat k bubnování i nějakou menší roli v seriálu Vikingové, zůstává. A roste.

Nico Mäntäri, bývalý basista melodických Superdeathflame, v Marianas hraje na kytaru. On je ten, kdo řekl své „ano“ na té špinavé diskotéce a stál u zrodu kapely. Společně s druhým mužem ze začátku příběhu, kterým je Harri Sunila, tvoří hudební srdce kapely a jsou skladateli většiny písní. Harri, který je zkušený hudebník, představuje cosi jako otce rodu. Známe to z mnoha kapel. Vždycky je tam někdo, kdo dokáže zabrzdit, když už se ostatní dostali za hranici a je jasné, že druhý den s tak velikou kocovinou nevylezou na pódium. Skoro každá kapela má svého Harriho. A Harri Sunila je muž na svém místě.

Stavební inženýr Niko Lindman je benjamínkem kapely. Technicky vynikající basista mimo hraní v death thrashové formaci Hypnotic probleskl i ve výše zmiňovaných ID:Exorcist. Muž s citem pro nízké tóny se našel v Marianas Rest.

Kapelu netvoří jen hudebníci. Lidé v pozadí ji drží všemi silami. A u Marianas Rest je člověkem v pozadí producent a mistr zvuku Teemu Aalto. Je to ten člověk, který slyší, ví a nebojí se říct krutou pravdu. Takže, nejpotřebnější člen kapely. A posledním mužem v pozadí je Jeri Heino, nejen tvůrce fotografií pro tento článek, grafické oko kapely, ale i hudebník.

Hudba Marianas Rest je temná, apokalyptická, beznadějná. Ve skutečnosti v ní ale zní lehkost a hravost hudebníků, kteří ji tvoří. Je to typicky finská hudba, tedy smutná jen do určité, přesně dávkované míry. Je pro ty, kdo se nechtějí v depresi utopit, jen vypotit a jít se zchladit. A rozhodně je to hudba zajímavá a nosná. Stojí za to se zaposlouchat. A stojí za to počkat si na nové album, kterého se snad dočkáme příští jaro.

 

Images: ©Marianas Rest, Jari Heino

 

 

 

 

 

Podobné články

Finský koutek představuje: Marianas Rest – Nejdepresivnější kapela v zálivu

About The Author
- - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Komentujte

avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Odběr  
Upozornit na