Portugalští Moonspell jsou v gothic metalovém světě známým pojmem. Přispívá k tomu i temný hlas zpěváka Fernanda Ribeiro, který střídá melodický vokál s growlem. Jaký je ale jejich poslední počin Extinct vydaný 6. března letošního roku?
První skladba Breathe (Until We Are No More) začíná skvěle znějícími kytarami a je předzvěstí toho, že noví Moonspell budou melodičtější než jejich předchozí počiny. Podmanivý baryton Fernanda je v kontrastu s jeho mrazivým řevem a celou atmosféru doplní propracované orchestry. Následující Extinct je asi tím nejtvrdším, co na albu lze najít. Vyniká především úderným zvukem bicích a kytarovým sólem, které přímo řeže. Třetí song Medusalem obsahuje stopy melodií z blízkého východu. Ačkoliv toto téma působí nejprve poněkud neuspořádaně, postupně se skladba rozvine v působivou přehlídku strun podtržených orchestrem. Další Domina je příjemným zpomalením alba. Její filozofický text vás pohltí zvláště díky monstróznímu vokálu, doplněnému o growl v pozadí skladby. Přes konečné stopy deště Dominy přichází The Last of Us. Hravé téma a refrén lehce připomínající Sisters of Mercy jsou jejími primárními znaky. Skladba je jednoduchá a neskryjí se v ní ani prvky punku. Malignia je plná elektronických zvuků kláves doplněných o chór a smyčce. Pomalejší ráz se schizofrenicky změní v šílený řev, který však opět vyústí v další zpomalení. Tyto náhlé šokové změny působí bohužel poněkud zbytečně a zvláštně. Celá skladba tak krom slibného začátku nic moc nového nepřinese. Funeral Bloom je další komerčně-chytlavou skladbou, jež vynikne především v živém podání na koncertech. Opět je zde střídání melodiky a řevu, zapamatovatelný refrén a vpodstatě jednoduchá struktura písně. A Dying Breed začíná renesančním tématem, ke kterému se připojí velkolepý orchestr. Příjemný song postupně graduje přes zajímavé kytarové sólo až k… Bohužel už nevygraduje a to je veliká škoda jejího potenciálu. U The Future Is Dark rytmus opět zpomalí a propadneme se do depresivněji laděné atmosféry známé například u kapely HIM. Valčík na rozloučenou v podobě La Baphomette v portugalštině je lehkým zakončením celého alba, očekávaná gradace se sice nekoná, avšak zaručí chuť poslechnout si celé album ještě jednou.
Na nových Moonspell bych vyzdvihla především zvuk celé nahrávky. Křišťálové kytary, propracovaná basa, explodující bicí, vábivé smyčce a kombinace čistého zpěvu s growlem. To vše skvěle zmixované. Negativum desky je celková nekompaktnost nahrávek, které mají společnou snad jen atmosféru. Navíc ve srovnání s prvními dvěma alby se poměrně rychle oposlouchá. Nesmím však opomenout fakt, že Moonspell baví, a proto je výsledný dojem kladný.
8,5/10
Hezky napsané. Nicméně si myslím, že je nutno celé album brát jako celek, to jak jsou skladby obvykle řazeny nebo jak je celá deska koncipována, je k posouzení nemožné, neboť by autor musel být v onom rozpoložením jakém se nacházeli členové kapely, když dělali finální mix. Je to něco jako hodnotit příběh, který jste slyšeli, ale nebyli jste u něj.:-)
Zajímavý názor, nicméně myslím, že nemáš úplně pravdu. Ony skladby vypráví určitý příběh právě tím, jak jdou za sebou a fakt, že jsem nebyla u jejich nahrávání, neznamená, že ten příběh nemůžu poslouchat (když čteš knížku, taky vnímáš děj, i když jsi u autora neseděl, jakmile ji psal). Dle mého názoru je hodnotit pouze celý koncept statisticky nepřesné – asi jako dát si hlavu do žhavé trouby a nohy do mrazáku – v průměru je pak člověku vlastně celkem příjemně :). A mimoto mi navíc na konci nechybí zhodnocení alba jako celku. Krom toho přesný návod k tomu, jak psát… Číst vice »