Recenze: Kaunis Kuolematon – Vapaus. Nesmrtelná krása z Finska

0

Kritik by se neměl usmívat. Rozhodně ne u smutné hudby. Neměl by cítit uspokojení z cizí práce, naopak, měl by jí podkopnout nohy, protože od toho tu mnohdy kritika je. Navíc kritik, který očekává album, o kterém předem ví, co napíše a jaké mu dá hodnocení může s ještě větší důležitostí shodit všechno, co by mu narušilo koncepci.

Vyhlížela jsem nové album finských Kaunis Kuolematon netrpělivě, protože je to jedna z mých více než oblíbených kapel. Na druhou stranu jsem nedoufala, že mě překvapí. Byli předvídatelnou jistotou kvality, hloubky a síly. Věděla jsem přesně, co od nich mám očekávat. Na úvod musím říct, to, co jsem čekala, splnili jen okrajově a v několika skladbách. Tolik povýšená slova kritika.

Kaunis Kuolematon, ti krásní nesmrtelní, jsou u nás vlastně opomíjenou raritou, která má pro české publikum jednu velkou nevýhodu. Nezpívají anglicky. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že kapela s divným finským názvem, zpívající kupodivu finsky by neměla mít šanci za hranicemi své vlastní země. Ovšem tady funguje jedno podivuhodné kouzlo. Stejně jako u nás milovaní Korpiklaani nebo nenápadně adorovaní Moonsorrow si i Kaunis Kuolematon mohou finštinu dovolit bez ohledu na to, jestli jejich posluchači neumí říct víc než „perkele“. Před jazykovou složkou svých skladeb totiž valí neobyčejnou hudbu, která je sama o sobě natolik nosná, že by Kaunis mohli zpívat klidně tatarsky nebo svahilsky.

Jejich hudba je vlastně výtvarné dílo. Obraz, který se proměňuje a dotváří s každým dalším tónem. Pro mě je to vizuální hudba plná tlumených barev. Pokud by někdo řekl, že melodic doom nemá dynamiku a že je nudný, pak Kaunis potřebuje nutně slyšet. Je to dynamická, tryskající, vrcholně emocionální hudba s dokonalou strukturou a vyváženým poměrem smutku i naděje.

Kapela pocházející z finského města Hamina vznikla teprve v roce 2012 a album „Vapaus“, které představuje nyní, je teprve druhým dlouhohrajícím počinem tohoto pětimužného týmu. Svým způsobem si místo na výsluní Kaunis Kuolematon vydobyli až nezvykle rychle. Pokud dojde k tomu, že má kapela dost fanoušků už na počátku své existence, pak bývá pravidlem, že posluchači tušili předem, do čeho jdou a že kapela nasbírala fanoušky jinde než okolo vlastního domu. Takový úspěch signalizuje, že sestavu netvoří žádní mladí kohoutci, kteří si poprvé v životě koupili kytary a zkusili napsat pár usmolených veršíků o smrti.

Abych vysvětlila, proč jsou Kaunis tak výjimečně skvělí, musím představit členy, kteří možná i nefinským posluchačům naznačí, že tenhle projekt prostě musí být vynikající, i kdyby se jeho členové tolik nesnažili. A oni se snaží. Poslouchat Kaunis Kuolematon je díky tomu nejen vrcholně estetický zážitek, ale i dost netradiční orgasmus pro uši hudebníků a lidí do hudby zamilovaných.

Mikko Heikkilä není jméno, které by komukoli zapnulo v hlavě výstražný alarm. Je to nenápadné jméno nenápadného pracanta v pozadí. Muž v polostínu, vystupující z přítmí jen občas. I když stojí na pódiu, snaží se nevynikat. Proč? Absolutně netuším, protože jeho jméno by mělo být v Evropě známé minimálně tak dobře, jako je jméno Saukkonen. Ostatně tyto dvě osobnosti se nestřetly jen v jednom projektu. Proč není Heikkilä slavný? Určitě to není tím, že by se případní fanoušci báli výslovnosti jeho jména, fanoušci jsou schopní pro své oblíbené hudebníky podstoupit i trýzeň hledání výslovnosti jejich jmen, pokud je třeba. Není to ani tím, že by šlo o necharismatického muže, který nezaujme.  Pánové prominou, ale dámy by rozhodně mohly zasněně vzdychnout, pokud by Mikko toužil po jejich pozornosti.

Heikkilä má možná vlastnost, typickou pro rozené basáky. Oni umí být neviditelní. Jsou jistotou kapely a nederou se do popředí. A také má vlastnost, typickou pro rozené básníky. Zvláštní druh plachosti, který sice člověka žene před davy na vyvýšené pódium, zároveň s nimi není v tak úzkém kontaktu, jako excentrici, kteří si exhibici na stagi vyloženě užívají.

Básně, které Kaunis zhudebnili, jsou především jeho dílo a ti, kdo poslouchali RoutaSielu, Sinamore, Red Moon Architect nebo Black Sun Aeon, poznají i jeho hudební podpis. Má typické melodické postupy, které jsou velmi dobře rozpoznatelné. A má také velice charakteristický clean vocal. Když už jsme u finského slova „kaunis“, předestírající krásu, je třeba dodat, že Mikko má krásný hlas.

Kaunis Kuolematon ale nejsou kapelou jednoho muže. Proces jejich tvorby je propletený z vlivů, kteří zkušení hudebníci, pocházející z kapel, jakými jsou End of Aeon, Superdeathflame nebo Tomb of Finland dokážou využít do poslední kapky. Takže když kytarista Ville Mussalo složí hudbu, je to prostě skvělé a mám pocit, že množství promíchaných zvuků ze všech hudebních žánrů svědčí o tom, že stranou nezůstává ani zbytek kapely, který bych měla jmenovat. Za bicími sedí Miika Hostikka z gotických Sinamore, basu svírá v ruce Jarno Uski z End of Aeon a poslední nejmenovaný je Olli Saakeli Suvanto.

U Suvanta je těžké jmenovat projekt, který je mu vlastní, protože, stejně jako Heikkilä proplouvá mnoha vodami a účastní se několika projektů zároveň. Výrazný harsh vokalista do kapely asi nepřinesl jen svůj hlas, ale také své vlastní fascinace, ať už jde o naprosto nemetalovou hudbu, od elektroniky, přes pop, hip hop až po ska. Suvanto je hudební osobnost, nejen zpěvák. Je schopen sám tvořit, což znamená, že tu máme pět tvůrčích, zaujatých muzikantů, kteří jsou si navíc plně vědomi toho, že Kaunis Kuolematon nebude nikdy výdělečný podnik. To, co dělají, dělají proto, že je to krásné…

Jak už jsem zmínila na počátku, nečekala jsem od nového alba nic lepšího, ale těšila jsem se na to, co znám. Po prvním albu „Kylmä Kaunis Maailma“, kdy kapela předvedla svůj ucelený styl a představila se v plné šíři své špičkové instrumentace a emotivního podání, jsem nečekala žádnou velkou změnu. Pánové jsou ale až nemístně hraví. Svůj styl předvedli a znovu použili, dali posluchačům album, které prostě zní jako Kaunis Kuolematon a řekli: „Přesně tohle jste čekali. Nebo ne?“

Ne. Ač celé album zní povědomě, nezaměnitelně, je to Kaunis Kuolematon, v pozadí se děje tolik věcí, že mi to trhá uši a zaměstnává mozek natolik, že nejsem schopná všechno pojmout na první, ale ani na druhý nebo desátý poslech. Budu muset drogu dávkovat po malých porcích. Už předem avizovaná dost divoká skladba „Eloton“ naznačovala, že variabilita elektronického zvuku bude tentokrát mnohovrstevnější a složitější. Jestli si ale posluchač myslel, že „Eloton“ vystoupí ze zajeté struktury a ostatní písně budou dobré, ale ne tak objevné, bude pravděpodobně zírat.

 

„Hurskas“ se odloupne od předchozí skladby jemně vycizelovaným retro zvukem, mířícím k starému death doomu z raných devadesátých let. To, že jde o skladbu naprosto novou je podtrženo hodně našlapanou rytmikou a elektronikou v pozadí, která jednoduché a účinné rytmické kytaře dodává neuvěřitelně moderní a nepostihnutelný charakter. Když se skladba dostane do bodu výrazného kytarového sóla, které mi zvukomalebností připomíná staré dobré Amorphis a pak vygraduje v bolestně krásném sólu s velice akustickým vyzněním, aby poslalo kupředu Saakeliho frázování, jde o vrcholnou formu experimentu, který nemá žádný žánr, protože obsahuje všechny.

Tahle lahůdka se přetaví do doomově experimentálního večerního smutku, tak typického pro Kaunis ve skladbě „Yksin“. Je v tom něco z Pink Floyd v kytarovém partu, ale Pink Floyd nepoužívali housle… Skoro folková variace v pozadí s atmosféričností propůjčenou z black metalu zrcadlí melancholický Heikillův zpěv a Suvantovo hřímání, podbarvené vzdáleným ženským vokálem. Několik pasáží by mohli vykrást tvůrci symphonic metalu a hudebnost by se zase hodila leckterému power metalistovi. Kde to sakra vzali? A jak to dokázali takovým způsobem propojit? Nevím, jsem příliš zainteresovaná v jejich pojetí.

„Tuhottu elämä“ je v tomto albu asi jediná skladba, která naprosto odpovídá takovým Kaunis Kuolematon, jaké jsme čekali. Kopíruje styl prvního dlouhohrajícího alba, navazuje na velice úspěšnou píseň „En Ole Mitään“ a neexperimentuje. Je červenou nití, odkazující ke známým postupům. Není ale o to snadnější nebo banálnější. Naopak. Jde o dějovou, hlubokou a smutnou píseň, opřenou o text.

„Ikuinen Ikävä“ je vlastně podobně tradiční, ale Kaunis do ní namixovali víc elektroniky, čímž ji posunuli do trochu jiného formátu.

„Ikaros“ znovu čerpá z klasického, těžkého zvuku minulosti, který stojí na základě vynikajících bicích a hutných kytar. Melodický nápad je tak snadný…vlastně si člověk říká, proč mě tohle nenapadlo? Jenže v tom je genialita autorů. Melodická jednoduchost, zpěv, který nese mýtického Ikara ke slunci a technicky znějící Suvantův chrapot, zosobňující jícen země, tu přitažlivost, která znemožňuje snílkům létat. Ta píseň je nádherná od začátku do konce.

„Arvet“ nám znovu připomíná, že Kaunis umí smutek a snění přetavit v hudbu. Tady si uvědomíte, že nemusíte umět finsky. Není potřeba rozumět tomu, co nám ti lidé sdělují. Víme to. Cítíme to. Naprosto přesně vystihují naše myšlenky a emoce. U „Arvet“ si člověk uvědomí, že hudba je jazyk.

„Sanan jotka jäivät sanomatta“ uzavírá excelentní zážitek z poslechu. Je to píseň, která se loučí. Jednoduché, silné, nádherné. Velmi finské. Pro všechny hudebníky, kteří se snaží zoufale dovést doom přes shoegaze k minimalismu a k co největší sofistikovanosti je tato skladba poučení. Stačí být prostě jen opravdu nadaný, vynikající muzikant a jemnosti se dá dosáhnout i přes těžký zvuk.

V žánru, do kterého v poslední době proniká čím dál víc indie rocku nebo elektroniky, jsou Kaunis výborným vzorem. Spojují hudební vlivy s naprostou přirozeností, nebojí se takřka ničeho, a přitom neztrácí ani tvář ani objevnost. Jednoduché melodické motivy dokážou rozevřít a rozvinout, nesnaží se o intelektuální pózu. Pokud musí, jsou vlastně dokonce i naivně odhalení a jednoduší. Nezaujímají pózy, neskrývají své zdroje, ale pracují s nimi.

Kaunis Kuolematon je fascinující hudba a album „Vapaus“ je absolutním hudebním zážitkem, který má nadčasovou platnost. Jestli minulému roku dominoval finské scéně koncepční projekt Insomnia „Winter’s Gate“, tento rok je rozhodně „Vapaus“ velice nosný element, který světu ukazuje, že Finsko se v oblasti metalu rozhodně ještě zdaleka nevyčerpalo a má nás co učit.

 

Kaunis Kuolematon

Vapaus

Full – length

země původu: Finsko

label: Haminian Sounds

images: ©Kaunis Kuolematon

Kaunis Kuolematon-Vapaus

10

Skladby

10.0/10

Originalita

10.0/10

Produkce

10.0/10

Zpěv

10.0/10

Instrumentální složka

10.0/10

Klady

  • nosné téma
  • variabilita
  • instrumentace
  • vynikající zpěv
  • originalita
Sdílení

O Autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x