Rockeři a metalisté se někdy berou příliš vážně. Vezměte si třeba Gene Simmonse, který fištrónsky věští smrt rapu v době, kdy rap naprosto dominuje veškeré populární kultuře, a kdy se rap dokázal revitalizovat impulzy právě z rockové muziky (trap, punková verze hiphopu, poslední dobou čerpá ze screamo a metalu). Úplně do očí bijící příklad jsou některé black metalové počiny, které hraničí se sebeparodií (proto taky obliba black-metalových parodií…). Metal má prostě skony k melodramatu (slyšeli jste někdy o symfonickém hiphopu …?) a tím – jako to bývá i u lidí – i k jisté sebestřednosti. Pak je tu grindcore. Drzý špinavý bratranec metalu, který má velice mnoho z jeho agresivity, ale pramálo z jeho egoismu. Mnohé, co v tomto žánru vzniklo, je provokace, groteska, zdvižený prostředník, odhalené pozadí.
Mincing Fury (and Guttural Clamour of Queer Decay) je jako drzý výrostek, který pojedl vtipnou kaši, ale který vás taky klidně kopne do koulí (či do stydké kosti). Svůj styl mají „Miciny“ vepsaný v názvu, který je „brutusácký“ a zároveň groteskní. Tato brněnská partička, která funguje už od roku 1996, patří k těžkým kalibrům domácí scény, pokud jste to náhodou nevěděli. Ačkoliv jejich styl má hodně death-metalových prvků, je tón této kapely přece jenom trochu odlehčenější, než u death-grindových kapel jako je Exhumed a spol. Všechny „brutál“ prvky v riffech a stylu bubnování jsou zde, ty se však střídají někdy s goregrindovými groovy, někdy s přímočarým grindovým hoblováním, ale vždycky tak nevázaným způsobem, že vám to vykouzlí úsměv na tváři.
Album nese velice ponurý název Thousand Years of Emptiness a první track „Tenuous Vision“ taky začíná pěkně ponurým tónem. Titulní skladba, která je druhá v pořadí, začíná ostrým trylkem, ale napětí, vytvořenému tímto riffem, upouští páru goregrindový groove, který je jak stvořený na „tancovačky“ v kotli. V refrénu si pak můžete užít Reefovy a Milcuntovy pověstné vokální exhibice. Track „Lies“ je další „peckou“ tohoto alba. Riffy se střídají takovým tempem a s takovou mechanickou přesností, že se vám z toho zatočí hlava. Po ponurém intru je to jedno velké běsnění, ke konci skladby ale tento děs-běs vystřídá goregrindová tancovačka – další pěkný příklad groteskního, svérázného a nekompromisního stylu MF. „Break Me Down“ už vyšel dříve na splitu s Holanďany Collision a jako „singl“ s videoklipem. Je to hotová party pecka (pochopitelně s breakdowny), která v příštích letech nepochybně rozvíří nejeden kotel. Skoro závěrečný song „Bigger Dement We Hoped“ (sic.) má zajímavou volnější pasáž, která je ukázkou vyzrálého songwritingu MF. Za zmínku stojí i track „Fake Fate“, na kterém hostuje Jason Keyser z Origin, který podává výkon hodný běsnící fúrie.
Celkově je na albu pět delších písní (okolo tří minut) a zbylých osm je dlouhých cca dvě minuty nebo jsou i kratší, jak jsme na to u grindu zvyklí (v závěrečném songu je hodně juchání a slouží trochu jako outro, takže ho nepočítám mezi ty delší). Písně jsou na desce dobře zaranžovány a samy o sobě jsou dostatečně různorodé a zapamatovatelné, aby při poslechu vše nesplývalo dohromady. Hrací doba je krátká, což je velmi milosrdné, protože delší album podobné intenzity by asi posluchačům uškvařilo mozek. Celkem vzato je to nahrávka kapely, která ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout. Je tu pár skvělých pecek, kterými se MF zavděčí publiku, krom toho ale žádné velké překvapení. Jejich hudba je ale sama o sobě natolik nápaditá, že s tím fanoušci jistě žádný problém mít nebudou. Závěrečný verdikt: jedná se o velmi dobré až výborné album, záleží na tom, jak moc excentrický vkus máte.
7.5
wpDiscuz