Recenze: Mean Messiah – Divine Technology

První březnové páteční odpoledne se pomalu přehouplo k večeru a mně došlo, že ani dnes si nezajdu někam ven. Co tedy s načatým večerem? Zpod televize na mě začal pomrkávat jeden červený vinyl a já si řekl… ale proč ne!

Tím vinylem nebylo nic jiného než „Divine Technology“, loňské album MEAN MESSIAH, u kterého jsem v první řadě ocenil grafické zpracování. Samotný obal, na kterém je vyobrazen Ježíš na kříži se smartphonem v ruce z autorské dílny Michala Skořepy (Stroy), evokuje, že album má ambice budit kontroverze. Snad jen dodám malou zajímavost, že po prvotině „Hell“ (2013) a EPčku „Let Us Pray“ (2016) jde o další název alba s částečně nadpozemskou tematikou.

Seskupení kolem Dana Frimla, uznávaného producenta, multiinstrumentalisty, studiového hráče a také majitele studia The Barn, kde tato deska vznikla, je na české scéně již poměrně zaběhlou značkou, a tak jsem věděl, že když už si nebudu vyklepávat hlavu v Modré vopici, tak i přesto mě čeká zajímavý a obohacující zážitek. Přesně v tomto zajímavém a obohacujícím duchu se neslo i intro, na české poměry vskutku netradiční, které by se dle mého krásně vyjímalo v jakémkoli snímku Tima Burtona. Na intro plynule navazuje „Hello Again“. Ta se již nese v metalovém duchu, ale stále velmi originálním. Člověk zde slyší štěkavý vokál, sekavé riffy, blastbeat, ale světe, div se… i sborový chorál s příjemným klávesovým podkladem, za který by se nemusel stydět snad ani Moby.

Trending

Recenze: Naurrakar – Uranfaust

Tuto mezistylovou gymnastiku jsem ovšem čekal a upřímně jsem se na ni těšil. Kapela sama se označuje jako progressive/thrash/death a je znát, že pokud někdo umí mezi styly prolínat, výsledek stojí za to. Každý krok kapely je promyšlený, dává smysl a nejde o „změnu pro změnu“. Ne nadarmo je kapela přirovnávána i k takovým velikánům, jakými jsou Devin Townsend či Fear Factory. Titulní „Divine Technology“ řádně přitvrzuje a dle mého je kompozičně nejzdařilejším počinem na desce, ale osobně mě nejvíc zaujala následující „The Beast“, kde slyším old school thrash nejsyrovějšího zrna. Nebál bych se zmínit, že vydat tuhle pecku německá legenda Destruction, tak se zařadí mezi jejich kultovní skladby. V podobném, trošku extrémnějším duchu pokračují i další skladby „Blood of Sirens“, „The Call“ a „Thorn“. Zde se tvůrčí mozek kapely nechal trošku unést a některé pasáže tak hraničí až s black metalem.

Závěr desky se pak nese v již trošku pohodovějším duchu. Předposlední věc „We Shout“ je taková pohodová hopsačka s veselým refrénem, kterou bych si hravě dovedl představit vyřvávanou právě někde na koncertě. Podle mě má největší hitový potenciál z celé desky. A přestože album dosahuje minimálně evropských kvalit, na závěr nám připomene, odkud pochází. Závěrečná, šest a půl minuty dlouhá „Za světlem“ v naší mateřštině je úžasným rozloučením se 40 minutami skvělého hudebního zážitku a dnes rozhodně nelituji, že jsem nikam nešel. Album je epické, pompézní, nadýchané, něžné, ale i přesto brutální a syrové, technické i přímočaré, moderní i s prvky old schoolu. Jak již zmíněný Dan Friml, tak i bubeník Jirka Willander a basák David Gabriel odvedli špičkovou práci!

Krom toho, že se toto album zcela po právu objevuje v různých žebříčcích TOP10 tuzemských alb, musím vypíchnout ještě jedno prvenství, které si dovolím udělit já osobně. A sice nejlepší marketingové promo desky, jaké tu kdy v ČR bylo. Vkládat obal desky do různých filmových scén je dle mého vskutku perfektní nápad.