Minulý rok byl k nám, fanouškům tvrdších tónů, celkem štědrý a nadělil nám hodně albových novinek. Pokud jste chtěli prokastinovat a věnovat svou mysl pouze metalu, rozhodně nebyla nouze najít novou, neošoupanou hudbu. K mému hlubokému potěšení, vypustily nové kotouče i formace mému srdci velmi blízké, vlastně až doteď nemůžu líbivé melodie jejich alb dostat z krve a neustále si musím svou drogu dávkovat, aby její substance i nadále kolovala v mém životě…
Architects – Holy Hell
Prázdno. Sžírající oheň. Spasení. Smrt. Prozření. Pád do černočerných hlubin a hledání světla. Pekelně propracovaná hudební kompozice a texty – dílo, které bylo na zemský povrch vyvrhnuto jaksi rychle a nečekaně. Obsahuje riffy a melodie mísící ozvěny starších alb a novou krev živelně proudící v žilách tohoto kolosu z anglického Brightonu. Texty rezonují vzpomínky na minulost, všude kolem je cítit přítomnost silné esence zesnulého srdce kapely Toma Searla. Nikdo asi nečekal, že se kluci tak rychle z této šokující události vzpamatují a vypustí nový opus, navíc, když vezneme v úvahu, že si ani nebyli jistí další existencí kapely. Jak je ale vidno, album jim přineslo jakousi útěchu. Vyléčili se tím, že všechno vypustili do světa a otevřeně promluvili o hluboké bolesti pronikající každou buňkou jejich těl. A opravdu je to peklo, to pravé peklo Architektů. Kdos měl obavy, že už to nebude jako dřív, je nyní pravděpodobně spokojen. Architects i na ve své lednové show v pražském fóru Karlín dokázali, že stále dokážou vytvořit nezapomenutelnou a hlubokou atmosféru.
Myrkur – Juniper EP
Vypadá to, že black metalová víla Amalie Brunn si na hudební scéně teprve až teď hledá tu pravou indentitu. Black metal v jejím éterickém podání jí jistě stále koluje v žilách, nicméně nyní se její zájem více zaměřil na folk vonící dálkami severu. A stejně jako ledové země, je její nové EP Juniper, které vyšlo na konci minulého roku, chladné a plné nepředstíraného naturalismu. Blackové riffy se sice prozatím vytratily, ale i tak vám „épečko“ sem tam prožene skrz páteř mráz. Myrkur se stává lesní bludičkou vyprávějící mýty z hustých, světlu nepřístupných lesů, kdes číhají mnohá nebezpečí a zákony přírody neúprosně působí. Převážně akustická forma písní a její andělský hlas tepají v rytmu drsných severských končin a dokáží se tak dotknout nejnitěrnějších zákoutí lidského nitra.
Parkway Drive – Reverence
Horké a prosluněné australské pláže sice svůj lesk neztratily, ale začaly se nad nimi stahovat šedá mračna a duše metalcoristů Parkway Drive byly naočkovány trochou té temnoty více než kdy předtím. Podobně jako stájoví kolegové z Anglie se totiž museli podívat tváří tvář smrti, což se neobešlo bez šrámů. Člověku někdy připadá, že má uvnitř sebe černou díru, která pojme všechnu radost a asi nějaké takové emoce PD do nové nahrávky vložili, a zároveň stvořili i hudebně přelomové dílo. Vyzkoušeli pár nových věcí, vzali si něco snad z každého metalového stylu a slepili to dohromady svým zajetým způsobem. Sice zvedli ze židle mnoho svých fanoušků, kteří málem rozdupali stará alba nebo je zamkli do trezoru, ale ostatní dokázali pochopit, že vývoj je důležitý a že je velmi zajímavé sledovat, jak si PD se svou hudbou krkolomně pohrávají.
Anomalie – Integra EP
Malá rakouská hvězdička, která na post-blackovém nebi pomalu stoupá výše a tvrdou prací získává stále větší třpyt. Není tajemstvím, že za otěže této smečky tahá Marrock známý z projektu Harakiri for the Sky jako kytarista, zde však dává na odiv i svůj hlas a texty. Tento projekt sleduji vlastně již od jeho vzniku a přes počáteční experimenty se nakonec vyjevil jako další artefakt zapadající do vod moderního post-blacku. Stále zasněně vzpomínám na předchozí album „Visions“, na jehož melancholických melodiích plných pohansko-duchovních elementů se vznáším velmi ráda. Proto, když Anomalie vypálila ven nové EP, zpočátku mě nenadchlo, jelikož se odklání od zažitých postupů. Jakmile jsem však měla tu čest se setkat s Anomalií na živém vystoupení, kde bylo představeno právě toto album, začala jsem v tom lítat až po uši. Kapela ze sebe shodila starý kabát a oblékla si nový kostým v podobě propracovanější hudební kompozice a svěžích prvků, jež ale své pařáty nepouští z melancholie a blackové zatuchlosti. Jsou silně cítit vlivy ostatních špiček v tomto žánru, ale Anomalie používá své nadpřirozené schopnosti v podobě dimenzí, které dokáží do hudby nacpat jen oni, stále je tak cítit Marrokův rukopis, stejně jako větší pach black metalu než kdy předtím.
Underoath – Erase Me
Oslavovaný a očekáváný návrat post-hardcorové partičky z Ameriky. Asi každý tak trochu tušil, že stará léta plná zašlého slunečního svitu a mladických depresí doprovázených bezhlavým screamem a surovými melancholickými riffy už se úplně nevrátí. Taky nevrátily. Underoath celkem zjemnili, oddali se zvučnějším melodiím a čistým vokálům, zároveň dokázali překvapit i tvrdými screamy a vydupat ze sebe minulost. Mě to všechno neuvěřitelně baví, především to, že jsou zpět na hudební scéně a člověk nemusí nostalgicky projíždět starší klipy a modlit se znovuzrození, protože už přišlo. Možná trochu jinak než fanoušci chtěli, ale evoluce se nevyhýbá ani hudbě, vlastně je pro mě umělce celkem nezbytná. A co víc, Aaron je taky zpět!
