Ahoj Florine, zdravím z Čech! Víme o Tobě, že jsi “duší” Bucoviny, kapely, jíž jsi členem. Co je tedy duchem Bucoviny a jejím stylem? Jaká je Tvá pozice tam?
Mou pozici v kapele je poněkud těžké popsat. Řekněme, že že toho pro kapelu dělám hodně :). Od psaní hudby a textů po booking a management, vizuální koncepty a tak dále, včetně práce se spoluhráči na vycizelování každičkého aspektu našeho zvuku.
Co se týče našeho stylu, je to ještě zapeklitější otázka. Je lehké nálepkovat, ale tyto nálepky jsou často zatraceně mylné. Jakkoliv to může znít sarkasticky, jsme metalová kapela. Pokud bychom měli připojit nějaké detaily, popsal bych to jako heavy metalovou kapelu, třebaže se silnými vlivy folk metalu a black metalu. To je možná důvod, proč jsem nám stvořil nálepku „Folc Hevi Blec“, s níž se propagujeme již několik let.
Navíc nás víc zajímá psaní dobré muziky pro silné shows než snaha napasovat se do nějaké konkrétní škatulky. Jednou věcí si u nás ale můžete být jisti – snažíme se, jak jen to jde, zamezit v naší tvorbě “polkametal” srandičkám.
Bucovina se stává v Rumunsku poměrně slavnou a v poslední době začíná být populární také v Německu. Můžeš nám sdělit něco více o tom, co jste si s kapelou prošli na cestě za tímto úspěchem? Co je již za vámi?
No, vypadá to, že 15 let houževnatosti a obětí by mohlo být jedním z receptů, které fungují. Snažili jsme se nepřistupovat na kompromisy, jak jen to bylo možné, a vždy jsme dělali to, co jsme milovali a o čem jsme věděli, že nás vyjadřuje. Zatímco mnozí se snaží potěšit každého a znít jako ta nebo ona kapela, my jsme prostě dělali hudbu tak, jak jsme to cítili, a užívali jsme si toho o to více, když si naši hudbu začali užívat lidé.
Také jsme podstoupili spoustu obětí v osobních životech, počínaje tím, že jsme nikdy neměli dovolenou jako jiní lidé, konče rozvody a podobným hnusem. Dělat hudbu a hrát ji živě není vůbec jednoduché. Ale když vidíme, že čím dál víc lidí napříč Evropou a Jižní Amerikou (jeli jsme tam turné) si začíná žádat, abychom hráli živě v jejich zemích, je to pro nás důkaz, že jsme na správné cestě.
Již jste vydali několik nahrávek. Řekneš nám k nim něco více? Kolik CD máte, jak jsou stará a jaký vývoj ve vaší muzice reprezentují? Které z vydání odstartovalo velký úspěch Bucoviny na národní úrovni a díky kterým kvalitám nahrávek konkrétně to podle Vás bylo?
Již naše první album, Ceasul Aducerii-Aminte (2006), vzbudilo zájem o naši muziku. Mělo velmi syrový zvuk, ale přesto v tom lidé okamžitě rozpoznali hudbu, která vzešla od srdce. Posléze jsme začali spolupracovat se skvělým zvukovým inženýrem jménem Dan Swano, který již dělal mix a mastering pro naše následující EP Duh (2010). Tento počin byl oceněn jako jedno z pěti nejstěžejnějších rockových/metalových děl v rámci celé historie Rumunska. My jsme vůbec nečekali, že něco takového může nastat, opět nám to však dokázalo, že to, co děláme, děláme správně. Naše další album Sub Stele vyšlo v roce 2013 a opět se mu dostalo vřelého přijetí, ačkoliv disponovalo melancholičtějším, romantičtějším zvukem a vizí. No a konečně Nestramutat (2015) je naše nejnovější a zároveň nejschizoidnější album. Prostě jsme nechali naše myšlenky toulat se tam, kamkoliv chtěly. Zajímavé a zvláštní je, že se toto album se velmi dobře prodávalo, pravděpodobně díky našemu rostoucímu jménu. Nyní již pracujeme na nových skladbách, které by měly vyjít na albu v roce 2018, ale o tom je předčasné hovořit.
Kdy hrála Bucovina poprvé v zahraničí a ve kterém státě to bylo? Jaké byly následující koncerty Bucoviny a v kterém roce jste dobyli Německo, případně západní Evropu? Jaké dojmy ve vás tato vystoupení zanechala?
Myslím, že naše první zahraniční show byla v Moldávii, kde jsme headlinovali metalový festival, ale rok si teď přesně nevybavuju. Myslím, že to bylo v roce 2008 nebo 2009. V roce 2011 jsme pak hráli na Wackenu v Německu, myslím, že téhož roku jsme hráli také na velkém ukrajinském festivalu Carpathian Alliance. Upřímně – zase tak často jsme venku nehráli, o to více nás pak těší vidět tolik cizinců užívajících si naši muziku, ačkoliv nás nikdy nemohli vidět live ve svých zemích.
Skvělé bylo, když jsme v Brazílii narazili na lidi, kteří znali texty některých našich písní. To bylo opravdu velmi bláznivé, tedy samozřejmě v dobrém slova smyslu. Bude to teprve tento rok, kdy opravdu a doslova vtrhneme do západní Evropy, s koncerty v Čechách, na Slovensku, v Polsku, Německu, Maďarsku, Rakousku a Anglii. Řekl bych, že rok 2017 je pro nás tím momentem NULA. Jsme velmi pozdní kvítí, řekl bych :-)).
V Rumunsku organizujete vlastní akce. Jak obvykle vypadají? Co vše je potřeba ošéfovat a jaká je odezva vašeho tamního publika?
V Rumunsku máme obrovskou fanouškovskou základnu, to mě nikdy nepřestane ohromovat, ačkoliv toto je záležitostí teprve posledních 4-5 let. Setkáváme se s rodiči zhruba v našem věku, kteří přivádí na naše živá vystoupení své děti. Vidět na našich koncertech čtyřleté děti s chrániči na uších je téměř běžné. Stejně jako potkávání lidí, kterým je třeba šedesát let, přicházejících potřást si s námi rukou.
Hrajeme celou škálu typů koncertů, od těch se sto lidmi po velké vyprodané akce pro 2000 návštěvníků. Byla i doba, kdy nás pořadatelé festivalů žádali, abychom hráli na jejich prvním ročníku, protože věděli, že jsme měli velmi silná vystoupení a lidé se spolehlivě shromáždili a pařili na nás. My nikdy nenecháme lidi chladými.
No a protože nikdy nenajdeš dvě stejné akce, tak bych akorát řekl, že společnou vlastností všech koncertů Bucoviny je energie, kterou lidem předáváme.
A co nám povíš o sobě? Co pro Tebe znamená Tvá kapela, jaké důležitosti se jí dostává na tvé životní pouti?
Popravdě, Bucovina JE můj život. Metal a jeho hraní jsou velmi důležitou součástí mého života již od roku 1992, je to ve mně hluboce zakořeněno. V poslední době jsem se rozhodl pracovat jen na Bucovině, ačkoliv si ještě držím vedlejší práci coby pisálek na volné noze. Výsledky tohoto rozhodnutí očekávám v řádu několika let, takže mohu říct, že nyní je Bucovina VELMI důležitým aspektem mé existence. Takhle to mají i ostatní v kapele, s jedinou výjimkou – Lurapulem, který je zároveň učitelem umění.
Co bys doporučil kapelám hledajících svou vlastní cestu ke hvězdám? Na co se zaměřit? :)
Nemám žádný recept, jak se stát slavným. My jsme nezaložili kapelu za účelem slávy. To je jako jedno vtipné tričko, kde stojí: „Nehraju na kytaru, protože jsem v tom dobrý. Hraju na ni, protože si to užívám.“ Pokud kdokoliv rozjede kapelu za účelem stát se rockovou hvězdou, pak konstatuji, že celá existence této kapely je fraška. Není to muzika, je to fraška. Lidé to dříve či později rozpoznají a takové muzikanty odepíšou.
Na druhou stranu – pokud muzikanti dělají hudbu tak, jak to upřímně cítí, mohu jim popřát jen to, aby byli silní, houževnatí a připraveni pracovat tvrději, než si vůbec umí představit. Dělat muziku není lehké, viz to, co jsem zmínil o pár dotazů výše. Buďte připraveni posouvat své hranice a pak to můžete s trochou štěstí někam dotáhnout.
Za několik týdnů odehraje Bucovina svůj první koncert v Čechách, a to jako speciální host pražské zastávky Grimner tour. Prozradíš nám něco více o tomto vašem výjezdu do srdce Evropy? Jaké budou další vaše koncerty v těchto místech? Těšíte se? Co od toho očekáváte a co pro nás dál plánujete?
Jsme velmi šťastní, že máme tento rok na seznamu tolik nových států, a Česká republika je dalším v řadě. Po koncertě v Praze pojedeme hrát do Německa na Dark Troll Festival. Na podzim máme prozměnu naplánované sedmidenní tour, a to od 27. srpna do 3. září, kdy začneme na rumunském festivalu Magura Wave, pak objedeme Budapešť, Vídeň, Bratislavu, Bielsko-Bialou, Erfurt, Berlín a opět se ukážeme v Praze. V říjnu se pak podíváme do Anglie a odehrajeme vystoupení v Londýně, Brightonu, Birminghamu a Nottinghamu.
Co očekáváme? Těšíme se na setkání s tolika novými lidmi, s kolika to je jen možné, a na to, že je seznámíme s naší tvorbou. Po „prvním kontaktu“ se věci zcela jistě začnou vyvíjet ještě pozitivněji, takže budeme připraveni na víc. Pro rok 2018 už také plánujeme nějaké koncertní tažení s Rotting Christ a je rozjednané i další jihoamerické tour, kdy se již nechceme omezovat jen na Brazílii, ale máme v plánu navštívit i Argentinu, Chile a další země.
Jaké je to po praktické stránce vyrážet na turné z Rumunska? Slyšeli jsme zkazky o nekonečně dlouhých cestách skrz pohoří plných překrásných výjevů, ale i zatáček a pohledů ze srázu do propasti, což může být i celkem adrenalinová „zábava“. Myslím, že kdyby se vědělo, co rumunské kapely na cestě do jiných zemí podstupují, o to více by si jich fanoušci mohli vážit. 🙂
Některé z cest jsou opravdu nádherné a úžasné, ale když jedeš někam daleko, hraje právě nedostatek normálních dálnic roli v tom, že se unavíš a vystavuješ se pak zbytečnému riziku. Pokud chce kapela vyjíždět za hranice Rumunska, tak musí mít hodně kvalitního a vytrvalého řidiče a umět si užívat i cestu samotnou.
Nám se dvakrát stalo, že jsme se spolu málem zabili. Jsme tady teď jen díky tomu, že mě můj otec naučil, jak se zachovat za volantem v extrémních situacích. Jinak bychom byli již všichni mrtví. Jednou jsme byli v situaci, kdy proti nám vyjel kamión předjíždějící jiný náklaďák. Tohle by nás i naše auto naprosto jistě rozmetalo na kusy. Byla to otázka okamžiku, ani jsem neměl čas se vyděsit. Bleskově jsem sjel ze silnice na pás se štěrkem a trávou. Od betonových můstků chránících čísi dům nás napravo dělilo tak 20 centimetrů a řemeny, jimiž byla fixována plachta na nákladu toho kamiónu, nám brousily o levou stranu auta – tak těsně nás minula jistá smrt. Zastavili jsme. Měl jsem sto chutí to otočit, dohnat toho hajzla, vytáhnout ho z kabiny a rozmlátit ho na kaši. Hrobové ticho pak přerušil Lurapul, který řekl: „Do prdele život, kluci, otevřete vodku, potřebuju se napít. Myslel jsem, že jsme všichni mrtví.“
An Theos, skvělá rumunská kapela, hrála v Čechách jen před pár týdny. Znáte se spolu osobně? Líbí se ti jejich tvorba? Spolupracujete nějak navzájem, potkáváte se spolu na pódiích? A jaké další rumunské kapely bys doporučil k poslechu zahraničním posluchačům metalu?
S An Theos jsme již několikrát hráli na festivalech. Jejich tvorba je více založená ve folkovém zvuku než ta naše, ale vypadá to, že si to lidé opravdu užívají. Vidět je hrát v zahraničí nás činí šťastnými jako Rumuny – to ukazuje, že je naše scéna o něčem víc, než se na pohled zdá.
Další naše kapely, které bych vám doporučil k poslechu, jsou Dara, Untold Faith, Katara, Bucium či Dor De Duh, ačkoliv ne všechny z těchto jmenovaných jsou z ranku folk metalu.
An Theos přivezli na své české koncerty rumunskou národní vlajku nesoucí jména všech obětí tragédie v Colectivu (odkaz na článek o požáru), aby tak vzdali hold svým zemřelým přátelům. Momenty, kdy vlajku rozvinuli na pódiu, byly velmi emocionální. Jak tragédie v Colectivu ovlivnila Bucovinu? Jak ze své perspektivy vnímáš tuto tragédii a všechny další důsledky, které měla na situaci ve vaší zemi a v metalové komunitě? (Omlouvám se za tuto otázku, ale chceme lidi seznámit s tím, co se vám přihodilo, a to je nejlepší skrze osobní svědectví).
Požár v Colectivu zabil Adriana Ruginu, jednoho z nejstarších a nejdražších přátel Bucoviny, dřívějšího bubeníka kapely Bucium a jednoho z nejlepších pořadatelů koncertů v Rumunsku. Když pracuješ se jmény počínaje Kylie Minogue či Madonou a kapelami Dark Funeral či Metalicou konče, tak to hovoří za vše. Bohužel byl Adrian té noci příliš hrdinou, údajně se několikrát vrátil do klubu, aby z požáru zachraňoval ostatní fanoušky. Jedovatý kouř se ale bohužel příšerně rozšířil a Adrian to už nezvládl. Nadále žije aspoň v našich srdcích. Složili jsme píseň, která vzdává čest jeho památce – je to náš nejnovější singl nazvaný Asteapta-ma Dincolo (de Moarte).
Dál to nemohu moc komentovat, protože nejsem žalobce, soudce ani advokát, ale opravdu doufám, že zodpovědní budou platit. Bohužel jediné, co do té doby (a samozřejmě i poté) zůstává, jsou naše vzpomínky na ztracené přátele, dcery, syny, rodiče, zničené rodiny a tohle všechno.
Takže jen dodám, že rumunská vláda a státní systém jsou (z velké většiny) bandou sráčů, kteří nedělají nic pro citelnější změnu. Někdy si prostě jen přeju, aby mezi těmi 64 lidmi, kteří ztratili své životy po Colectivu, byl syn nebo dcera některého z těchto zasraných retardů. Svědky nějakých změn jsme vždycky byli jen v případě, že se něco zlého stalo potomkovi některého z politiků. Ale v této situaci jsou má slova jen zbožným přáním a mlácením prázdné slámy.
Co mě absolutně točí, je, že Rumunsko je nyní ohledně bezpečnostních norem papežštější než papež. Kéž by byli ti čůráci, co nyní prosazují nový zákon, přichyceni a nafilmováni v jejich oblíbených klubech, které jsou provozovány bez patřičných povolení…
Nyní je nejvyšší čas pozvat naše čtenáře na váš první koncert v Praze! Předveďte se 🙂
Přátelé, nepropásněte naši show v pátek 26. května v Praze. Pokud je “folc hevi blec energy” to, co hledáte, přijďte se předávkovat! Téhle droze propadnete!
Díky za váš čas! Uvidíme se v Nové Chmelnici! 🙂
Autor rozhovoru: Petra Jadrná (Cruadalach)
