Pokud koncerty Ghost představují černou mši, přemýšlím, jak slovy popsat to, čeho byli svědky návštěvníci pražského Divadla Archa v sobotu 2. března. Do Prahy totiž po dlouhých deseti letech zavítala kapela, která od svého založení před dvaceti lety posouvá hranice kytarové hudby tak nekompromisně, jako to svého času dělali třeba Black Sabbath.
Autorská dvojice Greg Anderson – Stephen O’Malley, vystupující pod názvem zaniklé značky kytarových aparátů Sunn O))), přivezla do Prahy koncert, který se vymyká všem pravidlům metalového žánru, a přeci je to zřejmě nejvíc „heavy“ zážitek, který hudba nabízí – alespoň tedy v podání strunných nástrojů. Zvláštní postavení kapely na hudební scéně naznačila i mediální masáž před samotným vystoupením, s tiskovými zprávami plnými chvalozpěvů přispěchala i média, která se jinak metalu vyhýbají velkým obloukem, a v obecenstvu sice převažoval metalový textil nad hipsterským, o mnoho to ale nebylo.
Pojďme to však od začátku – role předskokana, vlastně předskokanky, připadla dánské hudebnici Frederikke Hoffmeier, vystupující pod jménem Puce Mary. Její přibližně čtyřicetiminutový set byl skvělou volbou, zazněly kompozice z posledního EP „The Drought“, hypnoticky rotující kolem jednoduchého beatu, obaleného neurotickými výpady industriálních samplů. Podlaha sálu se poprvé rozechvěla pod náporem nekompromisního dronu a zpětné vazby. Samotná „Purpurová Maruška“ sice vypadala trochu nervózně a ztraceně se svým pultem mezi masivními kytarovými boxy, když však mezi vlnami oscilujícího noisu zazněl recitovaný vokál, atmosféra se výrazně proměnila. Silně nahalený recitativ mi duní v uších i po několika dnech a Puce Mary si svůj potlesk rozhodně zasloužila.
Po milosrdně krátké přestavbě pódia zaplněný sál potemněl a pódium se zahalilo mlhou. Do modročervených světelných ploch pak vstoupila trojice postav v kápích, aby rozehrála mistrovskou partii s posluchači. Partii, při které Sunn O))) hráli za bílé i černé a o vítězi bylo rozhodnuto dříve, než partie začala. Scéna byla minimalistická a působivá, šestice dvouboxových aparátů, mikrofon a světla, modrá a červená ze stran, bodovky a lasery ze stropu. Změny osvětlení byly jediným vodítkem mezi jednotlivými kompozicemi, neboť první pauza na potlesk přišla až po devadesáti minutách naprosté, zhmotnělé atmosféry. Podladěné kytary ždímaly akustiku sálu na plné obrátky, a i když samotná hlasitost byla až překvapivě krotká, frekvenční rozsah neúprosně atakoval dvouciferný počet Herzů, kdy už zvuk vnímáte nejen ušima, ale prostupuje celým tělem. Jakkoliv se však hudba Sunn O))) může zdát monotónní, za hradbou dronující vazby se toho odehrává překvapivě hodně, a především je to servírováno ve vizuálně mimořádně přitažlivém hávu. Oblaky mlhy, místy zcela překrývající pódium, pronikaly paprsky světel jen s obtížemi, postavy v kápích se tak často jevily jako siluety, v rituálně pomalém tanci bušící do kytar. Když se zhruba v polovině koncertu mlha rozestoupila, středobodem vesmíru se stal pozoun prošedivělého Steva Moora, dlouholetého spolupracovníka ústřední dvojice Anderson – O’Malley a člena kapely Earth, praotců drone/doom metalu. Chrlič mlhy, umístěný pod nohama, dodal celé scéně apokalyptický nádech, který jen podtrhl atonální harmonii, kterou s pozounem sehrály ztichlé kytary. Publikum včetně mne se nechalo atmosférou zcela pohltit, v první polovině koncertu jsem zaregistroval jediný mobil zdvižený nad hlavu, i když v druhé polovině koncertu se pár rukou přeci jen zvedlo a pár kreténů prásklo do oblaků mlhy i bleskem. A atmosféra neúprosně gradovala, závěrečných deset minut hlavní části koncertu byla jízda čtyř jezdců apokalypsy, podlaha vibrovala do podrážek bot, útroby rezonovaly brutální hradbou zpětné vazby, zatímco se siluety v kápích svíjely v breakdownech s hodnotou bpm někdy mezi 2 – 4, aby nakonec kytary vylétly nad hlavy spolu se zaťatými pěstmi jako triumfální doklad toho, že Sunn O))) jsou unikátním hudebním zážitkem.
Dost rozpačitě se pak po devadesáti minutách publikum rozprchlo směrem k šatně, aby se vzápětí provinile vracelo zpět na místo činu, neboť Sunn O))) využili čas, vyhrazený pro jejich vystoupení, doslova do poslední minuty. Závěr přídavku pak přinesl zvláštní úkaz, děkovačku bez jediného slova, a přeci v té zvednuté pěsti bylo víc vřelosti než v tisíci slovech pronesených z povinnosti.
Sunn O))) se po deseti letech předvedli ve skvělém světle. Jejich nová deska, kterou nahráli naživo na analogové mašiny pod dohledem Steva Albiniho, vyjde během několika týdnů pod názvem „Life Metal“, a oslavou života, byť v tom nejnepravděpodobnějším hávu, jejich pražský koncert byl.
Foto: Facebook
