Konec listopadu je pro Brno metalovými žněmi. Ty odstartovala oslava 30 let na scéně kapely Asgard, již můžeme označit za takový brněnský kult. A nebyla by to pořádná oslava, kdyby skupina nepřišla s nějakým tím překvapením. To právě Asgard totiž na své výročí nadělovali dárky svým fanouškům. Ale o tom až později, nyní se podíváme na start akce, který na Melodce předvedla plzeňská Panychida.
Panychida platí zase za, řekněme, kult Plzně, dá-li se to tak říci. Patří mezi bandy, jež jsem sice naživo viděl, ale ne tolikrát, kolikrát bych si přál, v delších časových prodlevách. O to víc si jejich koncerty dovedu užít. Bohužel jsme kvůli pozdnímu příchodu nestihli celý set, ale z toho, co jsem slyšel/viděl, hráli pánové standardně kvalitně, čemuž přihrávala i sama Melodka, na které byl toho večera jak jinak, než-li profesionální zvuk. Vlastně jsme dorazili tak akorát na hitovku „Moon, Forest, Blinding Snow“, jež zněla v živém podání opravdu epicky (jen škoda, že píseň naživo neobsahuje ty luxusní sbory) a bez níž si setlist nedovedu představit.
Následující V.A.R. šli stylovým zaměřením mimo mě, neboť thrashi neholduji, ale nakonec mě koncert příjemně překvapil. V.A.R. jsou rovněž starými pionýry tohoto žánru v ČR, přičemž jsou takovou nedoceněnou kapelou, zasluhující si mnohem více uznání. V.A.R. hráli nadupaný old school thrash s potřebnou energií, díky níž se začal v sálu zhmotňovat kotel. Mně se především líbil sympatický výstup muzikantů, kteří sršeli úsměvy a uvolněním. Kdybych měl označit smečku, kterou hraní opravdu baví, byli by to V.A.R.
Asgard jsem kdysi vídal tak často, že jsem byl dosti přeasgardován. Několikaletá pauza mě ale pořádně vyhladověla a byl jsem zvědav, jak si kapela stojí v roce 2017 na koncertních pódiích, protože podle nové desky „Una maquina infernale“ se zdá, že jsou pánové ve formě (recenze brzy). Nebudu hodnotit hudbu samotnou, protože kdo Asgard zná, tak ví, kdo ne, počká si na recenzi nové fošny. Zde se však zaměřím na večer jako takový.
Asgard, to musím napsat v prvé řadě, zahráli opravdu dobře, a tentokrát jim k tomu dopomohli hosté v podobě bývalých muzikantů, kteří ale v páteční večer předvedli, že rozhodně stále umí a že do starého železa nepatří (když navíc některým z nich ještě stéká mléko po bradě, he he). Začínalo se od pradávných kořenů Asgard, se zpěvy o mýtické hraběnce Bathory, abychom spolu s Asgard otáčeli listy historie kapely a nechali se pohltit kapitolami „Kletba krále Stacha“ a „Zlověstné časy“.
Postup historií kapely šel ruku v ruce se střídajícími se hosty, kteří většinou představovali období, v němž se na tvorbě zvuku Asgard podíleli. Proto koncert započal s Fedorem za bicími a Alešem Poisonem Jedonkem obsluhujícím kytaru, přičemž právě tohle byly podle mě nejsilnější momenty koncertu, především díky Alešovi a jeho hře, neboť jeho sóla byla precizně a čistě odehraná a já si jeho prstoklad neuvěřitelně užíval. Mistr kytarista!
Silných momentů však bylo více, jako například zasněná balada s hostujícím Big Bossem – „Stávám se nocí“ z „Una maquina infernale“, kterou mám rád pro její silně melancholický introvertní nádech (ostatně jako Big Bossovy balady). Píseň posluchače obmotá opakováním slov „stávám se nocí“ a jedné a té samé melodie. Díky tomu ale rovněž působí jako taková ukolébavka, jež vás uspí a přenese do mystických snů o osamělosti vprostřed krásné klidné noci, při níž jen sledujete hvězdy a přemýšlíte o životě. Big Boss samozřejmě nezapomínal na svůj smysl pro humor, a tím ostatně disponovala celá skvadra.
Asgard totiž bavili po lidské stránce, a tak se celý klub nejednou zasmál. Jeden ze zábavných momentů obstaral, asi nevědomky, hostující kytarista Lukáš Krupička (BigBoss Band), který při nástupu skladby jaksi nestíhal, ale vyloženě si to podle výrazu užíval, když Asgard odstartovali skladbu a on teprve přiklusal na pódium a připojoval si svůj nástroj. Dalším hostem byl například Filip Smetana, jehož byla jedna radost vidět opět za bicími s Asgard, nebo Khaablus (Solfernus), který také předvedl, že není jen dobrým zpěvákem, ale také showmanem. Kéž bychom se dočkali Solfernus živě, napadlo mě při jeho projevu v převleku za jakéhosi pohádkového krále. „Una maquina infernale“ byla rovněž pokřtěna, tudíž se jednalo o slávu rovnou dvojitou a věřte, že pokud máte rádi old school, nová deska Asgard se vám bude zamlouvat. Mimochodem, na akci se neukázal Pačess, dvorní kytarista Asgard.
Čas mě však tlačil a já musel utíkat na rozjezd, tudíž Doomas a Dysangelium jsem musel oželet, což je sice škoda, na druhou stranu, tou hlavní atrakcí byli přece Asgard, a ty jsem si užil, jak se sluší a patří. Takže jaká byla oslava výročí 30 let Asgard? Hudebně i lidsky příjemná, plná jak dobré hudby, tak humoru a s fajn atmosférou, již vytvořil poměrně slušně zaplněný dobře naladěný sál.
Line-up:
Asgard (výrční show)
Místo konání:
Brno, Melodka
