V této rubrice pravidelně začátkem měsíce přinášíme tipy na aktuální alba, která vyšla nedávno, zejména v uplynulém měsíci. Našim úmyslem není vyčerpávající přehled nových alb, která stojí za pozornost, jako spíš poskytnout čtenářům dojmy z poslechů alb, která redaktory osobně zaujala, nebo o kterých si myslí, že by mohla být neprávem přehlédnutá.
@Royal Blunt
Stoner-doom stojí na riffovém fetišismu. Pro lidi, kteří v tomto stylu zapustili kořeny, jsou riffy půda, ze které sají živiny a repetitivnost jim nedělá vrásky, outsidery to naopak od žánru odrazuje. Jsou ale kapely, které i v rámci této žánrové formy dovedou vytvořit strhující muziku a Ufomammut je jednou z nich, což dokazují i na novém albu s názvem 8. Tato italská parta hraje hutný, hypnotický, „vesmírný” stoner-doom metal, jehož základem jsou riffy, pod jejichž vahou se budete propadat do země – ty jsou ale zároveň vyvážené dobrým songwritingem a okořeněné psychedelickými kytarovými a elektronickými linkami. Výsledkem je sonický ekvivalent procházky temným labyrintem pod vlivem LSD.

Ačkoli tato anglická partička podepsala smlouvu s Unique Leader Records, od Dyscarnate nečekejte technický death metal. Jako už na dvou předchozích albech, With All Their Might na vás bude útočit těžkotonážními riffy a kombinací chraplavého vokálu a growlu, při jejichž poslechu se budete cítit jako školák šikanovaný v temném zákoutí slepé uličky. Tato deska není o technicitě a rychlosti, hlavní rysem je intenzita a jistý core-ový „swag”. Deska je ozvláštněná trochu nekonvenčními djentovými pasážemi, které ale neubírají albu na grádech, jenom poskytnou malou chvilku pro nádech před dalším krupobitím. Neváhám je zařadit k jedněm z nejlepších letošních deathmetalových alb.

 
@Gord
Já osobně ulétávám již delší dobu na americké Byzantine, která dělá přesně to, co se mi na metalu jako takovém libí. Když jim vyšlo koncem července nové album, tak jsem měl o zábavu postaráno. K tomuhle spolku se minimálně jednou týdně vracím a Vytrubka už zná i mě oblíbené kousky, takže mi je pěkně míchá do mého mixu. Onen progresivní thrash metal, který tuhle kapelku tlačí dopředu a tak trochu škatulkuje, je postaven tak, aby vyhověl náročnému uchu ortodoxního metalisty. Na jejich tvorbě lze nalézt složité pasáže i jednoduché riffy a to relativně v krátkém sletu, ale celkově velmi uhlazené. Takže to nenudí a hlavně se to dobře poslouchá.

Další kousek, který sice zatím nevyšel, ale rozhodně bude v nejbližší době zastoupen v mém playlistu, je nová deska Hegemony kapely Samael, kterou jsem poprvé zaregistroval v roce 1996 když jim vyšla deska Passage a od té doby jejích tvorbu sleduji prakticky nepřetržitě. Pokud mohu na základě uvolněné skladby „Black Supremacy“ tak nějak předvídat , tak půjde zřejmě o trochu více metalovější album, než jejich některá elektro alba, takže pro mě jenom dobře.
 @miklaras
Za rubriku Finský koutek asi nemůžu jinak, budou to kupodivu Finové. A doufám, že nebudou komukoli připadat třeba divní. Popravdě na jejich hitu „Pimentola“ jsem si řádně ujela a to rozhodně nejsem fanoušek stylu, jakým je melodic heavy metal říznutý rockem. Ovšem pánové jsou totálně charismatičtí, jejich hudba je tak neuvěřitelně finská, že se přímo nabízí k vítězství v mistrovství air guitair a myslím, že název písně, kterou naše odborně vzdělaná překladatelská sekce finského koutku přeložila jako „Čuč, světe, vrací se to“, má charakter něčeho, co se dobře poslouchá s grogem v ruce a nohama zabalenýma v sobí kůži. Můj typ: Valonkantajat„Katso maailmaa, se palaa“.
@Arnion
Mým tipem pro tento měsíc lehce vykročím z metalových vod a zabloudím směrem ke coru. Osobně mě tento měsíc nejvíce chytla deska These Waves Won´t Take Me od rakouské metalcorové kapely We Blame the Empire. Po tom, co jsem měla možnost je vidět naživo, podrobně jsem si jejich nové a také první plnohodnotné album poslechla od začátku do konce. Rozhodně to byl moudrý krok a nebyla jsem ani trochu zklamaná. Tahle mladá banda vašemu uchu poskytne jak velmi kvalitní zvuk, tak svěží hudbu s chytlavými melodiemi, ale také řádně naštvanými pasážemi, která neomrzí ani při opakovaném poslechu.

A ve znamení coru zůstanu i se svým druhým tipem, ale o něco přitvrdím. Call The Mothership je taktéž rakouská kapela, která byla mým nejzajímavějším objevem za minulý měsíc. Když jsem si dohledávala, jak přesně klasifikují svůj hudební styl, vyskočil na mě termín earthcore“. Nutno říct, že tohle označení opravdu sedí – kombinují sci-fi s vesmírnou tématikou a skvělou, ne tak snadno předvídatelnou muzikou dohromady, navíc doplněné i o zajímavé vizuální zpracování. Zkrátka je to kousek, který by byla škoda přehlédnout. Jako ukázku přikládám song Shapeshfiter“ z jejich nejnovějšího LP Of Dark Matter And Ascension.

O autorovi

Satan is real.

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x