Zdá se, že letošní rok bude na skvělá alba dost plodný. Nestíhám poslouchat ten příval novinek, a přitom si říkám, jak jsou na tom asi ostatní? Taky poslouchají nové věci, loví, pátrají a litují, že se nestíhají vracet k oblíbeným albům? Já to tak mám už dost let. Osvědčená, milovaná alba si dávám za odměnu, ale většinou hledám úplně nová. Vlastně by mě zajímalo, jak jsou na tom naši čtenáři. Nová, nebo osvědčená? Podle postů v metalových skupinách na sociálních sítích bych hádala, že převažují ta osvědčená a známá, ale třeba je to jen můj dojem, nepodpořený solidním výzkumem. A jak jsou na tom subžánry? Který je asi poslouchaný nejvíc? Často mě napadne, že bych ráda zjistila, jestli volíme v našem kulturním okruhu víc klasický heavy metal, sáhneme raději po blacku, nebo preferujeme death. Baví nás progressive? Možná by průzkum našich hudebních preferencí měl větší vypovídací hodnotu než neustále omílané grafy preferencí volebních. Politiky je všude moc a tak je určitě lepší pustit si muziku a zapomenout na všechno, co nás svazuje. Na otázky ohledně toho, co mají čtenáři Obscura rádi, asi neodpovím, ale můžu třeba navnadit na nějaké novinky. Co tedy poslouchá redaktorka Finského koutku v roce pokračující světové pakárny?
V první řadě určitě novinku dánským progressivních Iotunn. 26. února vyšlo u kalifornského labelu Metal Blade Records nové album „Acces All Worlds“. Vydavatel nelitoval nákladů ani za limitovaný vinyl a investice se mu dlouhodobě určitě vyplatí, protože Iotunn vydali nadčasovou lahůdku. Zatím se mi s každým dalším poslechem album vrývá víc a víc do srdce a občas dělám to, co asi znáte: pouštím si ho ve smyčce dokola, protože se nemůžu nabažit. Je to nádherné, mocné, perfektně odehrané a především odzpívané. Hlasem dánských Iotunn je ikonický Faeřan Jón Aldará. Tenhle nevysoký a vlastně nenápadný chlapík nemá v hrdle jen zlato, ale i ostatní kovy a pravděpodobně i radioaktivní izotopy a vzácné plyny… Nevím, jak vypadá Aldarův hlasový orgán, ale představuji si ho jako varhany Neviditelné univerzity. Se spoustou rejstříků a zvuků, které jsme ještě neprobádali. Aldará je frontmanem faerských doomařů Hamferð, kteří své poslední album „Támsins likam“ vydali před třemi lety a od té doby o sobě dali znát jen singlem „Ódn“. Aldará má tedy dostatek času věnovat se jiným aktivitám. A spolupráce s Iotunn je pro něj určitě nesmírně příjemná. Stejně jako v případě finských Barren Earth získává Aldará dostatek prostoru a může plně rozvinout své nesmírné hlasové možnosti. Iotunn mu hudebně předestřeli v „Acces All Worlds“ téměř nekonečné pole, na kterém může faerský bůžek řádit. A řádí vskutku dokonale. Jeho hlas se klene jako mlhovina uprostřed vesmíru tepající hudby. Je to snové, silné, dynamické, neopakovatelné (pokud si to nehodíte do smyčky). Za sebe můžu říct, že je to rozhodně nejlepší album, které jsem v tomto roce slyšela, a neumím si představit, co lepšího by mohlo na poli progresivního melodického death metalu vzniknout. „Acces All Worlds“ je absolutní špička.
Na začátku dubna s novinkou vyplují skrz ledovou tříšť také ruští (a tak trochu estonští a ukrajinští) Kauan. Venku jsou dva singly, „Raivo“ a „Maanpako“, na chystaném albu nás tedy čeká ještě pět songů. „Ice Fleet“ vyjde za chviličku a určitě se bude na co těšit. Kauan se pohybují od post rocku k doom metalu a jejich atmosférická elegance je řadí ke světové špičce. Osobně řadím nejvýš jejich album „Sorni Nai“, ale ráda se nechám přesvědčit o tom, že i ostatní jsou skvělá. Nejde o prvoplánový poslech, Kauan jsou nároční, sofistikovaní a velice precizní, vyžadují naši pozornost a zaujetí. Pro někoho je to možná až příliš intelektuální a snobská hudba. Na druhou stranu je to dokonale odehrané, emotivní, nejde o chladný kalkul, u kterého se člověk musí nutně cítit jako intelektuální snob. Kauan dokážou rozehrát struny hluboko v nás a poskytnout vrcholný hudební zážitek. Počítám s tím, že „Ice Fleet“ bude vysoko hodnocené album a sběratelé vinylů si na něj budou chtít sáhnout. Minimalistický design coveru přímo svádí k většímu formátu, než jaký by mu poskytlo CD. Těším se, přiznávám bez mučení. Bude to jistě skvělá deska, určená na poklidné večery a zírání do prázdna.
Abych dostála svému zaměření, zvažuji delší text nebo recenzi o finsko-anglických progresivních Wheel. 26. března vyšlo nové album „Resident Human“ a jde o velice pěknou novinku. Wheel plují na vlně vybroušené instrumentace a pohybují se v dost širokých mantinelech progressivu a post metalu. Jde o vysoce kultivovanou hudbu pro hledače dokonalosti, puzzle elegantního obrazu. Wheel se výrazně nevymykají trendům, spíš ctí styl. Přesto jsou v mnoha ohledech originální. Silní ve vokálech a kytarách, umírnění a obsedantně vybroušení. Nahrávka je skvělá, cover pěkný, jde o luxusní kousek, poslechově i na pohled. U alba se nebudete nudit, i když není nabité inovacemi a nezvyklými melodickými postupy. Sází na harmonii a výsledné působení, je prostě pěkné, což mnohdy na vysoké hodnocení stačí. Wheel jsou vlastně ještě pořád nováčci; první album „Moving Backwards“ vydali před dvěma lety, takže je můžeme vnímat jako kapelu ve vývoji. Mohou překvapit, nebo vyhořet, zatím ale odvádí velice precizní a dobrou práci.
S novinkou přišla také Ruoska, finský industriální pilíř. V poslední době jsem o nich moc neslyšela, Ruoska byla spíš vzpomínkou než aktuálním rváčem. Nicméně singl „Runno“ možná naznačuje, že se Ruoska vrací do hry. Bylo by to pěkné, tihle finští Rammstein jsou poslechově dost vděční, a i když nesrší tou největší originalitou, jaká je k mání, industrial ve spojení s finštinou je dost dobrý. Uvidíme, jestli se singl přetaví v album, a pokud ano, ve Finském koutku si uděláme nějaký Ruoska den pro milovníky industriálního chladu.
Z mých doporučení je to asi všechno. Doufám, že naši čtenáři načerpají z hudby dostatek energie a že budou nacházet skvělé kousky. Těším se na další setkání nad novinkami a pokud nám napíšete, co posloucháte za novinky vy, třeba nás nakopnete k další práci na recenzích.