Kaunis Kuolematon: Syttyköön Toinen Aurinko

2

Od intra, které se klene nad ledem nekonečné jezerní plochy a zvoní chladem letošní zimy až do posledního tónu. Tak se dá prožít novinka finských melodických doomařů Kaunis Kuolematon. Třetí dlouhohrající album ikonické kapely se nese v duchu symfonického vzedmutí. Drásá nás, svírá, mučí, povyšuje a probouzí naši lidskost. Na nejlepší album finského melodického doomu jsme museli čekat celý rok 2020. Ale čekání se vyplatilo.

Velmi finští. Tak finští, že by mohli chodit zabalení do modrobílé vlajky, takoví jsou Kaunis Kuolematon už od roku 2012, kdy se několik talentovaných a zkušených hudebníků rozhodlo spojit a povýšit svůj talent v duchu krásné nesmrtelnosti. Přesně tak pojmenovali novou kapelu a už první album „Kylmä Kaunis Mailmaa“ se na poli finského death/doomu stalo hitem. Kaunis Kuolematon si vybudovali prakticky okamžitě svou církev, do které začali proudit věřící.

Kaunis Kuolematon spojili v daném subžánru to nejlepší, co si odnesli ze svých pobočných projektů a co finská scéna nabízela. Jejich druhé album „Vapaus“ bylo odlišné, netypické a zvláštní.

Recenze: Kaunis Kuolematon – Vapaus. Nesmrtelná krása z Finska

 

Spojili zdánlivě nespojitelné, tedy temný gothic rock, blackový scream, doomovou vážnost a tvrdost melodického death metalu. Vytěžili do posledního tónu potenciál mužů, kteří svým nadáním vynikali i v jiných projektech, a nechali je dělat to, co umí opravdu dokonale. Kaunis Kuolematon začali růst. Nebáli se hledat nové postupy. Jejich tvorba je protkaná singly a EP, protože rádi experimentují a procházejí od pokusu k pokusu. Takový způsob tvorby jim nenabízí dostatek materiálu pro celé album, proto nahráli zatím jen tři dlouhé věci. Ale každý pokus je jiný, dobrý, lepší. Zdá se, že Kaunis nemají strop, pořád se snaží pokračovat a neustrnout. Od velice tvrdých, krutě svíravých skladeb umí přejít k sladkému folku nebo ambientu. Dokážou vytvořit skladbu, která zní, jako by ji složil David Gilmour, i skladbu, která zní jako temný finský black metal. Procházet jejich diskografii je stejné, jako bloudit zrcadlovým labyrintem. Jedná se o velmi specifickou, neuchopitelnou, do velké míry velice komplikovanou hudbu. Kaunis Kuolematon neskládají hity, ale vypráví příběhy.

Asi by mohli dosáhnout větších úspěchů, kdyby začali zpívat anglicky. Jenže v tu chvíli by přišli o veškerý pel své lyriky, svého plného zvuku, který se opírá o měkkost finských samohlásek. Jeden z nejdůležitějších aspektů jejich tvorby je finština, jako hudební výrazový prostředek, jako jeden z nástrojů, součást instrumentace. Nemusíte umět finsky, aby se vám chtělo u některých skladeb plakat. I bez znalosti jazyka vnímáte jejich bolestné polohy, které vás zasáhnou stejně jako ty, kteří rozumí textu.

 

Na všech výše jmenovaných pilířích stojí nové album s nevyslovitelným názvem „Syttyköön Toinen Aurinko“.

Vzhledem k tomu, že sleduji každou novinku Kaunis Kuolematon, na nové album jsem se velice těšila, ale nečekala jsem, že by mě ohromilo. Znám jejich tvorbu i další projekty hlavních protagonistů, takže jsem si novinku dokonce neposlechla hned, jak mi přistála v mailu. Nechala jsem ji odležet a pracovala na jiných recenzích. Potom jsem si ale cestou tramvají pustila intro „Sub idem tempus“. Známé intro, které už je pro kapelu typické. Lehký, lyrický kytarový motiv. Zívla jsem a očekávala porci své oblíbené, známé hudby, která potěší, neurazí a vlastně i nadchne.

A pak jsem se do Kaunis Kuolematon znovu zamilovala. Jejich hudba mě donutila vystoupit z tramvaje, dojít k Vltavě a dlouho se dívat na řeku plynoucí pod mostem. Varhanní chorál se zvedl jako labutě u Kampy a album se začalo dít.

Začíná jako divadlo, jako operní kus, kdy nejdřív zazní předehra, pak se zdvihne opona a nad diváky se bolestně vyklene chór antických hlasů. Album má skutečně strukturu klasické opery nebo divadelního představení, je úzkostlivě modelované do každého detailu, graduje, nabízí nové a nové motivy. Už úvodní skladba, která dala albu jméno, „Syttyköön Toinen Aurinko“, je vznosná, noblesní a přitom vlastně dost extravagantní. Zlý hlas Saakeliho Suvanta drtí člověku srdce, řve do recitovaných partů chóru, nese hlavní motiv nad symfonickými vlnami a v jeho pozadí se komíhá v pravidelném rytmu neochvějná rytmika. Skladba zní jako oidipovské drama, jako začátek pašijí. Je to velká, mocná hudba. Opakování refrénu zní jako zaříkadlo, jako čarování, posazené na nekonečnou prokřehlou finskou pláň. V kontrastu s tvrdostí zpěvákova sdělení se vine křehká krása akustických kytar, která skladbu uzavírá jen proto, aby pustila na scénu velmi jasný doomový motiv, kterým začíná „Hautajaiset“.

Skladba, která kopíruje vichřici nad zmrzlou krajinou, a zlo Saakeliho hlasu vzývá démony. Suvanto vyrostl neuvěřitelně. Technicky je na svém vrchol; nikdy takto nevyužíval potenciál svých hlasových možností. Ani ve svém vedlejším projektu Tomb of Finland, ani v jakékoli jiné kapele nezněl jeho hlas tak variabilně, mnohovrstevně, nejednoznačně, a přitom plně a pevně. Poprvé v životě musím napsat něco, co bych normálně nikdy nepřiznala. Finská metalová velmoc má nového krále. Suvanto na albu zní lépe než Joutsen, Kotamäki i Pelkonen. Tenhle charismatický a absolutně talentovaný harsh vokalista zní jako démon i anděl zároveň, jeho hlas otevírá hroby a drtí led. Olli Saakeli Suvanto je pro tento rok nejúžasnější postavou na poli screamu.

Samozřejmě tu je hlas, který zná asi i naše publikum, i když k němu málokdo přiřadí jméno. Mikko Heikkilä je známý z četných projektů, jakými byli gotičtí Sinamore, Black Sun Aeon, Dawn of Solace a mnoho dalších. Rozený melodik a lyrik zajišťuje Kaunis Kuolematon dokonalou zpěvnost, impresivní charakter a křehkost, která se dokonale snoubí se Suvantovým řevem. Na Kaunis je skvělé právě to, že nevyužili klasického klišé, kdy čisté party zpívá žena a screamuje muž. Naopak, dva mužské hlasy, lyrický tenor a krutý baryton představují spojení, ze kterého permanentně mrazí.

Oba zpěváci podali maximální výkon, jejich vokální projev převýšil hravě všechny ostatní. Väinämöinen a Joukahainen povstali z finských mýtů a střetli se v operním dramatu, které dalece přesahuje nejen kvality svého žánru. Za dobu, co sleduji finskou scénu a analyzuji jednotlivá alba jsem ještě neslyšela tak dokonalou souhru dvou mužských vokálů. Už jen za toto mistrovství si Kaunis Kuolematon zaslouží vysoké hodnocení.

Kaunis Kuolematon - Syttyköön toinen aurinko

Samozřejmě, pánové si pohráli i se samotnou instrumentální složkou. Miika Hostikka tentokrát jako bubeník zazářil. Vždycky byl dobrý, ale na tomto albu je lepší, preciznější, citlivější. Jarno Uski poskytl nahrávce velice měkce znějící basu a Ville Mussalo je prostě brilantní, velmi nenápadný a skromný kytarista, který má ohromné melodické cítění a milou hráčskou ostýchavost, která se projevuje skoro submisivně a na povrch vypluje jen občas.

„Syttyköön Toinen Aurinko“ je beze vší pochybnosti nejlepší finské doomové album tohoto roku. Je výjimečné, naprosto brilantně zvládnuté a srdcervoucí. Nemám, co bych mu vytknula, protože vím, že občas je lepší ustoupit kvalitě a jen si ji užít.

Doufám, že si ji užijí i noví posluchači, kteří v Kaunis Kuolematon najdou svůj malý finský metalový oltář.

Album vyšlo 27. listopadu 2020 u Noble Demon

All images: ©Kaunis Kuolematon, Noble Demon

 

 

 

10.0 Vynikající

Pro posluchače Swallow the Sun, Vorna, Hallatar

  • SKLADBY 10
  • ORIGINALITA 10
  • PRODUKCE 10
  • INSTRUMENTÁLNÍ SLOŽKA 10
  • ZPĚV 10
  • Hodnocení Čtenářů (0 Hodnocení) 0

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
Garak
Garak
14.12.2020 14:56

Díky za recenzi. Tušil jsem, že přijde. 🙂 A co novinky od Counting Hours a Red Moon Architect?

2
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x