Recenze: Helevorn – „Aamamata“

0

Helevorn – španělská kapela, o které jsem nikdy předtím neslyšela, ale která mě uchvátila a přesvědčila svým novým albem, nesoucím název „Aamamata“. Na této desce není nic, co by bylo nějak přehnané, co by „bilo do uší“ nebo co by naopak chybělo. Vše je ideálně vyvážené a krásně do sebe jednotlivé instrumentální složky zapadají. Zkrátka to klukům šlape tak, jak má.

Na úvod alba nás banda přivítá skladbou „A Sail to Sanity“, kdy si intro vzala do svých rukou čistě jen kytara, která jede v rovné, ale už na začátku nadějné lince. Plynule na ni navazují ostatní nástroje a ještě před polovinou samotného songu můžeme postřehnout, že kapela opravdu neplánuje být monotónní. Drsný growl zpěváka Josepa Guaspa se postupně mění v krásný, čistý mužský baryton, který se vzápětí opět mění do growlu. Ač osobně nejsem moc zastáncem kláves v kapele, Enrique Santisteban si se svojí rolí vyhrál a dokázal ji prodat v podobě napětí, které v tomto songu, i v ostatních, vytváří. Celkově mi skladba přijde jako skvělé uvedení do alba Aamamata.

Druhá skladba, „Goodbye Hope“, je oproti předchozí náloži hodně klidná. Troufala bych si je přirovnat k Yin a Yang, protože to jsou opravdu protiklady, jak po technické stránce, tak i po melodické. Zatímco je „A Sail to Sanity“ hodně proměnlivá, „Goodbye Hope“ jede v jedné lince. Ve všech částech skladby se objevují stejné a spojující rysy, píseň je více procítěná a moc si cením toho, že si ji kapela tak vychutnala. Opět se mi zde líbí již zmiňované klávesy, které celou atmosféru ještě víc uklidní. Co mě konkrétně hodně zaujalo, je, že kapela dokáže z hodně klidné části najednou posluchače „nakopnout“ a z něžné melodie přejde opět na drsné riffy, které stále doprovází onen klidný tón kláves, a tím celý závěr skladby uceluje.

 

Jsem vyloženě nadšená z toho, že žádná další skladba nezní jako ta předchozí. Třetí skladba s názvem „Blackened Waves“ se mi z celého alba zalíbila nejvíce, nejen kvůli své originalitě, ale i proto, že si tady kapela krásně pohrála s dynamikou a melodií a je to kus, který by se mi ve sluchátkách určitě jen tak neoposlouchal. „Aurora“ oproti tomu zase budí atmosféru řádně dunivým intrem v podání bicmana Zxavia Puesmiraquebiena. Těžko se mi hledá něco, co bych kapele vytkla, protože třeba konkrétně u této skladby se mi vyloženě už od samého začátku tvořila po těle husí kůže. Celkově mají kluci své album postavené tak, že jedna písnička je divočejší, druhá klidnější, třetí opět trochu řádí a tak to pokračuje až k poslední skladbě „La Sibil-la“, která je nejvhodnějším outrem, které mohli vybrat. Oproti jiným kusům začíná čistou kytarou. Žádný nakřáplý zvuk, žádná divočina, prostě jen klidná a táhlá melodie, doprovázena čistým zpěvem a podtržena harmonickou baskytarou, která v posluchači budí dojem, že se ocitl někde v noční přírodě plné hvězdné oblohy. Živě si dokážu představit, že bych takto jen někde pod širým nebem ležela s hlavou opřenou o strom v doprovodu této skladby.

Celkově album hodnotím velmi kladně, i cover, lehce připomínající Botticelliho Zrození Venuše, je hodně zdařilý a je vidět, že každá přiložená ruka k dílu si na celé tvorbě dala hodně záležet. Budu se moc těšit, pokud budu moct kapelu někdy slyšet živě, protože pevně věřím, že tato španělská banda bude stát za to.

Recenze: Helevorn - Aamamata

9.4 Úžasné!
  • Skladby 9
  • Originalita 10
  • Produkce 9
  • Zpěv 9
  • Instrumentální složka 10
  • Hodnocení čtenářů (1 Hlasy) 7.8
Sdílení

O Autorovi

Baskytaristka, houslistka a umělkyně tělem i duší.

Komentujte

avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Odběr  
Upozornit na