Recenze: Hnus umírající

Občas se dostanu k albům jako slepá k houslím. Album „Hnus umírající“ od kapely… ehm… Hnus umírající se mi ocitlo na stole shodou okolností. Není finské, ale české. A je to black. Takže pro mé zaběhnuté recenzentské koleje představuje album velký atyp.

Po pravdě, trochu jsem se bála. Kdysi dávno se mi podařilo napsat pár recenzí na black metalová alba, jenže jejich protagonisté brzy zjistili, že si z blacku dělám legraci, a po troše nepříjemné korespondence jsem raději vystoupila z kalných vod krutosti a věnovala se nadále žánrům, ve kterých přeci jen vidím na dno. Na druhou stranu, za ta léta jsem naposlouchala všechno možné a k black metalu se vždycky oklikou vrátím. Samozřejmě. Ještě pořád neberu jakoukoli temnou symboliku dostatečně vážně. Ještě pořád mi to přijde jako odpočinková, příjemná hudba, která technicky nezatíží ucho. Ještě pořád nevěřím v andílky ani čerty. Otevřené hroby beru jako žánrovou nezbytnost a při představě démonů trochu zívám. Ale recenzent není na světě proto, aby posuzoval symboliku nihilismu. Je na světě proto, aby poslouchal hudbu.

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

„Hnus umírající“ mě děsil. Protože na velmi vydařeném albu používá všechny ty věty typu: „a já z hrobu pozorujíc vaše kroky…“ Bála jsem se, že spousta zásadních sdělení je na albu proto, aby se skryl mizerný hudební obsah. Nebudu vás napínat. „Hnus“ je album, které jsem neměla minout. Metalgate Records se povedl docela hezký zásek.

Hnus umírající se pohybuje na hranici blacku a doomu. V blackové pozici je trochu uvěřitelnější a jistější, ale v doomu má zase do budoucna kam jít a kde se zlepšovat. Kapela se hlásí i k punku, nevím, neslyším ho příliš, myslím, že na punk si album nesáhlo. Ale třeba ho jen slyšet nechci. „Hnusu“ prostě black sluší.

Album je vystavěné chytře, muzikanti se dost bavili, zdá se, že ani jejich temnota není tak vážná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Líbí se mi, že si pohráli s detaily. A to se netýká jen dost pěkného coveru alba. I samotná hudba je ve skutečnosti dost chytře pojatá tak, aby nás přesvědčila o tom, že je dostatečně raw.

I když se v hudbě zdánlivě nic neděje, pojetí rytmiky a kytarových partů dává najevo zkušenost, která prozrazuje, že Hnus umírající je složený z velice dobrých hudebníků. Hlavně Umíráče, či jak si ten bicman říká, mě nadchnul, a to nemálo. Sedlathor a Dalboa jsou velmi dobří kytaristi, baví se tak očividně, že posouvají album do trochu vyšší třídy. Satanův scream je rozhodně dobrý (bože můj, opravdu jsem napsala větu, začínající slovy: „Satanův scream“?).

Protože zjevně nastaly nějaké přesuny skladeb na albu a jiné řazení je na nosiči a Bandzone, jiné je na Spotify, nebudu se tu nijak mořit s recenzí jednotlivých stop. To ostatně dělám málokdy. Takže jen to nejlepší, co se mi usadilo v mozku.

Co se textů týče, nedohledala jsem je a obvykle mám ve zvyku je vypouštět, pokud na nich kapela nelpí jako na růžolících novorozeňatech. Hnus umírající dává takový důraz na hudební pojetí, že se snad pražská pětice neurazí, když přiznám, že jsem se po textech nepídila.

Příjemně mrazivé intro přelévající se do skladby „Nechtějme to rozhodnout“ se mi pořád z celého alba líbí nejvíc. Je to tak klasicky blackové, tak ikonicky jasné, otevřeně žánrové, že srdéčko zaplesá. Ale je to taky rozhodně dobře odehrané a poslouchatelné několikrát za sebou. Ta píseň je prostě dobrá. Líbí se mi sakramentsky. Čistá klasika bez příměsí. S tím vymazleným, trochu dutým, trochu špinavým zvukem, s šumy, šepotavým ruchem v pozadí. Elegantní retro.

„Masařka, hodující na výkalech mého života“ je vtipný název, který musí v recenzi padnout, ale taky jedna z těch stop, která utkví. Zase syrová, pěkná, rozkošnicky zlá záležitost, u které se bubeník a kytaristi pěkně vyřádili a Satan si zachrčel dle libosti.

„Život jde dál, ale beze mě“ je další píseň, která by vyhrála hravě soutěž o nejpříšernější název roku, nicméně hudebně je nejlepší z celého alba. Miláček davů, které nezapomenou, jak se jmenuje. Satan, široce rozkročený na oblouku tvořeném kytarovým řáděním, a bicí pravěce kruté. Výraznější basa. Hnusitánsky dojemná záležitost pro srdcaře.

Závěrečná „Maruška“, jak jsem pochopila, má něco společného se záchranou stanicí Zvíře v tísni, minimálně díky osobnosti textařky Kateřiny Šimkové. Asi bych měla vyzvat tímto čtenáře, aby na Zvíře v tísni přispěli, pokud si nekoupí album a budou ho sjíždět jen na Spotify.

Možná by to byla škoda, z několika důvodů. Je to dobré album. Není perfektní, není nejlepší, není bezchybné. Ale je dobré natolik, že to skoro zaráží. Je to album, které se u nás běžně nevyskytuje. Ne v takové kvalitě, ne s tak dobře vystavěnými hudebními nápady. Nahrávka je nadstandard. Mix a mastering se Martinu Landovi povedl na výbornou.

CD je elegantní. Někdo ho chtěl mít hezké. Petr „Gordo“ Malecký a Kristýna Drajková vytvořili pěkný předmět akorát do ruky. Cover je elegantní, uvnitř sem tam smrtka a nějaká krev, ale v míře, která neurazí.

Všechno na albu je tak nějak… pěkné. Asi nemám žádné podstatné výhrady. Večerní poslech s panákem karibského rumu v ruce a líným pohledem na střechy letenských domů, klídek, opřený o ty pěkné bicí. Bicman u mě má malé významné plus. Získal si mou pozornost.

Takže Hnus umírající. Velmi dobrý, snadno čitelný, dobře poslouchatelný debut. S divnými názvy…