Masters of Rock 2015

Masters of Rock je svátek tvrdé muziky a tak ani nám tato událost nemohla utéci. Možná jste nás viděli, možná ne, ale to podstatné bylo k vidění stejně na pódiu. Tak si pojďte připomenout pohledem tří redaktorů, co že se ve Vizovicích vlastně událo.

Pohled Paoliho:

Masters of Rock je jedním z kontroverzních festivalů. Jedni ho milují a druzí mají jeho voodoo panenku. Třináctý ročník této události nabídl poněkud melodičtější line-up, což bylo, dle počtu návštěvníků, přivítáno kladněji než vloni. Nevadily ani neustále se opakující kapely, což k tomuto festivalu už svým způsobem i patří.

Čtvrtek začal kapelou FLERET, která po odmlce opět zahajovala festival. Osobně si nedokážu představit lepší zahájení než tuhle Vizovickou legendu, která dokázala zaujmout i pobavit nejen místní návštěvníky.

Pak přišla na řadu XANDRIA. Oproti poslednímu vystoupení přišla změna v sestavě a celý koncert působil kultivovaněji, ale i přes skvělý výkon kapely vše posílal do pekla pan zvukař. Ten předvedl asi nejhorší nazvučení kapely, co jsem kdy slyšel. Solidní dav fanoušků pod podiem si naštěstí užíval koncert i přes tento nedostatek.

Po krátké pivní pauze jsem se vrátil k podiu, kde se chystali THE GENTLE STORM. Od tohoto projektu jsem měl velká očekávání a neskutečně jsem se těšil, až uvidím Anneke van Giersbergen. Při skladbě „Endless Sea“ se má pozitivní očekávání naplnila a bylo jasné, že si tento hudební počin užiji. Svůj prostor dostaly i covery od THE GATHERING jako „Eléanor“ a „Fallout“ od Devina Townsenda. Bohužel „Shores Of India“ značila konec a mojí druhou pivní shisha pauzu.

Pak následoval jeden z vrcholu letošního MoR v podobě vystoupení U.D.O. Ti se moc nezdržovali zbytečnými žvásty mezi songy a sypali jednu věc za druhou. Dostalo se jak na starší kusy, tak i novinky jako „Decadent“ nebo „Untouchable“ a samozřejmě nechyběla ani klasika z dob ACCEPT jako například „Metal Heart“. Nikoho by během koncertu ani nenapadlo, že Udo v brzké době oslaví již 63let. Vystoupení bylo nadmíru energické, celý dav skvěle reagoval a všichni zvukoví fanatici si přišli na své. Čitelná hlasitá sóla a dle mého soudu bez nadsázky kule-rvoucí koncert. Vyjádření k WITHIN TEMPTATION se bude lepší zdržet vzhledem k tomu, že jsem po čtvrté písničce znuděně odešel. Ne že bych je neměl rád, jen mě nebavili.

Pátek byl pro mě koncertně nenáročný den, kdy první zajímavé jméno bylo Gus G. Bohužel po chvíli mě tento koncert začal opravdu nudit, a to hlavně kvůli nekonečným kytarovým partům. U čtvrté písničky jsem odešel s pocitem, že pokud kapela nezemřela, tak sólo pokračuje dodnes.
Dostavil jsem se až na posledních pár minut HAMMERFALL, kde jsem byl překvapen obrovským počtem lidí. Větší část melodiků po koncertě odešla a já se dočkal BLACK LABEL SOCIETY, kteří se pro mě stali vrcholem letošního Masters of Rock a jedním z nejlepších koncertů, které jsem kdy viděl. Skvělá sóla vůbec nenudila a jejich zvuk byl vskutku brilantní. Zakk se ukázal i v jemnějším světle, když zahrál vzpomínkovou „In This River“ a zasedl za klávesy, u kterých fanouškům dokázal svůj výjimečný cit pro hudbu.

V sobotu jsem se kvůli nesnesitelným vedrům dostavil až na DELAIN. Jsou to už asi dva roky čekání na tyto Holanďany. Jejich hudba mne baví více než již zmínění krajané WITHIN TEMPTATION a krom jiného zde okouzlí i nádherná Charlotte Wessels. Koncert probíhal v poměrně energickém ražení a byl jsem nadmíru překvapen skvěle reagujícím davem. I na kapele samotné bylo poznat, že si vizovický koncert opravdu užívá. V setu nemohly chybět kousky jako „We Are The Others“ nebo „The Gathering“.

S blížícím se večerem se začali připravovat němečtí POWERWOLF. Jejich koncert i show byly zpožděny o 20 minut. Bohužel jsem patřil do menšiny, kterou jejich hudba příliš nenadchla. Nicméně dav lidí reagoval opravdu výborně a odpustil kapele i skladbu, kterou ani napotřetí nedohráli. Během koncertu byla vidět značná nervozita muzikantů zapříčiněná pravděpodobně nahráváním koncertního DVD.

Neděle představovala únavu projevující se už nejen na mě. Vlny horka mě přinutily šetřit síly až do odpolední ARKONY. Ačkoliv kapela hrála za světla, na atmosféře a šílenství davu to neubralo ani trochu. Vrcholem koncertu byla určitě skladba „Stenka Na Stenku“ s velmi očekávanou wall of death či „Slavsia, Rus“ s již legendární pádlovačkou.

Do konce festivalu zbývalo jen pár hodin, když na pódium přišla má poslední kapela SONATA ARCTICA. Koncert působil na mě trochu rozpačitěji než jejich loňské vystoupení v Ostravě. To ale vyvážili komunikativní fanoušci, kteří dodali koncertu potřebnou atmosféru. Na příště by snad jen kapela mohla přidat do setlistu více skladeb z posledních alb.

Závěrem bych ještě rád zmínil festivalového pana „zvukaře.“ Z pohledu stálého účastníka se totiž jednalo o nejhorší zvuk za celých 8 let.

Jak teda shrnout letošní Vizovice v kostce? Zvuk byl až na pár kapel katastrofa, chvílemi byl areál naplněný až k prasknutí a horka ve dne a zimy v noci nedopřály mnoho klidného spánku. Na festival se ale nejezdí si odpočinout, a proto jsem si ho opravdu užil a při zpětném pohledu ho hodnotím jako nejvydařenější.

Pohled Evilly:

V minulém týdnu se konala jedna z největších nejen českých rockových akcí – vizovický Masters of Rock. Festival zahrnoval krom stálic, jako jsou například Nightwish, Within Temptation či Powerwolf, i novinky jako Black Label Society, Krokus či Blues Pills.

Čtvrtek byl zahájen domácími Fleret, kteří jako obvykle nezklamali a příjemně nabudili atmosféru, skvělý začátek pro již 13. ročník. Jako příznivce melodických kapel mne dále zajímala německá Xandria, která přivezla s posledním albem i novou zpěvačku Dianne van Giersbergen. Klasicky školený zpěv kombinovaný s metalovou hudbou je v posledních letech velkým tahákem a Dianne je vokálně více než skvělou náhradou za Manuelu. Úprava skladby Ravenheart se velmi povedla a kapela dala najevo, jakým směrem se chce ubírat. Celý koncert ovšem kazil velmi špatný zvuk a přebuzené basy. Projekt The Gentle Storm mne zaujal zvláště sestavou výjimečných hudebníků v čele s půvabnou Anneke. Skladby bohužel během koncertu působily velmi podobně a k výslednému efektu nepřispěl ani opět zkažený zvuk. Celý setlist oživil až cover Devina Townsenda Fallout. Den zkaženého zvuku prolomil až třiašedesátiletý Udo a jeho stejnojmenná kapela. Perfektní výkon všech zúčastněných, klasické řízné kytary a dechberoucí energie proudící davem, tak by se dalo vystihnout toto vystoupení. Skvělý zážitek ještě podtrhly covery jeho bývalé kapely Accept – Metal Heart, Fast as a Shark a Balls to the Wall. Po výborných U.D.O. však přišla studená sprcha v podobě Within Temptation. Efekty bohužel z popu metal neudělají a ačkoliv kapela fanoušky bezesporu má, odliv obecenstva a následně prořídlé řady byly znatelné. Half-playback v téměř každé skladbě na dojmu nepřidal a rapová část spíše znechutila, než oživila. Smutné mně taky přijde, že kapela výtečných muzikantů zůstává ve stínu Sharon del Adel zcela nezaslouženě.

V pátek jsem se těšila na Gus G. Kytarový virtuóz Kostas Karamitroudis však po několikaminutových sólech spíše nudil a koncert pak působil velmi zdlouhavě. Z večerních kapel jsem viděla část vystoupení Hammerfall, na které byl nevídaný nával. Po nepodařeném singlu Bushido se kapela navrátila k hymnické podobě písní, což se určitě vyplatilo. Užívali si tak výbornou atmosféru a podali i svůj standardně dobrý výkon. Vrchol přišel však s Black Label Society. Mocný Zakk Wylde překonal má očekávání a pasoval se na místo nejen nejlepšího kytaristy, ale i nejlepšího klávesáka ročníku. Propracovaná sóla bavila a vzpomínková In This River ukázala i jemnější stránku této hory masa. BLS se zapsali jako jedna z nejlepších kapel (nejen) letošních Masters. Bohužel syrovost a správná rocková neučesanost koncertu spustu fanoušků melodičtějších stylů odradily a na place zůstala asi polovina publika z předešlých Hammerfall.

Třetí den zaujali především Blues Pills. Kapela jako vytržená ze 70. let potěšila svým civilním zjevem a jednou z nejlepší zpěvaček současnosti. Myslím, že do budoucnosti se od nich dá mnohé očekávat. Dále bavili švýcarští Krokus. Tato legenda hrající klasický hard rock potvrdila, že energie a elán s věkem rozhodně neodchází a předvedli jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Mimo jiné zazněl i povedený cover Boba Dylena Quinn The Eskimo. Gotthard je již dlouho jednou z nejvlivnějších švýcarských kapel a jejich tvorba cestuje od hardrocku k pop-rocku. Průřez starou i novou tvorbou doprovázený skvělými instrumentálními i pěveckými výkony tak vedl k nadšení většiny fanoušků.

Poslední den jsem navštívila areál až na ruskou Arkonu. Velmi živé vystoupení Mashy a její skvělá práce s publikem zaručila, že fanoušci odpustí vokalistce i občasnou chybičku. Fanouškovské veslování se navíc postaralo o zapamatováníhodný zážitek nejen pro návštěvníky, ale i pro samotnou kapelu. Co zamrzelo, byl však poněkud nečitelný zvuk. Mnohými oceňovaná Sonata Arctica mě bohužel poněkud unavovala a má pozornost směřovala až k následujícím Gamma Ray. Ti předvedli kvalitní set, kterému alespoň podle odezvy fanoušků kraloval cover I Want Out s vtipnou reggae vložkou. Za zmínku stojí i Kaiův velmi dobrý kontakt s lidmi pod pódiem.

Mnou nejočekávanější kapelou ročníku však byli finští Nightwish a jejich nové album a zpěvačka. Skupina se na Masters of Rock předvedla ve skvělé formě. Změna zpěvačky kapele prospěla nejen po pěvecké, ale i po vizuální stránce. Střídání něžného vokálu, rockového řevu, klasiky a v jednom úseku i growlu je přinejmenším působivé. Nový bubeník Kai dodal kapele rázný zvuk a folkové nástroje Troye jen umocnily směřování kapely jiným směrem, než se ubíraly v předchozích letech. Oproti roku 2012 kapela působila uvolněněji a až na poněkud častější chyby v kytarových a klávesových partech skupina ukázala téměř brilantní výkon. Pódiová show navíc překonala jejich čtvrteční konkurenty a Nightwish si tak obhájili místo na symphonickém výsluní.

Letošní Masters of Rock sice nepřinesl výrazné změny ve vybavení nebo line-upu, zato se hudebně velmi vydařil. Kapely podávaly výborné výkony a nejedna skupina byla nadšená z výjimečné atmosféry, jakou festival nabízí. Celou událost kazil pouze festivalový zvukař – holt na sluchátka se pořádně zvučit nedá – a v prvních dnech uvaděčka, opět kazící jména vystupujících. Naproti tomu sympatický Milan Krajčí (105 kg) je moderátorsky zajímavější osobnost, viditelně zainteresovaná do toho, co dělá. Festival nám nabídl obvyklou pohodu a možnost se vybít. Snad příští rok znova.

Pohled Štefiho:

Na východě Moravy leží ve Zlínském kraji malebné městečko jménem Vizovice. Vizovice mají běžně kolem 5 000 obyvatel, ale už třináctým rokem se tohle městečko v červenci rozroste až o pětinásobek. Důvod? Největší open air festival konaný v České republice – Masters of Rock. I letos tomu tak bylo, že se festival konal v areálu likérky R. Jelínka a i po letošním ročníku bude na co vzpomínat. A jelikož neleníme, zajeli jsme na Masters a prostřednictvím následujících řádků se s vámi podělíme o zážitky. Jste ready?

Do Vizovic se vydávám už ve středu nasát atmosféru a nějaký ten destilát, jelikož s některými přáteli se vidím jen na Masters. Středeční party se vyvedla a hned je tu ráno, den první. Nedočkavost je vysoká, protože tenhle festival má své nezaměnitelné kouzlo. Při vstupu se dostává propagační CD s výběrem hitů některých účinkujících. Schovat do kapsy a hurá korzovat po stáncích. Ne však dlouho, protože se blížil začátek celého cirkusu, který byl svěřen té nejpovolanější kapele – Fleret. Vizovická legenda si získala pevné místo jak na pódiu, tak hlavně v srdcích metalheads. Samotná kapela ví, co se od ní čeká a svůj pohodový folk rozdává s úsměvem. Jak jinak taky, když zazněla reggae načichlá Lelo, Vizovice nebo Chodníčky. Několikrát si zazpívali i přítomní posluchači, ale to, co se dělo při Zafúkané, to bylo něco, co Fleretům mohou závidět i zahraniční interpreti. Refrén si snad museli prozpěvovat lidé nejen na place, ale i v pivních stanech, kempech a snad i domorodci na balkonech. Husí kůže, paráda, FLERET! Hned se jít zchladit, pokecat a... A je tu Xandria. Tahle kapela roste s každým albem a už teď je zárukou velice kvalitního symfonického metalu. Dianne van Giersbergen dává zapomenout na všechny zpěvačky, které Xandrií prošly a kapele přibývají fanoušci jako mávnutím kouzelného proutku. Na MoR předvedla Xandria set složený z nej hitů Nightfall, Valentine a zazněla taky nová Ravenheart z letošního EP Fire & Ashes. Škoda, že nedostala Xandria víc času, ale třeba se dočkáme. Další kapelu, kterou jsem si nenechal ujít, byli dánští Mercenary. Areálem likérky se rozezněl poctivý power/melodeath a v kotli začal první festivalový pit. Mercenary sázeli pecku za peckou a zpěvák René Pedersen se tvářil velice spokojeně. Při dánské vichřici vyletěl z kotle první festivalový plavec, takže melodeathový nášup se vším všudy. Mercenary potěšili své věrné třeba songem Througth Our Darkest Days a dalšími sypačkami. Opět moje pauza a pro mne vrchol dne – Kamelot. Už na první pohled něco nesedělo a byla to obsluha kláves, kde nebyl Oliver Palotai. Neseděl ani zvuk, který se dal naštěstí postupem času dohromady, ale byla to škoda, protože úvodní Rule the World si zaslouží zvuk z partesu. Při druhém songu Torn už byl zvuk v pořádku a tak jsme si mohli užít klasicky dobrého vystoupení značky Kamelot. Tommy Karevik už není vyjukaný nováček, ale pevnou součástí souboru a jeho výkon byl prostě na jedničku. O kytarových hrátkách Thomase Youngblooda se nemá cenu rozepisovat. BOMBA. Bicman Casey Grillo taky není do počtu a Sean Tibetts to celé tvrdí basou. Kamelot s sebou přivezli nové album Haven, ze kterého zahráli Veil of Elysium, Revolution a hitovku Insomnia. Zazněly taky klasiky jako Centre of The Universe, kterou prostě zbožňuju, Karma a Forever, při které měl Karevik na krajíčku, neboť publikum odpovídalo na jeho hecování až fanaticky. Thomas Youngblood si to celé natáčel na kameru a jen se potvrdilo, že fanoušci na Masters jsou prostě výjimeční.

Páteční den byl pro mě dnem nejnabitějším. Vše začalo poledním koncertem kanadských nezmarů Anvil, kteří brázdí pódia už od roku 1981! Tihle rutinéři nakrmili hladové lidi směsí heavy/power metalu, jehož jsem se sice nepřejedl, ale slušně nasytil. Rozhodně by si ale takové legendy zasloužily důstojnější čas, ale to už je otázka na organizátory. Po vystoupení Anvil jsem vyrazil kolem nádraží do města na oběd a opět nasát atmosféru. Je prostě mazec vidět tolik štastných tváří, které si užívají vynikajícího festivalu i mimo areál. Ve městě to taky žilo a zahrádky u restauračních zařízeních byly plné. O svém obědě taktně pomlčím, děs… Čas se ale chýlil ke koncertu, na který jsem se kurevsky těšil – Dog Eat Dog! Chtěl jsem k areálu dojet na skejtu se šiltovkou otočenou na bok, ale prkno nemám a šiltku radši nosím normálně. Nicméně za tuhle bandu agentuře Pragokoncert díky! Směs HC, ska, metalu a rapu, který ve mne vyvolal vzpomínky na 90. léta a kapely typu The Offspring, Faith No More nebo H-Blocks. Pánové už jsou sice trochu starší, některým členům popadaly vlasy, ale hrát umí pořád. Hned první song se nesl spíš ve skáčkovém tónu, podpořený kytarou a ve tvářích některých lidí se objevily rozpaky, cože to vlastně hraje. Zpěváka Johna Connora to ale nevykolejilo a sám přiznal, že na metalové festivaly moc zvyklý není. To nevadilo, protože Dog Eat Dog si song po songu získavali publikum na svou stranu, a když na úvod čtvrté skladby povystoupil saxofonista Roland Kresse, aby rozjel Who’s The King, začalo se to v kotli vařit, aby se po chvilce strhla menší a skákající valná hromada. Do ní se připojovali další a další lidé, tak snad jsme Dog Eat Dog ukázali, že i na Masters se umí pařit na jejich hudbu. Vrchol pro všechny ale přišel, když se v boxerském županu na pódiu objevil basák Dave Neabore za zvuku filmové znělky z Rockyho. A proč ten cirkus? No protože následovala největší vypalovačka – Rocky! Jak jsem si rád ten refrén zakřičel: Hey, Rocky, I hate to say, I wish you would just go away, don’t come back another day, OK…“. Uf, jízda jako prase. Ze zbytku setu si jen pamatuju Expect the Unexpected a šlus. Půl hodina pauzy a na jevišti se hrdě tyčila plachta s jasným poselstvím. Legion of the Damned. Nejtvrdší kapela letošního ročníku a Holanďani tento primát do puntíku potvrdili. Uchýlil jsem se do pitu a hned od prvního songu začalo běsnění, při kterém lítaly vzduchem brýle, kelímky, boty a i lidi. Jednomu neštastníkovi se vyvlekla z ruky páska, tak snad si ji dotyčný našel. Legioni nás nijak nešetřili a přes ústa Maurice Swinkelse do nás pálili pecky jako Werewolf Corpse, Pray and Suffer, nebo Cult of the Death. Tuhle death metalovou seanci jsem si musel užít do konce, protože jsem pořád neměl dost. Bohužel i čas pro Legion of the Damned měl stopku. Na druhou stranu mi odpočinek přišel vhod. Další kapelou, která mi neutekla, byli švédští power metalisté HammerFall. HammerFall nikdy nebyli můj šálek, ale jejich vystoupení se mi líbilo. Na tribunu ke mně doléhaly perfektně nazvučené kytary dua Oscar Dronjak a Pontus Norgren. Zpěvák Joacim Cans byl toho večera taky ve formě a publikum vřele přijímalo nával energie, jenž se k nim z Ronnie James Dio stage valil. HammerFall zahráli všechny své klasiky jako B.Y.H., Let the Hammer Fall a došlo i na hymnus Hearts of Fire, na kterou jsem si zapařil i já. Po ní už jen následoval frenetický a zasloužený aplaus, protože tohle mělo fakt koule. Následovala osobní pauza a šetření sil na poslední koncert dne. Jejich zemi táhne ke dnu velká finanční krize, ale Septicflesh se vyhřívají na death symfonickém vrcholu, kde patří k nejzářivějším hvězdám. To, co Spiros, Christos, Sotiris a Kerim předvedli, byla dokonalost. I když teplota spadla na 7 stupňů, Septicflesh otevřeli brány do pekla, ze kterého šel spalující žár. Světla tančila s hudbou, symfonické aranže byly majestátní jako Christosovy dredy. Hned na úvod Pyramid God a chytej další (Titan, Dogma, Vampire of Nazareth). Tím, čím vloni uchvátili likérku Behemoth, tím se prezentovali i Septicflesh. Nekompromisní a přitom soustředěný výkon udělal z posledního pátečního vystoupení nezapomenutelný zážitek. Na dobrou noc ideální a snad se z toho stane tradice.

Sobotní den se nesl ve znamení redakční porady, do které nám zněli na kopec Dymytry s Arakain. Bohužel prázdné lahve alkoholu nahrazovaly plné a z páteční noci už byl základ položen. I tak jsme probrali spoustu věcí, které si snad někdo zapamatoval. Doslova zmalovaný jsem stihl jen koncert švýcarských hard rockerů Krokus. Jejich hit Hoodoo Women ve mně probudil skrytého kytaristu a tak jsem vytáhl svou air Gibsonku a řádil s Krokusy. Bohužel na ďáblici Niky (ahoj :-)) nemám. Dál už to nešlo a tak jsem se mohl rozloučit s myšlenkou na pořádný pogo s The Exploited… Ááááááá.

Neděle se nesla ve znamení kocoviny, balení a rozvržení sil na odpoledne a večer. Z prostor kempu jsem si dal Harleje a Dark Gamballe, u kterých i lituji, že jsem na ně nešel. Při Arkoně jsem shazoval svou plátěnou haciendu a litoval předešlých nocí. Na Sonata Arctica jsem se už vydal do areálu, protože na téhle kapele z finského Kemi jsem začínal. Sonata slibovala show k albu Ecliptica, takže jsem se s ostatními těšil na pořádnou dávku speed metalu. Na začátek zazněla Don’t Say A Word a pak to přišlo – komplet Eclipitica!!! My Land, Replica, FullMoon, při které dal Tony Kakko prostor i publiku, protože run away, run away, run away zní dobře, když to řve asi 15 000 lidí. Bohužel dojem z koncertu zkazily technické problémy, které postihly hlavně kytary. Škoda, ale zase, nikdo nejsme dokonalý. Závěr setu obstarala hitovka The Wolwes Die Young z poslední desky Pariah’s Child a obvyklé outro Vodka. I tak, díky Tony a spol., pro mě žijete dál. Předposlední kapelou, která přišla rozparádit Vizovice, byli u nás populární Gamma Ray. Kapela okolo ex-Helloweena Kaie Hansena jde taky mimo můj obzor, ale Kaiovo charisma, hra a dobrá nálada mě dostala a koncert jsem si fakt užil. Čekal jsem nějaký cover na Helloween a ošizen jsem nebyl. I Want Out, reggae verze pobavila nejenom mě. Prim ale měl power metal, při kterém se šílelo nadšením a Gamma Ray zářili štěstím. Přiznám se ale, že jsem měl v hlavě myšlenky na headlinera festivalu, ze kterých mě dostala závěrečná flákota Hansenovic souboru – Send Me a Sign. Jízda dokončena, rychle chystat pódium pro poslední show. Ano, 4 dny plné metalu utekly jako voda, ale ještě byl čas na jednu kapelu, které jako první vyšla kombinace metalu, symfonických aranží a operního vokáluNIGHTWISH. Po třech letech zpátky na Masters, poprvé se zpěvačkou Floor Jansen a s novinkou Endless Forms Most Beautiful. Po již tradičním intru z dílny Hanse Zimmera rozpálila fanoušky první skladba z nového alba Shudder Before The Beautiful. Z Endless Forms Most Beautiful zazněly i Yours Is An Empty Hope, My Walden, Weak Fantasy a pecka Élan, při které Floor pěvecky zářila jako slunce na nebi. Došlo i na zkrácenou eposu The Greatest Show on Earth. V uvedených písních ukázal své schopnosti Troy Donockley, který jim dodal folkový šat a kupodivu to Nightwish sluší. Další nová tvář v sestavě, bubeník Kai Hahto, skvělě zapadl do Holopainenovy squadry. Samotný principál se tvářil po celý koncert velice spokojeně a měl důvod. Fini jedou a nevypadá to, že by chtěli zastavit. Pro milovníky starších alb zazněly She Is My Sin, srdcervoucí Sleeping Sun, nádherná Ghost Love Score a Stargazers, která mě dostala do kolen, protože Oceanborn je mé nej album. Opomenuta nebyla ani tvorba z éry zpěvačky Anette Olzon (Amaranth, I Want My Tears Back, Storytime a Last Ride Of The Day). Jedno jestli písničky po Tarje či Anette, Floor Jansen zvládla všechno s naprostým přehledem. Marco Hietala se může za svým mikrofonem blaženě usmívat, zpěv už nemusí tolik řešit, má vedle sebe královnu. To, co Nightwish předvedli, se ale nedá popsat, to se musí zažít. Díky perfektnímu zvuku byli slyšet jak všechny symfonické prvky, tak i řízná kytara Emppua Vuorinena. Kapele se dostalo obrovských ovací, protože Masters byl zakončen ve velkém stylu, jaký si ostatně zaslouží.

13. ročník se stal minulostí a už po opuštení areálu byli slyšeny spekulace, kdo přijede příští rok. A že padaly zajímavá jména. Za sebe můžu říct, že tento ročník byl opět velice vydařený a zůstalo mi na něj spousta vzpomínek. No nic, už nyní se těším na 14. ročník, ať přijede kdokoliv.

 

Podobné články

Masters of Rock 2015

About The Author
- Až o sobě něco zajímavého zjistím, dám vědět

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>