Když v roce 2011 vzniklo první dlouhohrající album Dead End Finland pod názvem „Stain of Disgrace“, zůstalo ve stínu, protože nová melodická industriální kapela nedosahovala kvalit úspěšnějších hráčů typu Ruoska nebo Fear of Domination. Po letech hledání vlastní jedinečnosti vstoupí Dead End do roku 2020 s pocitem, že už nestojí ve stínu. Roky trpělivého hledání se vyplatily. A avizované album „Inter Vivos“, které vyjde 24. ledna 2020 pod hlavičkou Inverse Records, slibuje přesně to, co od finské hudební scény očekává posluchač. Kvalitu.

Dead End Finland, kterým se pro Obscuro budu věnovat ještě začátkem příštího roku, sleduji dlouhodobě. Zpočátku mi nepřišli strhující, ale měli jistě zajímavý potenciál a zvuk, který vyčníval z řady ostatních melodeathových kapel. Nepotrpím si na přemíru kláves, jsem kytarový typ posluchače. Nepatřím ani k početným fanouškům Turmion Kätilöt, i když ten, kdo se zabývá finským metalem, se jim rozhodně nevyhne. První album Dead End Finland jsem si tedy zařadila do pomyslného seznamu „Jako Turmion Kätilöt, trochu melodičtější, zajímavé, sledovat“. Potom jsem ale DEF ztratila z dohledu na delší čas, pominula album „Season of Withering“ a znovu na ně narazila až po vydání alba „Slaves to the Greed“. Když jsem album slyšela, nespojila jsem si kapelu se svou předchozí zkušeností. Už nezněli tak industriálně, na povrchu se nesla především melodika a kvalitní zpěv, velice dobře sestavené vokály a určitá hudební elegance, která mě zaujala.

Klávesista Jarno Hänninen si hodně liboval ve velkých, takřka soundtrackových melodiích. Jeho party se občas nebojí zabrousit od symfonických do popových vod, ale právě tím si mě asi jeho zvuk získal. To, že DEF neměli strach experimentovat s jinými hudebními žánry, se mi zalíbilo a poslech „Slaves to the Greed“ definitivně rozhodl o tom, že se mi DEF začali skutečně líbit.

Kapela je hodně tvůrčí a snaží se prosadit ze všech sil. Ve finské konkurenci je to dost obtížné a marketing musí zabírat hodně prostoru v tvorbě hudebníků. DEF sází na otevřenost. Každou novou skladbu uvádí s veškerou pompou, jaké lze docílit. Jednotný grafický design, videa, sdílení na sítích, stream. Je to jedna z kapel, které její fanoušci vidí do kuchyně. Můžeme sledovat proces vzniku skladeb i výsledek. DEF vsadili především na semknutou komunitu nadšených fanoušků, kteří vnímají hudebníky velice osobně, jako by s nimi vyrůstali v jedné čtvrti. Hodně kapel volí podobný marketing a žije se svými fanoušky prakticky každý den. Je to náročný způsob marketingu, ale mnoha umělcům pomáhá, protože komunita bývá většinou nesmírně oddaná a zaujatá. U nás se zatím podobný přístup k fanouškům moc neujal, možná jsme uzavřenější a stydlivější než Finové, což je vlastně paradoxní.

Pro recenzenta je samozřejmě taková otevřenost skvělá. Když mohu sledovat progres nějaké kapely doslova v přímém přenosu, i pro mě je vztah s muzikanty mnohem osobnější. Zároveň se mi líbí, jak se DEF neohlížejí za minulou tvorbou. Jsou to muži budoucnosti, jdou neustále kupředu s tou svou finskou urputností a snahou vyniknout. Netvoří izolované hity, ale ucelenou, komplexní hudbu, ve které se občas mohou ztratit skvělé nápady. Celek je ovšem impozantní.

Takže v předstihu se můžeme podívat do budoucnosti a nahlédnout na album, které bude oficiálně představené příští rok. Protože „Inter Vivos“ už je nahrané a my máme příjemnou možnost si ho pustit o něco dřív.

Dead End Finland už se nemusí moc hledat. To udělali v předchozích dvou albech. Jejich styl je vytvořený a teď zbývá ho jen precizovat. První změna, jakou tedy slyším v „Inter Vivos“, je hlavně jisté pročištění zvuku, brilantnější podání zvukových stop, lepší poslech. Album zní čistěji.

Zůstává pořád hlavně melodické a industriální. Ale ještě víc se oprostilo od homogenní skupiny, soustředěné jen na metal. Mám pocit, že „Inter Vivos“ může poslouchat i člověk, který upřednostňuje taneční hudbu nebo zajímavější pop. Je to hudba, která rozhodně přesahuje jeden žánr.

Oproti svým začátkům jsou DEF úplně jinde s vokálem. Charismatický Mikko Virtanen vyvažuje poměr harsh a clean vokálu s důrazem na čisté party a hodně melodický zpěv. Je to jeden z těch vzácně obdařených vokalistů, který dost hravě zvládá obě polohy a má dobrý sluch. To je samozřejmě obrovská výhoda, ke které se ještě přidává fakt, že Virtanen by mohl účinkovat v nějakém pěkném fantasy a trhat srdce fanynek. Nejdůležitější je ale jeho pěvecké podání, které má velké kvality. Příjemně zabarvený tenor se dobře poslouchá a dokáže být naléhavý, násilný i něžný. Kromě toho všeho je to on, kdo vytváří grafiku alb, což bych asi neměla opomenout.

Dominantou alba je opět samozřejmě Jarno Hänninen a jeho záplava tónů. Klávesy bublají, vřou, rozléhají se, bují a plní prostor. DEF jsou charakterističtí právě klávesami, o tom není sporu. A Hänninen patří rozhodně ke špičce v oblasti finského melodického metalu, přestože jeho životopis neobsahuje spolupráci s žádnými slavnými giganty finské scény. Jarno je obrovský talent, představitel nastupující generace velmi variabilních klávesistů, kteří se nenechají spoutat jedním žánrem. Finská klávesová budoucnost.

Zdálo by se, že kytara je v tvorbě DEF okrajový nástroj. To samozřejmě není pravda. Stále se bavíme o melodeathu, který by bez kytar neexistoval. Jen se ztratil typický rys, tedy výrazná sóla, a kytara v rukou Santtu Roséna zůstala hlavně rytmickým prvkem. Melodiku vytvářejí klávesy a zpěv. Není nutné ji ještě víc zdůrazňovat. Rytmická složka se tak opírá o bicí a kytaru. Santtu Rosén je tak trochu matkou a otcem kapely, tím, na koho doléhá tíha marketingu a komunikace. Navíc je v nezáviděníhodné pozici. Kytarista, který nedostává tolik sólového prostoru, musí být samozřejmě hodně skromný a podřízený většímu celku. Rosén je tedy pěšák, který nedostává moc příležitostí k tomu, aby zazářil. Na druhou stranu, mám pocit, že Santtu to chce přesně takhle. Stát trochu v pozadí a tvořit. Tuším, že DEF je obraz, který si nese v hlavě především on.

Zbývá ještě Miska Rajasuo, bubeník z jižního Finska, který si užívá za bicími a rozhodně se nenechá vyvést ze svého bohorovného klidu. Precizní, kvalitní a stálý. Znovu jde o hudebníka, který se předtím neprojevil výrazněji v jiné kapele a který představuje pro DEF velký poklad.

„Inter Vivos“ je celkově mnohem klidnější a experimentálnější, co se melodičnosti týče. I texty už nejsou tak mnohomluvné, ale úspornější, což desce velice prospělo. Hudba má obrovskou dynamiku a sílu. Dva největší hity „War Forevermore“ a „Lifelong Tragedy“ už jsme slyšeli jako singly, v komplexu celého alba ale především vynikající „War Forevermore“ vynikne opravdu pěkně. Je to rozhodně kandidát na skutečný metalový hit příštího roku a určitě by si zasloužil velkou propagaci, protože jde o špičkovou skladbu. Rozhodně by byla ale škola pominout i další výrazné a hodně zajímavé skladby, jako „Deathbed“ nebo silnou „Born Hollow“.

„Inter Vivos“ představuje typické album nové finské metalové vlny, která boří mýty o žánrech. Je to prostupná hudba, přijatelná pro různé posluchače, kteří se vlastně už moc nezajímají o svou „příslušnost“ v té nebo jiné kategorii. Finové jdou zase trochu víc kupředu. V poslední době razí multižánrový mix, který se nebojí sbírat inspiraci kdekoli. A kvalita alba je zase neoddiskutovatelná. Já osobně štípu dříví finskou sekerou a používám finský nůž, nesnažím se hledat nic kvalitnějšího, takže nemám ani co dodat k instrumentální preciznosti DEF.

Dead End Finland jsou vynikající a určitě je mohu doporučit českým posluchačům. Nejen těm náročným, protože „Inter Vivos“ je album, které si nenárokuje všechen váš intelektuální potenciál. Je to prostě skvělá hudba, kterou si člověk pustí v autě, ale nezkazí s ní ani romantické rande. Vážně vás nebude rušit ani v posteli. A to už snad je dobré doporučení.