Recenze: Mors Subita – Extinction Era

Finský melodický death metal s pořádnou kapkou thrashe v poslední době symbolizuje výrazná dominanta jménem Mors Subita. Po dvou letech se brilantní formace vrací s novou porcí hudby a na albu „Extinction Era“ dokazuje, že umí nejen pořádně zařvat.

Mors Subita má od svého založení obrovské štěstí na skvělé hráče. Zakládal ji ostatně jeden z nejlepších finských kytaristů, fenomenální Mika Lammassaari, který je poznat v každé z jedenácti skladeb nového alba. I když se Lammassaari obrací zvolna k vlastní sólové dráze, je vidět, že jeho obsedantní preciznost kmenovou kapelu rozhodně nenechala na holičkách. Kytarista, známý ze skupin Wolfheart nebo Eternal Tears of Sorrow, se znovu dokonale vyřádil a jeho brilance bere dech. Ovšem nejen jeho výkon dělá z „Extinction Era“ výjimečné album.

Mors Subita není nová formace, nezjevila se z ničeho v prázdném prostoru, nespadla z nebe. V roce 1999 ji založili Mika a Aki Lammassaari spolu s bubeníkem Juhou Haapalou. Projekt patnáctiletých studentů možná na počátku připomínal film Hevi Reissu. Tři kluci ze severního Finska si založili band a zřejmě snili o budoucí slávě. Jestli inspiraci ke svým prvním písním našli ve zvuku rozřezávaného soba, se asi nedozvíme, ale jisté je, že Mors Subita pomalu pronikli na výsluní. Na svou dnešní úroveň se kapela dostala díky tvrdé a usilovné dřině, ne díky náhodě nebo štěstí.

Trending

Obscuro Podcast – Viktorie Surmøvá & Heri Joensen

Od roku 2002, kdy Mors Subita vydali první demo „Synopsis“, uplynula dost dlouhá doba. Čtvrté dlouhohrající album je tak vynikající ve všech směrech. Instrumentálně na úrovni, vokálně nosné, textově bohaté. V oblasti techničtějšího melodeathu jde o vrchol, na který si mnoho kapel nesáhne.

Mors Subita představuje obrovsky našlápnutou formaci, velmi dynamickou, připravenou k výbuchu. Připomíná natlakovanou injekci plnou adrenalinu, kterou bodá do srdce nadšeného publika. „Extinction Era“ je album, které pocitově jede pořád výš a výš. Má málo klidových zón, skoro nikdy nezpomalí. Oproti poslednímu počinu „Into The Pitch Black“ je možná méně sofistikované, jeho odlišnost nespočívá v inovacích, ale v dynamice.

„Into The Pitch Black“ jsem recenzovala před dvěma lety a od té doby jsem tomu výtečnému albu dost věrná. Pomohlo mi často ve chvílích přetlaku, vzteku, naštvanosti, kdy Eemeli Bodde křičel místo mě a jeho křik dokázal vyléčit mnoho zátěžových situacích, ve kterých já sama musela mlčet. V novém albu se melodické chvíle minimalizovaly, zůstalo hodně křiku, hodně bouřící energie. Samozřejmě, Lammassaari by si nenechal vzít svá akustická intra, a to nejkrásnější, v instrumentální skladbě „Farewell“, je naprosto ikonické. Obecně je ale „Extinction Era“ větší bugr. Ti, kdo mají rádi trochu toho melodického řevu, si přijdou rozhodně na své. Občas má člověk pocit, že se Boddeho hlasivky musí přetrhnout, jak je vokalista napíná. Mors Subita je hudební reaktor před výbuchem.

Zároveň ale nejde o kakofonickou změť zvuků, melodická složka zůstala plně zachovaná, důraz je kladen kromě excelentní rytmiky především na to, aby se melodika nevytratila ani z nejtvrdších pasáží.

Tahákem celého alba je jistě píseň „Into Eternity“. Velice klasický hudební nápad, typický pro Mors Subita, velmi finský, řekla bych. A chytlavý. Je to adept na velký hit. Ostatně, kapela „Into Eternity“ představila jako singl, doplněný tak zoufale finským videem, že to mezi fanoušky a finofily probudilo výbuchy nadšení. U dané písně zcela oprávněné. I když se nejedná o převratný song, je natolik stylový a nezaměnitelný, že je radost ho poslouchat.

Naopak divočina typu „Disconnect“ vrací kapelu k její vlastní minulosti. Nádherný, brutální nářez, který rozhodně musí vyplašit všechny soby v okolí Oulu, ocení ti, kdo rádi steaky syrové.

Většina skladeb začíná hned naplno, opře se okamžitě do plného zvuku, žádné velké čarování. Hudba dupe, křičí, kvílí, buší, není v ní prostor pro intelektuální zamýšlení. Pořád tu jde ale o hudbu, náměty se nikdy nesvezou do zmatku nebo anarchie. Mors Subita umí toho splašeného koně udržet na uzdě.

Za bicími se opět vyřádil báječný Ville Miinala. Už asi nemusím dodávat, jak moc na tohoto bubeníka trpím. Je to dryáčník, jeho nástupy mají ohromný potenciál a jeho rytmika dokáže rozbušit srdce. Mika Junttila patří také ke starší gardě, s kapelou ostatně hraje už patnáct let. Je znát, že tihle zkušení hráči spolu tvoří a žijí od puberty, z jejich sebejistého projevu je to opravdu cítit. Nesmím zapomenout na hostujícího kytaristu, kterého po pravdě ještě moc neznám, ale Juho Näppä odvedl také skvělou práci.

Album „Extinction Era“ je pořádná porce nádherné, poctivé a silné hudby. Mors Subita skutečně patří ke špičce žánru. Tihle chlapci z Oulu umí nadchnout sebe i posluchače. Nenárokují si vavříny za největší originalitu, jsou to technici, kteří milují silný zvuk a dokonalé nahrávky. Perfekcionisté s citem pro výbuchy. Asi nejvíc mě okouzlili skladbou „Overthrown“, která možná nevyniká nad ostatní, ale připadám si v ní tak nějak doma. Zabořená zadkem ve sněhu a znovu okouzlovaná silou lidského křiku, vášní a radostí ze hry. Každé hodnocení je osobní a v případě Mors Subita jsem opravdu dost neobjektivní hodnotitel. Ale s klidem mohu říct, že v rámci své domovské stáje o prsa předběhli letošní album Wolfheart. „Extinction Era“ se povedlo na výbornou.

Album Extinction Era vychází u Out of Line Music 30. října 2020

©images: Out of Line Music 

Předprodej – Out of Line Music