Recenze: Dawn of Solace – Waves

Autorský projekt Tuomase Saukkonena se vrátil v plné síle a v nové podobě. Album „Waves“ z dílny Dawn of Solace ukazuje jinou, jemnější a meditativnější tvář osamělého finského vlka a přesvědčuje nás o tom, že Saukkonen na poli finského metalu ještě neřekl poslední slovo.

Torba jeho posledních let patřila plně Wolfheart. Do tohoto projektu napnul Saukkonen všechny svoje síly, čas, energii a finance. Určitě se vyplatilo. Wolfheart vylétli do výše a upozornili na sebe natolik, že už jsou dnes považovaní za finskou stálici, i když jejich historie ve skutečnosti není tak dlouhá. Naopak Dawn of Solace, to je vzpomínka, uspaná Růženka. One man projekt, který zplodil jediné album „The Darkness“ v roce 2006. Nikdo si nemyslel, že se probere, já jsem osobně nevěřila a moc jsem Dawn of Solace nevěnovala pozornost. Když vyšlo oznámení o oživení kapely, byla jsem dost překvapená. I když…

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

Wolfheart si vyžádal od ikonického zahradníka asi hodně sil. Věnoval jim duši, upsal se čertu a poslední počin „Constellation of the Black Light“ nebyl možná tak úspěšný, jak energický a pilný tvůrce čekal. Z posledního alba nevzešel hit typu „The Hunt“. A samozřejmě, absence hitu je bolestná. Kvalitní album příliš neutkvělo v paměti. Přišlo hodně brzy a publikum nebylo dostatečně zpracované, Wolfheart zaznamenali nějakou změnu v line-upu a únava se musela nutně projevit. Jsou dny, kdy asi i Saukkonen cítí nějakou únavu. Musí ji cítit. Doufám.

Ovšem album „Waves“ není dílem unaveného muže, na to je hlavní tvůrce příliš agilní a silový. Poběží kupředu, dokud mu srdce nevypoví službu. Tuomas Saukkonen je přímo esence finského snu. Houževnatý, pracovitý, nezastavitelný. Těžký dříč, který se brodí sněhem kupředu. A Dawn of Solace je nádherné vyústění píle jediného zarputilého muže.

Takže, podívejme se na album „Waves“. Samozřejmě je to pro mě srdeční záležitost, protože při tvorbě se sešli dva umělci, které mám dlouhodobě v hledáčku a zajímám se o ně. Tuomas Sukkonen si přivzal charismatického vokalistu, se kterým spolupracoval několikrát a jehož hlas můžeme slyšet třeba v Black Sun Aeon. Mikko Heikkilä je jedním z nejzajímavějších vokalistů finské metalové alternativní scény. Vynikající zpěvák se zasněným hlasem a tváří Pierota je nejen tahounem kapely Kaunis Kuolematon, ale jeho jméno se objevilo u gotiků Sinamore, se Saukkonenem spolupracoval na jediném vydaném albu melodických RoutaSielu, Black Sun Aeon, ale mihnul se i u doomových Red Moon Architect. Heikkilä je skutečně zajímavou postavou finského metalu, kterou už nějaký rok se zaujetím studuji. Absolutní melodické cítění se u něj snoubí s velice zajímavými skladatelskými nápady. Když se tyto vlastnosti propojí s podmanivou barvou hlasu a touhou vytvořit krásné dílo, je to samozřejmě ideální. Mikko Heikkilä je poznatelný na první dobrou, jeho hlas je snadno zapamatovatelný. A Tuomas Saukkonen mu moudře nechal velký prostor. Sám se vrátil raději ke své celoživotní fascinaci, k multiinstrumentálnímu orgasmu. Pravda, kytarové i bicí party si užil tak, že se musím hluboce poklonit, je to technik, dokonalý technik špičkové úrovně.

Na albu „Wave“ se opět objevuje v roli kytaristy, basisty, bubeníka, perkusisty, klávesáka i doprovodného vokalisty, skladatele a samozřejmě marketéra, producenta a kdo ví, čeho ještě. Ovšem album nese především Heikkilův ikonický has, na něm stojí většina výborně poskládaných písní.

Netvrdím, že jde o naprosto nenapodobitelné, originální album, které tu ještě nebylo. Dawn of Solace nestojí na originalitě, ale na uměleckém vyznění, na precizaci jednotlivých složek.

Některá intra mi připomínají jiná intra jiných kapel. Saukkonen má nevýhodu a tou je dobrá hudební paměť, takže se samozřejmě občas nevyhne slyšitelným vlivům. Ovšem celkové vyznění alba je konzistentní, velice nosné a specifické.

Jeho hlavním specifikem je rozhodně klid. Jde o velice mírnou hudbu, takže fanoušci Wolfheart budou pravděpodobně zklamaní. Pokud se zajímáte o finskou hudbu, album se podobá víc tvorbě Ghost Brigade. Hudebnost je nicméně saukkonenovská, slyšíme klasické postupy, které známe od Wolfheart. Schází ovšem harsh vokál, Heikillä zpívá čistým, lyrickým tenorem, takže album se blíží spíš finskému gothic metalu.

Typicky melancholický charakter písní asi netřeba zmiňovat, na tom ostatně tvorba obou aktérů stojí. Nosná je především absolutní melodičnost, která se zdvíhá ve skoro něžných obloucích do výše a klesá do sametových vodopádů tesknoty.

Osm skladeb v čele s hitem „Ashes“ je vynikající poslechová záležitost, která vnáší do našich životů finskou básnivost, smutek, obalený nádhernou řemeslností a expresivitou projevu.

Tuomas Saukkonen a Mikko Heikkilä dokazují, že se už přenesli přes touhu za každou cenu uspět ve světovém měřítku, a tak se vrací k finské autenticitě, ke skromnosti výrazu a chytré výstavby písní, postavených na tradici klasické iskelmy. Písně opět vyprávějí, neburcují, vinou se jako nekonečná nit, která nás nechává meditovat o životě a smrti, osamění a tichu. Svým způsobem člověk občas od hudby nechce víc, než aby byla průvodkyní jeho životních zvratů, aby zmirňovala napětí, a přitom obsahovala dynamiku, která nám občas v životě schází. To všechno nové album Dawn of Solace splňuje. Jde o plnohodnotný umělecký zážitek, jenž může upoutat i člověka, který nikdy nezavadil o žánr, jakým je metal. Hudba podobného typu je stravitelná pro kohokoli, je nosná a výrazově silná, nutí fantazii promítat si vlastní film, kterému může sloužit jako soundtrack. Její něha není na škodu, rozhodně nesráží tvrdost žánru, dokazuje jen jeho rozpětí a přesah, který docení ti, kteří nenaskakují na vlaky popularity, ale umí se zasnít v rámci určitého minimalismu a hudební brilance.

Album vychází 24. ledna 2020 u Noble Demon