Abych to shrnula hned na začátku, jedno z nejlepších finských post metalových alb tohoto roku vyjde v polovině října. A protože by to byla příliš stručná recenze, asi budu muset své úvodní tvrzení trochu rozvést a seznámit čtenáře s kapelou Atlases, která práci na svém velkoplošném zvukovém experimentu zahájila teprve v roce 2017. Věřím, že s novým albem „Woe Portrait“, které vyjde letos pod hlavičkou Lifeforce Records, post-rocková formace dokáže, jaký má talent a možnosti.

Duchovním otcem Atlases se před třemi lety stal kytarista, vokalista a basista Ville-Veikko Laaksonen, který se na hranici progressivu a post-metalu pohybuje už nějakou dobu, ať už hraje s progresivními Verso nebo se zajímavou formací Oceanwake.

Atlases vznikli pravděpodobně jako naplnění hudebních představ svého zakladatele a jako velice svobodný projekt, který se hudebně velice těžko zařazuje. Klidná, až doomová atmosféra skladeb je protknutá typickými post-metalovými zvuky, těžkými riffy, které stojí v ostrém kontrastu s jemnou melodikou, tichým, téměř „odkapávajícím“ charakterem jednotlivých taktů a atmosférickou složkou, která v poslední době táhne velkou množinu nových metalových alb.

Atlases si hrají s prvky blackgaze, ambientu i deathu, se zachováním luxusní melodiky, narušované tvrdými, ostrými předěly. Není to nová, neprobádaná věc, naopak, pro milovníky post-rockových a post-metalových forem jde o zmapovaný terén, na kterém budou stát pevně a nikdo je neuvrhne do nejistoty. Styl, který razí Atlases, se už usídlil v uších a hlavách publika i recenzentů. Atlases vyvolávají atmosféru, která vyhovuje cítění městského člověka, obklopeného sklem, betonem, odosobněným designem, názorovými pózami a neustálou přítomností neúměrného množství informací v mobilu. V případě Finů je to odklon od tradičních metalových subžánrů, které bloudí hlubokými lesy a obracejí se k přírodě jako hybatelce svých životů. Technicky brilantní hudba post-metalové doby vyrůstá z železobetonových konstrukcí a těžce udržovaného individualismu, který nakonec vytváří určitou mrazivou uniformovanost dnešního člověka, zoufale hledajícího originalitu svého vlastního bytí.

Post-metal v mnohém přesně vystihuje naši dobu, je příjemný, protože neobsahuje sentiment a drží se dál od emocí, zvracených dnes a denně motivačními citáty a hysterickými výkřiky uživatelů sociálních sítí. Osobně mi vyhovuje jistá nelidská přesnost a chlad tohoto subžánru, který neútočí na emoční složku mé osobnosti a nechává mi prostor pro myšlení. Post-metal tak představuje bublinu svobody ve světě, který mě drží pod krkem s nárokem, že bych do toho měla dávat „větší srdíčko, a nejen mozek“.

Atlases naplnili intelektuální podstatu svého hudebního sdělení skoro po okraj. Jsou techničtí, odtažití, velice symetričtí v každém pohledu na jednotlivé plochy písní. Jejich chladný, občas skoro industriální ráz je narušovaný jen akusticky znějícími kytarovými party, které uvozují další vývoj skladeb především ve formě intra, a kultivovaným zpěvem, který, včleněný do jednotlivých písní, skoro zaniká a tvoří jen jednu ze složek.

Vlídný poklid neemotivního vyprávění o pohledech na svět je narušovaný harsh vokálem, který občas prorazí obaly vnitřní nepohnutosti. Jeho hrubost je vždycky zaobalená natolik, aby nevyděsil, ozývá se z dálky, z bezpečné vzdálenosti, z nitra vlastní nespokojenosti. Jani Lamminpää je naléhavý vokalista, ale hudba ho drží pevně spoutaného, jeho řev jako by se snažil osvobodit ze striktní sterility. Zkušený death/doomový zpěvák ví přesně, jak pracovat s rezavou pilou svého morbidního přednesu, a je až udivující, s jakou pokorou snáší nevybíravou dominanci hudebního doprovodu. Výsledek je tak vlastně nesmírně uhlazený a vyleštěný. I přes velkou porci screamovaných pasáží jde o hudbu, která nenaruší klid posluchače, o večerní vyprávění znuděných přátel, sedících na střeše věžáku, ze kterého vidí jen nudnou rovinu.

Texty jsou stejně jako na předchozím albu „Haar“ intimní, velice uzavřené, klaustrofobické. Nejde o koncepční album, spíš o městskou lyriku, důraz je kladený na hudební složku, ne na výpověď umírajících básníků. Smutek textů je spíš důsledkem chvilkové melancholie a pocitu nenaplněnosti než svíravé deprese. Proto k nám možná taková hudba promlouvá velice silně. Je reálná a realistická. Hovoří o nás, o našem světě, o vyprázdněnosti doby, poblikávajících monitorech, jejichž světlo se odráží v pečlivě umytých oknech bez záclon.

Album „Woe Portrait“ je aktuální, neocení ho ti, kdo by raději tryskali emocemi, spíš ti, kdo si občas libují v osamělých introspekcích a toulání okolo betonových zdí, přeplněných graffiti. Jde o neucelený, maličko roztříštěný portrét naší existence. Finská scéna se dlouho trochu obávala vkročit do vzedmuté vlny post-metalových forem, ale nakonec v ní umí plout zkušeně.

Atlases rozhodně ukázali, jakým směrem se plout vyplatí.

Album „Woe Portrait“ vychází 23. října u Lifeforce Records

all images: ©Lifeforce Records

Spotify umělce:

https://open.spotify.com/artist/3J0Xvj8KIkSVIURJlZBQhj?si=sUTP4gFnTbK21icF3xJhuQ

8.8 Cool