Lákají vás festivaly za hranicemi naší země, ale máte z nich obavy? Hoďte je za hlavu, a pokud můžete, neváhejte! Stojí to fakt za to. Už jsem měl tu čest navštívit festy na Slovensku a Rakousku, ale jednalo se o jeden den. Teď bylo vše jinak. Kamarád mi loni na jaře řekl o slovinském Metaldays a celkem mi to vrtalo hlavou.
Po loňském MoR padlo rozhodnutí, že na Metaldays 2016 pojedu. Srpnová edice lístků vyšla na 120€ + 10€ za tričko. Lístky přišly snad během dvou týdnů, pěkně zabalené i s trikem a CD. Jak se blížil festival, začalo plánování cesty a sbírání informací o městu Tolmin. Takže troška zeměpisu: Tolmin leží nedaleko hranic Slovinska s Itálií v podhůří julských Alp a hned vedle něj leží Triglavský národní park. Samotný Tolmin má 3800 obyvatel, a nachází se 200 m. n. m., a ač to zní kýčovitě, je to velice hezké a udržované městečko. Kýčovité byly i fotografie řeky Soči, realitou však byla tyrkysová hladina, ve které se dalo nejen báječně osvěžit, ale i vychladit nealko i alko nápoje. Inu, město, okolí i řeka nádherné a do toho mejdan nazvaný příznačně – Metaldays. Do Slovinska se ze Zlína vydáváme už v pátek odpoledne a přes Rakousko a Itálii dorážíme 30 minut před půlnocí do místa určení. Hospoda otevřená, tak směle do ní. Na čepu bylo místní Laško, točené do sklenic od Kozla. Ostatně, česká piva byla i v nápojovém lístku a koneckonců i v regálech supermarketů. Sobota, neděle byla strávená u vody, kde probíhala dovolenková idylka a sem tam i debata o nadcházejícím hudebním programu. Hezké počasí přilákalo k vodě hodně lidí, kteří sjížděli vodu jak na klasických lehátkách, tak i třeba na nafukovacích jednorožcích, sedačkách anebo i penisech. Další zábavou bylo pozorování SPZ, jestli nenarazíme na krajany. To se poštěstilo až v neděli, ahoj Kauli, jinak měly pré vozy s německými, rakouskými a švýcarskými značkami, nezřídka s trrojčíslem 666. Došlo i na prohlídku celého kempu, který byl rozdělen na čtyři části, a zjistil jsem, že náš kemp je nejdál od stage. Co se dalo dělat. Další věcí, která mě zaujala, byla vybavenost různých partiček. Grily, lednice, repráky a agregáty, které hučely klidně i celou noc… My si vystačili s party stanem a kartami. Pohoda.
Ale to hlavní, proč jsme do Slovinska dorazili, byla muzika, a ta na nás čekala ve velkém množství na dvou pódiích. Samozřejmě ne vše šlo stihnout, ale i tak jsem si užil pořádný metalový nášup. Ještě předtím proběhla návštěva stánku s festivalovým merchem fairtrade výroby, kde si přítelkyně zakoupila festivalové triko, které bylo k dostání v mnoha motivech. Mě stačil program, do něhož jsem se hned začetl, a hle, byl čas autogramiády Flesgod Apocalypse, tak proč na ni nejít, když Meet&Greet stan byl pár metrů od merche stanu. Podpisy na kartě s fotem kapely, tak hurá ke stage, kde juchali folk metalisti Drakum. Sedmičlenná jednotka odstartovala ve volném stylu a jako můj první koncert na festu to byla příjemná volba. Hned po nich nastoupila kapela, která vyznává daleko tvrdší styl, a na kterou jsem byl zvědavý, neboť ve své domovině je považována za budoucí nositele praporu s nápisem death metal, Deserted Fear. A pokud se tak stane, divit se tomu nebudu. Tahle německá smečka má fakt talent a naživo působili ostříleně, jako by už spolu kluci hráli dvě desítky let. Moderní death metal, jenž mě fakt chytl. Deserted Fear navíc měli i podpisovku, na kterou jsem přišel minutu před jejím koncem, a kapela už byla na odchodu. Naštěstí si mě všimnul bubeník Simon Mengs, který houkl na zbytek kapely, jenž se se mnou ochotně vyfotila, a jako bonus palička od Mengse, krása! Další kapela, která mě ten den nadchla, byli izraelští Orphaned Land. Na začátek setu dali ‚All Is One‘ z poslední studiovky a mě naskočila husina. Nedivím se jejich fanouškům, že chtějí pro kapelu Nobelovu cenu za mír, protože spojení metalu s orientálními vlivy je silné spojení. Po orientálním metalu přišel čas na symfonický metal s deathovou příchutí aneb Fleshgod Apocalypse. Fraky zůstaly v šatnách, protože kapela vystupuje ve středověkých kostýmech, kterými propagují svou letošní novinku „King“, ze které zaznělo hned pět skladeb. Škoda, že mikrofon divy Veroniky Bordacchini byl utopen v mohutném zvuku, její party chyběly k dokonalému zážitku. Úvodní den byl zakončen black metalovou mší Dark Funeral, kteří však splynuli v jednu nekonečnou kouli, a hlavní čas připadl americkým thrasherům z Testament. Druhá řada, maximální natěšenost a vedle mě kibicující Poláci, kteří nejčastěji používali slova mosh pit, brutal a peklo. Do dlouhém zvučení se rozezněly sirény uvádějící ‚Over the Wall‘ a fakt brutální mosh pitové peklo bylo na světě. Zažil jsem pár pitů, ale tohle byl fakt masakr. Padlo rozhodnutí opustit tyto prostory a jít do klidnějších míst. Po vyjití z kotle však přišel šok, peněženka v prdeli a že v ní bylo pár tisíc… Zpátky do druhé řady a na kolenou hledat za svitu baterky. Po nechápavých pohledech jsem vysvětlil, co hledám, a hned jsem měl místa, až to hezké nebylo. Vše naštěstí dobře dopadlo a až na cca 25€ jsem měl všechny peníze i doklady u sebe. Po tomhle zážitku jsem na muziku neměl náladu, za to bodl panák. Stánků s občerstvením bylo po areálu dostatek a systém čipových karet šlapal jak hodinky. Dobrou.
Druhý den přinesl horké dopoledne, jenž v odpoledních hodinách přineslo od Alp dešťové mraky, a tento scénář se opakoval až do čtvrtku. I tak jsme s přáteli splavili na lehátku cca kilometrový úsek řeky, abychom shlédli koncert domácích thrasherů Eruption. Víc než pódium mě však zajímala obloha, kde se honily černé mraky. Tyhle nebeské ovce přinesly zrušení koncertu Gloryhammer, které zklamalo velký zástup jednorožců pod pódiem. Na pódium tak nastoupili pořadatelé, aby uvedli vše do pořádku. Povedlo se, přestalo pršet a vystoupení islandských Skálmöld nic nebránilo. Odměnou nám byl viking metal, u kterého se při vokálních partech vystřídali všichni členové kapely a všichni to zvládli na výbornou. Islandské texty mají v sobě punc exotiky a jsem rád, že jsem Skálmöld viděl. Kotli se povedlo i vytleskávání známého popěvku ze zápasů islandského národního týmu z nedávno skončeného fotbalového EURA, což kapelu myslím i dojalo. Další zajímavostí, jenž byla k vidění, byl crowd surfing fanouška na vozíku! Neskutečné 🙂 Po závěrečných tónech skladby ‚Kvaðning‘ naběhli na pódium nejen technici, ale ještě i pořadatelé, kdyby náhodou byla ještě někde louže. Vše OK, akorát v kotli bylo bláta, které lákalo k tolika neřestem, že se někteří metalheads proměnili v bahenní lidi, a byl to velice zábavný pohled. Ale zpět na pódium, Cattle Decapitation, je to vaše. Vokál Travise Ryana rozehnal mraky a donutil vylézt slunce. Prog death/grindcore donutil vylézt i lidi a tak se opět strhlo slušné maso. Co u takové muziky taky čekat. U Insomnium nic takového nehrozilo. Členy této finské melodeathové kapely bylo možné potkat už v pondělí a noc pod Alpami jim asi prospěla. Vynikající set měl jednu chybu a tou byl eho konec. Páteří setu byla zatím aktuální deska „Shadows of the Dying Sun“, z níž bylo nabídnuto pět skladeb. Pokud někdo čekal, že uslyší i něco z chystaného alba, měl smůlu. Mě to rozhodně nevadilo. Úterý mě zavedlo i na druhou stage, kde měli večerní čas Melechesh. Zahráli to samé, co nedávno ve Vizovicích, ale teď jsem si je užil o hodně víc. Čím to, nevím. Po zklamání z Dark Funeral přišel čas na reparát v podání Marduk, a jo, reparát se povedl. Škoda, že únava dovolila cca 40 minut, ale i to mi stačilo ke štěstí.
Středeční dopoledne bylo věnováno přírodě, konkrétně Tolminským koritům. Krásný kus přírody doplněný o zajímavá fakta. Po příchodu do kempu se strhl slušný chcanec, díky kterému mi utekli Aborted a Pro-Pain. Naštěstí se k večeru počasí umoudřilo, a i kdyby ne, program byl silně lákavý. Nejprve jsme na druhé stage přišli o kus života poslechem kapely Sarcasm, aby nastal přesun na Lemmy Kilmister stage, kde byl pro mě jeden z vrcholů festu – Napalm Death. Čekal jsem hodně, ale to, co banda z Birminghamu předvedla, bylo nad očekávání. TOTÁLNÍ DEVASTACE, tyhle slova to asi vystihnou nejlépe. Chtěl jsem vyfotit zpěváka Barneyho, ale nešlo to. Hudba legendy z ostrovů zfanatizovala dav a ochranka měla co dělat, aby zvládla všechny plavce. Kapela chrlila skladbu za skladbou a mě by zajímalo, kolik toho Napalm Death vlastně zahráli. Embury a spol. mohli děkovat Barneymu, že je při svých proslovech nechal trochu odpočinout, ale stejně pak svým hlasem odpálil song, že to snad zbytek i zaskočilo. No prostě šílenost v dobrém slova smyslu. Po Napalm Death se chystalo další velké jméno, Kreator. Ačkoliv pódium bylo nachystané, trvalo opět strašně dlouho, než se nazvučily nástroje, a tak jsem se šel podívat na druhou stage, kde vystupovali Misery Index. Amíci řezali poctivý death, ale z hlavní stage už byl slyšet thrash, a tak ještě jeden song a zase se zvedat. U stánků s burgry jsme si našli místo, ze kterého bylo vidět skoro celé pódium, na kterém se odehrávala fantastická show s pyrotechnikou a světelnými efekty, doplněná samozřejmě o fantastickou muziku. Zpěvák Mille Petrozza sice své proslovy možná zbytečně natahoval, ale to byla asi jediná kaňka. Závěrečná ‚Betrayer‘ udělala důstojnou tečku za skvělým dnem.
Předposlední den byl nejvíc propršený, což nijak ani nevadilo. Naučil jsem se (snad) poker a do areálu vstoupil v 19:00, když začínali Septicflesh. Ač na občasné problémy kytary Christosa Antonioua byl ku poslechu symfonický black vysoké kvality. Ono Septicflesh už nejsou žádná ořezávátka a v Tolminu potvrdili své kvality. Prověřené hity jako ‚Pyramid God‘, ‚The Vampire from Nazareth‘, nebo ‚Prometheus‘ se dočkaly velkých ovací a nutno dodat, že zaslouženě. To se ale nedá říct o Electric Wizzard. Do té doby jsem o tomto tělesu nic neslyšel a žil jsem. Po poslechu hledám ztracený čas. Jestli tohle čtou jejich fanoušci, nezlobte se na mě. Další kapela mi byla podstatně blíž, protože melodeath můžu všemi deseti. Stoupl jsem si za pit a čekal. Zase dlouhé zvučení… Ááááááá. Set DevilDriver tak začal se zpožděním cca 15 minut a o tuto dobu byl taky zkrácen. Abych to i já zkrátil, jednalo se o nejenergičtější show, kterou jsem viděl. A taky show, při které se vyhulilo nejvíc trávy 🙂 Při DevilDriver utekl čas rychle a při samém opojení melodeathovou náloží jsem nestihl zaregistrovat, kolik songů z nové desky „Trust No One“ Australani vlastně zahráli. Posledními účinkujícími byli gothenburští veteráni At The Gates. Profesorsky zahraný melodeath měl grády, ale australští divočáci působili přeci jen živěji. I tak se jednalo o další metalový zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.
Poslední den festivalu přinesl slunečný den a slunce pralo do Tolminu celý den. Poslední koupání v řece přišlo vhod a jen těžce se lezlo z vody. Ale Skyforger jsem si nechtěl nechat ujít. Hned jak jsem Lotyše uviděl, musel jsem je litovat, protože v jejich kostýmech muselo být fakt horko. I tak to nezabránilo pozdní, načernalé, pagan/folkové siestě. Pátek ale patřil druhému pódiu. Jako první přišli na paškál Srbové Infest. Death/thrash zahraný s maximálním nasazením bavil a k pódiu si to mířilo čím dál víc lidí. Pomohlo k tomu i hecování zpěváka a kytaristy Vandala (Zorana Sokoloviće), který se rozparádil do takové míry, až jsem měl strach, že spadne při svých výpadech z pódia. Naštěstí nespadl a tak death/thrashová legie mohla v klidu dokončit své vystoupení. 15 minut pauzy a další kapela pro naše potěšení. Němečtí Obscurity jsou německými Amony Amarth a za tím si stojím. Šlapající vikingský drakkar plný melodeathu, kterému dominuje hlas Marka Fählinga, stojí za poslech a je mi líto, že se Obscurity nedostane větší pozornosti, protože už jen song ‚Bergischer Hammer‘ má vše, co dělá z obyčejné písničky HIT. I tak se sešel slušný počet lidí, kteří dali kapele své sympatie pořádně najevo. Jako bonus byla možnost podat si ruce s Markem Fählingem a basákem Ziem, kteří se vydali k hrazení za fanoušky. Fähling to stihl už během závereční skladby. Hodinka pauzy na jídlo a rychle se omotat hajzlpapírem, vzít do ruky štětku, nasadit igelitové rukavice a vzít vlajku. Ano, Česká republika měla své zastoupení na Metaldays 2016. Této cti se dostalo toitoikovým romantikům z Gutalax. Byla to má první grindová zkušenost a byl jsem v úžasu. Jednak počtem lidí, kteří vytvořili šílenou atmosféru, a jednak tím, jaký námrd plný humoru se strhl na pódiu. Ač oslabeni o jednoho kytaristu předvedli Gutalax show, při které jsem měl pusu dokořán. Došlo jak na čtyřsekundový Meshuggah cover, tak i na ukázku české diskotéky. No prostě prdel. Ještě před vystoupením Gutalax jsme se pozdravili s Vandalem z Infest, který se nás zeptal, odkud jsme. Po odpovědi „z České republiky“ se usmál a brilantní češtinou řekl: Strč prst skrz krk. Souběžně s Gutalax hráli na velké stage Exodus, kam jsme se rychle přesunuli. Za mikrofonem navrátivší ‚Zetro‘ Souza zavzpomínal na Lemmyho, kterému věnovali písničku. Dojemné gesto. Následující Blind Guardian sem si užil s dobrou mexickou tortillou a poslední colou. V klidu jsem vrátil festivalou čipovou kartu a obratem vyfasoval zpět pár €. Do toho všeho dokazoval Hansi Kürsch, že je ve skvělé formě, stejně jako zbytek ‚strážců‘. Na Dragonforce mi už síly nezbyly, ale i tak jsem si Metaldays užil na maximum.
Pokud už teď přemýšlíte, jestli příští rok vyrazit za hranice, může Slovinsko vřele doporučit. Pořadetelé u vstupu do kempu i v areálu rozumí anglicky i německy a v obchodech se dá domluvit skoro i češtinou. Ceny jsou srovnatelné nebo jen lehce vyšší než v ČR, ale není to nic, co by vás mělo zruinovat.
