Recenze: Postcards from Arkham – Oakvyl

Nové album kapely Postcards from Arkham. Poslouchám jej už potřetí a stále ho nemám dost. Jejich síla a energie jsou tak nakažlivé, že vás to chytne za ruku a jen tak nepustí. Ale pojďme s recenzí této novinky začít trochu netradičně. Ráda bych začala s hodnocením toho, jak se prezentují po vizuální stránce.

Říká se: „Nesuď knihu podle obalu.“ Někteří grafici by nad tímto moudrem mohli zaplakat. To se ovšem netýká kapely Postcards from Arkham a člověka, který vystupuje pod pseudonymem Frodys. To on se zasloužil o to, že nové album „Oakvyl“ vás zaujme na první pohled. Třemi slovy – „Je to perfektní!“ Celý vizuál vás pohltí svým tmavomodrým světem a černobílými ilustracemi. Decentně jsem si při otevření bookletu a při pohledu na potisk CD připadala jako náctiletá fanynka (hehe), ale, upřímně, hezčí vizuál jsem snad ještě nedržela v ruce.

Trending

Obscuro Podcast – Viktorie Surmøvá & Heri Joensen

A jestli je obsah stejně dobrý jako obal? Ano, je. 

Hned zpočátku mě překvapilo intro, které bylo úplně jiné, než bych jako posluchač čekala. Lehce sahá do folk-metalu, je to směs šepotu a netradičních nástrojů (které jen tak v post-rocku neuslyšíte), atmosféra je zcela originální a do toho mužský vokál s kotli tvoří suprové duo. 

Celkové dění v albu se skladba po skladbě vyvíjí docela pomalu. Při poslechu stoupá napětí a netrpělivě jsem čekala, co bude dál. Z folk-metalové atmosféry a z lehkých tónů klavíru s ženskými vokály se pomalu probouzíme a pravý duch post-rocku je tady. Najednou jste v jiném světě. Hlava se vám kýve do rytmu. Mužské growly vás nešetří. Hltáte to jedním dechem.

Chtěla bych ocenit, jak kapela zvládla postupné zrychlení tempa při songu „Yidhra“. Zprvu se tento kousek tvářil hodně nenápadně, ale v závěru o to víc překvapil. Jestli je ale na albu skladba, která se mi líbila nejvíc, musím určitě jmenovat „Againts Binding Gravity“. Podle mě je z celého alba nejvíce propracovaná. Z nenápadné kytarové vyhrávky se na vás vrhne směs kytar a klavíru a najednou ucítíte další facku, kdy song nabere ještě větší forte a jeho pump je nezastavitelný. Zároveň je „Againts Binding Gravity“, stejně jako zbytek alba, hodně proměnlivý. Rozhodně nebudete mít pocit, že byste poslouchali smyčku jednoho songu pořád dokola.

Pravda, místy je to možná až zbytečně velká sypačka a kapela mohla lehce ubrat. Ve většině případů to ale dodává na správném efektu – skladby neumírají a mají stále silný pump, ne-li silnější a silnější. Osobně jsem také spíš toho názoru, že kytarová sóla jsou v moderní hudbě trochu passé. Tady si to ale s ostatními instrumenty sedlo jako prdel na hrnec.

Album je z větší části spíš instrumentální – a o to víc si dala tahle parta záležet na tom, aby to bylo propracovanější, než byste čekali. Hlavně, nenechají vás klidnými. V albu střídají klidné, akustické kousky s našlapanými elektrikami a growly. Například taková skladba „Lost Home“ s ponurou podzimní atmosférou je úplným protikladem od našlapané „Mutural Distortion“.

No, víc vám k tomuto dílu prozradit nemůžu, protože tohle si musíte zažít. Nestává se mi to často, naposledy snad, když jsem poprvé slyšela kapelu Unproccesed, ale kapela si mě tímto dílem získala. Rozhodně mě dostatečně namotivovala, abych si poslechla i starší kousky, a je mi hanba, že jsem je neznala už dřív.