Pozdě, ale přece. Má topka je na světě. Jak jsem napsal v jednom podobném úvodu už dřív, kdybych měl nekonečně mnoho času na poslouchání muziky, možná by má topka vypadala jinak, s těmito alby jsem ale trávil čas velmi rád.
10.
ATLANTEAN KODEX – The Course of Empire
Atlantean Kodex jsou pětice z obce Vilseck v Bavorsku a hrají epický doom metal, který má melodicky často blízko k „true“ metalovým skupinám staré školy jako Manilla Road či Cirith Ungol. „The Curse of Empires“ je ambiciózní, rozmáchlé album, ale chytlavé melodie, epické refrény a výborný songwriting z něj dělají velmi návykovou záležitost.
9.
CEREMONY OF SILENCE – Oútis
Debut Ceremony of Silence je jedním z nejzajímavějších loňských počinů na slovenské scéně – pro mě osobně je to naprostý top. Košické duo hraje atmosferický disonantní tech-death, v jehož DNA najdeme kód kapel jako je Gorguts či Deathspell Omega. Nejen, že se mi líbí jejich styl, muzikálně je toto album špičkové, a proto bylo „Oútis“ moje nejoblíbenější disso-tech album loňského roku – už díky tomu si zaslouží místo v topce.
8.
DEVIN TOWNSEND – Empath
Musím říct, že nedávná tvorba šíleného génia z velkého bílého severu mě trochu přestávala bavit, tímto albem si mě ale Heavy Devy opět získal. „Empath“ je velmi abiciózní počin, v dynamických, rozmáchlých skladbách se snoubí různé styly, songy můžou mít tvrdší pasáže à la Strapping Young Lad, nebo tu máme vyloženě ne-metalové breaky, jako je disco beat songu „Genesis“. Album je trochu náročné na poslech (je přes hodinu dlouhé), ale během roku jsem si na něj vždycky rád udělal čas.
7.
FLESHGOD APOCALYPSE – Veleno
Přechod od středomořského brutal/tech death metalu k symfonickému death metalu během kariéry Fleshgod Apocalypse nebyl úplně jednoduchý, od vydání „Agony“ se ale tito Italové posunuli mílovým krokem vpřed. Jejich předešlé album „King“ byl death metalový majstrštyk a „Veleno“ se mu přinejmenším vyrovná, kromě toho je na něm víc vyloženě chytlavých, „hitových“ songů.
6.
DEVOURMENT – Obscene Majesty
Devourment, nekorunovaní králové brutal death/slamu, jsou zpět, s velmi ambiciózní deskou „Obscene Majesty“. V porovnání s jejich předchozími deskami došlo v jejich soundu k výraznému posunu, jejich muzika je sofistikovanější, přitom si ale udržela všechnu chytlavost a špinavost, kterou je kapela známa. Album má 50 minut, což je na brutal death neskutečně dlouhé, ale Devourment na něm předvádí tak nepovolný útok na smysly, že to vyráží dech. Songy jsou kompozičně zajímavé, přesto je na albu chytlavé brutality na rozdávaní.
5.
LUCCA TURILLI – Zero Gravity
V mé topce se muselo objevit něco melodického, zkrátka to odráží to, co běžně poslouchám. Docela jsem si užil novinky od Gloryhammer či Wind Rose, ale nový Turilli mě přesvědčil ze všech nejvíc. Jeho nový projekt je míň orchestrálně zaměřený, jde spíš o uhlazený power-prog, ale udělaný s takovým umem a grácií, že z toho padá brada. Co taky jiného čekat od hudebníka takového formátu?
4.
SCHAMMASCH – Herats of No Lights
Enigmatičtí švýcarští black metaloví černokněžníci Schammasch si udělali jméno už se svým druhým („Contradiction“, 2013) a třetím („Triangle“, 2016) albem. Jejich čtvrtý opus „Herats of No Lights“ vyšel tři roky po „Triangle“, což byl pro mě, musím přiznat, kvůli své délce trochu tvrdší oříšek, kterému jsem nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si asi zasloužil. Jsem ale velmi rád, že jsem strávil čas s jejich aktuálním albem, protože jeho hudební kvality jsou prostě nezpochybnitelné. Songy jsou atmosferické a rozvláčné, ale vždy je v nich nějaké pomalu budované, mohutné vyvrcholení. Sound této kapely je vrstevnatý, imaginativní, hypnotický, riffy i sólová hra jsou vynikající, to samé platí o performancích obecně. Schammasch se nebojí vybočit ze zajetých black metalových kolejí a překvapují nekonvenčním mícháním žánrů, ale ne na úkor přesvědčivosti a integrity svého uměleckého výrazu.
3.
DEATHSPELL OMEGA – The Furnaces of Palingenesia
Vliv Deathspell Omega na moderní extrémní metal je nepopiratelný, i když kvůli svým ideologickým přesvědčením jsou tito francouzští inovátoři v metalovém tisku anathema (zkuste ale na stránkách, které je odmítají recenzovat, dát jméno DO do vyhledavače a uvidíte, v kolika článcích jsou zmiňovaní). „The Furnaces Of Palingenesia“ má vše, co si dlouhodobý fanoušek od nového alba DO může přát. Slyšel jsem letos pěknou řádku dobrých black metalových desek, ale toto LP si mě získalo jako žádné jiné. „Hudební extrémismus“ – takový mě napadá popis této desky.
2.
ESOTERIC – A Pyrrhic Existence
Mistři funeral doomu Esoteric vloni vydali sedmou desku, což alespoň pro mě bylo jednou z velkých hudebních událostí roku. Esoteric jsou skutečnými průkopníky, jejich jedinečný sound je temný, psychedelický, někdy má až blízko drone. „A Pyrrhic Existence“ je hudební obdoba psychedelického tripu, na tomto albu Esoteric to psychedelično dokonce vzali doslova a v jednom songu si vystřihli kytarový part, který jako by z oka vypadl King Crimson, ale je do skladby perfektně zapracovaný. Této birminghamské pětici rozhodně nedochází dech a jejich hudba je stále živelná a naléhavá.
1.
WILDERUN – Veil of Immagination
Pokud lze něco popsat jako hudební mokrý sen, který se stal skutečností, tak je to toto album. V hudbě Wilderun se mísí progresivní death metal s folkovými a symfonickými elementy, jejich hudba je plná emocí, je něžná i výbušná, nechybí ji dobré riffy a metalová tvrdost. Atmosféra je snová a celé album má až kinematografický ráz. Aranžmá a performance jsou dechberoucí. Tohle je pro mě budoucí klasická deska.
Čestné zmínky:
Sarke – „Gastwerso“
Blood Incantation – „Hidden History of the Human Race“
Departure Chandelier – „Antichrist Rise to Power“
Eternal Storm – „Come the Tide“
Tomb Mold – „Planetary Clairvoyance“
King Apathy – „Wounds“
Cult of Luna – „A Dawn to Fear“
Mayhem – „Daemon“
Capilla Ardiente –„The Siege“
Gloryhammer – „Gloryhammer Legends from Beyond the Galactic Terrorvortex“
