V době, kdy se hudba stává veřejným majetkem takřka hned, jak vyjde, nebo dokonce předtím, než je oficiálně představena samotnými hudebníky, je dost těžké o hudbě psát. Svět posedlý hodnocením je plný samozvaných hudebních redaktorů, kteří na škále od jedné do pěti hvězdiček vynesou nebo naopak smáznou nové album po prvním poslechu. K hodnocení hudby už není potřeba nejen jakékoli hudební vzdělání nebo zkušenost s vytvářením hudby. Na to, aby se stal někdo kritikem, už není potřeba dokonce ani hudební sluch. Redakce propouštějí hudební redaktory, protože jejich hledisko už není nutné. Nejsou potřební. Navíc, psát o hudbě je přece banální…

Je psaní o hudbě vážně banální? Nakolik je měřitelná pofidérnost tématu hudby? A nakolik nepotřebný je ten, kdo se jí intenzivně zabývá? Protože nerada vynáším obecné soudy, mohu psát jen o vlastní zkušenosti.

V pofidérním tématu hudby se věnuji specifickému výběru. Těžko napíšu kritiku na provedení Mahlerovy symfonie č. 8, protože ač bych asi poznala, že jde o Mahlera, a ač určitě existuje aplikace, která by mi umožnila zhodnotit dané provedení od jedné do pěti hvězdiček, kupodivu se necítím být disponovaná na kritiku Mahlerových symfonií (a k tomu bych si musela dost dlouho vzpomínat, jestli je to ta v Es Dur).

Stejně nejistá bych byla u jazzu nebo u renesanční polyfonie, přestože jsem obojí zpívala. Moje hodnocení by prostě bylo banální, protože by mu chyběla nutná základna, teoretická základna, a asi i pár tun naposlouchaných skladeb v různých interpretacích. Můj specifický výběr se soustřeďuje na jeden styl a jednu zemi. Je to banální? Asi ano. Jenže přesně tady se už pohybuji na hraně.

Buď se mohu vrátit na začátek článku a přiznat, že psaní o hudbě, o jakékoli hudbě, je prostě banální. Ostatně i poslouchání hudby má svůj punc banálnosti. Nebo snad obsahují Mozartovy opery závažná celospolečenská témata, která by mohla pohnout soukolím světového dobra? Není náhodou Figarova svatba podobná potrhlým meziválečným komediím, kdy se holky převlékají za kluky, kluci za holky a nakonec je z toho veliká legrace? Jistěže je spousta Mozartových děl banálních, nepsal je proto, aby spasil hladovějící děti nebo zastavil kácení deštných pralesů, věděl-li ovšem, že existují deštné pralesy nebo hladovějící děti.

Přesto existuje velká spousta vynikajících kritiků Mozartových děl a obviňovat je z banálnosti nebo pofidérnosti by asi působilo trochu trapně.

Jako redaktoři webzinu zaměřeného na trochu jiný druh hudby, než by pravděpodobně složil Mozart, se věnujeme základnímu banálnímu tématu… hudbě. A co víc, hudbě, která většinou nedostává Grammy, přestože v jejích textech, krom tolik oblíbených čertů, najdete i hladovějící děti nebo pokácené pralesy. Věnujeme se hudbě, která může být ostrakizovaná, přehlížená, odzívaná i démonizovaná. Banální hudbě, která z hlediska těch, kdo o ní píší, kdo se o ni zajímají a kdo ji doslova žijí den po dni, není rozhodně banální ani pofidérní.

Abych byla konkrétní, ano, mám velmi zúžený úhel, o kterém píšu a kterému se věnuji. Nedokážu totiž obsáhnout všechnu hudbu, nedokážu obsáhnout znalostmi dokonce ani jeden styl, protože metal je hodně široký pojem. Věnuji se tedy své úzké výseči. A proč? Protože se nerada dopouštím chyb, i když se jim pravděpodobně nevyhnu. Protože banálnost článku, recenze nebo rozhovoru zmizí přesně ve chvíli, kdy o daném tématu píše člověk, kterému pro hodnocení hudby nestačí možnost kliknout na počet hvězdiček. A tento člověk ví něco o zemi původu, o minulosti i přítomnosti (někdy dokonce i o budoucnosti) hudebníků, člověk, který neslyšel album, které hodnotí, jednou, ale padesátkrát a který velmi dobře zná okolnosti jeho vzniku. Banálnost a pofidérnost zaniká ve chvíli, kdy odborník na Mozarta píše o Mozartovi, odborník na Mahlera píše o novém nastudování Mahlera, odborník na jazz hodnotí nového Chicka Coreua a odborník na finský metal hodnotí novou nahrávku Moonsorrow. Tehdy se pofidérnost přetaví v informaci, která může být pro někoho třeba dokonce i cenná. Ne pro každého a ne vždycky. Osobně si ale recenzi na nastudování Figarovy svatby přečtu raději od mozartovského recenzenta než od tatíka, který klikne na tři hvězdy a v hodnocení uvede: „… Na můj vkus se tam moc zpívalo.“

Možná jsme banální druh tvorů, my redaktoři, ale na druhou stranu, nakolik je měřitelná pofidérnost tématu hudby? A jsem zase na začátku.

Děkuji těm, kdo nás čtou.

 

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x