Recenze: Ephemerald – Between the Glimpses of Hope

S novým rokem se na finské scéně objevilo zcela nové uskupení, které se navzdory extrémní konkurenci rozhodlo prodrat se sněhovou lavinou finského melodeathu. Neznáte je, ale patrně je rádi poznáte. Ephemerald jsou totiž hodně nadupané komando finských sekerníků.

Před pěti lety finskou metalovou scénou proběhla zpráva o nepokojích v kapele Frosttide. Zakladatel symfonické melodeathové formace, skladatel a kytarista Joni Snoro, zůstal bez skupiny, což nebyla zrovna radostná informace. Nemělo cenu spekulovat o tom, proč se Snoro s Frosttide rozešel, původní kapela ale pokračovala bez svého otce a ten zůstal se svou kytarou stát zabořený do sněhu a dumal, co bude dál.

Joni Snoro není velké a známé finské jméno, nicméně jde o výrazný hudební talent. Skladatel, který má cit pro velmi elegantní melodičnost a silný zvuk, určitě mohl s Frosttide prorazit. To, že byla jeho kariéra nečekaně zlomená, bylo dost nešťastné. Snoro se tak ponořil do stínů. Naštěstí je to Fin, takže po pár lahvích vodky a trošce sebelítosti zapojil houževnatost, která je mu vlastní, a vydal se kupředu. Tím nejsložitějším způsobem, jaký hudební business zná. Založil si novou kapelu a začal od nuly.

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

Ještě v roce 2016 vznikli Ephemerald a v roce 2017 spatřil světlo světa singl „I Bear Fire“. Byla to vynikající, ohromně dynamická a nadějná skladba. Taková, která si přímo říká o to, aby se stala hitem. Velká porce melodičnosti, dynamiky a folklórního doteku přímo charakterizovala Snorovo hudební cítění.

Hned další singl „Till the Sea Swallows Us Whole“ byl ještě lepší. Ikonický song s chytlavým hlavním motivem vytryskl hodně vysoko. Jenže po prvních dvou pokusech, které určitě zaujaly posluchače i kritiku, nastalo ticho.

Sleduji malé finské kapely a Ephemerald jsem vedla v patrnosti. Jenže oni mlčeli. V jednom okamžiku už jsem čekání vzdávala. Bála jsem se, že Snoro už svůj talent neprokáže.

To, že mohu psát recenzi na jeho novinku, je zadostiučinění a malé vítězství pro urputného Fina, který se znovu pokusí o návrat na hudební výsluní. Štěstí mu nepřeje. Nahrál sice album, podepsal smlouvu s labelem Inverse Records, ale album vydal v době, kdy svět kosí virus, na prázdná pódia padá sníh a koncerty se nekonají. Tomu říkám skutečný pech. Protože album nové kapely je více než dobré. Je vynikající. A nic neudělá kapele lepší promo než nadšení fanoušci, kteří řičí nadšením pod stagí.

Devět skladeb debutového alba „Between the Glimpses of Hope“ je skoro marnivou ukázkou všeho, co si člověk v daném subžánru umí představit. Snoro dává rád důraz na sílu a rychlost, průraznost, která občas srazí symfonické motivy. To se mi líbí, protože skladby nevyvolávají pocit permanentního fantasy orgasmu. Hodně výrazná je naopak určitá syrovost a přímost, která se podobá třeba rané tvorbě Wolfheart, působí ale mladším, trochu zábavnějším dojmem. Nesnaží se o velkou vážnost, je to hravý způsob podání, variabilní a ne tolik epický. Díky tomu je hudba Ephemerald uvěřitelná a autentická.

Samozřejmě, když píšu o tom, že Ephemerald je nová skupina, měla bych také přiznat, že její protagonisté nejsou žádní zelenáči. Tvoří ji zkušení hudebníci, kteří buď působili nebo působí v jiných projektech.

Basák Lauri Myllylä za sebou má pěknou řádku jiných kapel a souběžně hraje také v nových a nadějných Voidfallen. Bubeník Juho Suomi pochází z death metalových Apocryfal, snad jen Tuomo Sagulin mi zůstal utajený, ale nevěřím, že je Ephemerald první zkušeností velice dobře znějícího klávesáka.

Pak je tu samozřejmě jeden z nejzajímavějších finských hlasů posledních let. Vesa Salovaara je frontmanem kapely Vorna, finského fenoménu, který svou originalitou a kvalitou bere dech. Ostatně Vorna už na Obscuru má své pravidelné místo. O kapele jsme psali například zde:

Profil: Vorna… Stín na jezeře

Salovaara našel ve Snorovi vynikajícího partnera a je dobře, že se tak nadaní muzikanti dali dohromady. Zatímco Snoro umí vytvořit epický rámec a scénu plnou bouří, Salovaara dokáže skrz tu bouři pěkně zakřičet. Naprosto netypicky zabarvený harsh vokál se nese skrz změť riffů a neutuchajícího zvuku bicích jako krutý zvuk pily. Salovaara znovu dokázal svou všestrannost a šokoval mě variabilitou svého projevu. Zatímco ve Vorně zní jako zaříkávač a čaroděj, vábí, mučí a zraňuje, V Ephemerald hřímá a předvádí hlasový parkour. Tohle není zpěv run ani poezie, tohle je krutá nálož screamu, o který se dá pořezat. Jako by to ale nestačilo, Salovaara v lyrickém songu „All There Is“ předvedl, že umí to, co není u harsh vokalistů tak obvyklé, tedy velice jemný, čistý vokál. Z toho všeho řevu se najednou vyklene skoro chlapecky křehký zpěv, který naprosto nekoresponduje s projevem svého talentovaného majitele. Jsem přesvědčená o tom, že Vesa Salovaara je jeden z nejnadanějších finských metalových zpěváků, který do svého hlasového projevu umí zapojit to, co tenorům občas schází, tedy intelekt. Je to chytrý, emotivní a zároveň technický zpěv. Díky němu stojí Ephemerald o třídu výš.

Do alba byly zahrnuté i první dva singly, o kterých jsem psala. Je maličko znát, že se mezitím tvůrci posunuli o kousíček jinam, k odlišnému a tvrdšímu, méně symfonickému projevu. Na druhou stranu se mi líbí, že je na albu znát právě tento progres. Je z něj patrné, že tvorba Ephemerald se bude dále vyvíjet a snad neustrne. Jestli bude směřovat k tvrdému, skoro thrashovému podání, jako ve skladbě „Servant“, nebo si bude hrát s epickými motivy jako ve „No Fall Is Too Deep“, to je otázka. Důležité je vědět, že kapela má kam růst.

Jejím slabým místem by mohlo být právě to, že všichni její členové jsou příliš dobří a zainteresovaní jinde. Pak by Ephemerald mohl být jen jakýmsi sekundárním, opomíjeným projektem, a to by byla škoda.

Asi nemám, co dodat. „Between the Glimpses of Hope“ je více než nadějné album, je to skvělé album. Pro milovníky finského melodeathu bude bezesporu něčím, co je potěší. Fanoušci Wolfheart, Bloodred Hourglass nebo Noumeny budou okouzlení. Stejnou měrou by ale mohlo potěšit ty, kdo s láskou vzpomínají na ranou tvorbu švédských Vintersorg a jejich fantastické, mužné vokály. Jde o kvalitní muziku, která asi nezíská davy příznivců, ale třeba… třeba se pomalu dostane do podvědomí publika. Joni Snoro by si zasloužil konečně prolomit tu neuvěřitelnou smůlu, kterou do této chvíle měl.

Album vyjde 19. února 2021 u Inverse Records

all images: @Inverse Records