Pražskou zastávku turné norského kultu The True Mayhem přivezla do Prahy agentura Obscure Promotion, které letos zvolila kapacitně mnohem vhodnější prostor klubu Meet Factory – přecpaná Nová Chmelnice z roku 2010 se tak naštěstí neopakovala a i větší prostor se podařilo vyprodat.

Prvním předskokanem se stala kapela Gost, v tomto případě však s označením „kapela“ váhám, neboť Baalberith, ústřední postava Gostu, s sebou na turné vzal už jenom kytaristu. Dvoučlenná sestava by u black metalu nebyla až tak neobvyklá, v tomto případě se ale hrálo na úplně jiném hřišti – tady si Depeche Mode podávali ruku s Nine Inch Nails a garážovám black metalem. Osmdesátkový synthwave spojený s neuroticky uječeným havraním skřehotem ale není takový bizár, jak to na první dobrou zní. Baalberith s jokerovským make-upem předvedl velmi přesvědčivý pěvecký výkon i před poloprázdným sálem, a přestože na pódiu nebylo nic víc než mikrofonní stojan, pultík se synťákem, jeden muzikant a jeden mešuge, bylo to ve výsledku víc trve než půlka zmalovaných bubáků ze severských hvozdů.

Čekání na druhou položku programu pátečního večera zpestřilo sledování mátoh, které už v devět hodin měly problém s koordinací, a chtěl bych tímto poděkovat všem návštěvníkům, kteří toho večera nikoho nepolili pivem – já sám jsem to schytal čtyřikrát, takže ačkoliv mě potkal řidičův osud, chmelový odér jsem si odvezl výstavní. Gaahls Wyrd mi to však vykompenzovali nadmíru, současná Gaahlova hudební inkarnace mi padla přesně do noty. Brutální klepačky, když se kapela vracela ke coverům Gorgoroth a God Seed, hrály až druhé housle, ty první si pro sebe uzurpovaly melancholické plochy atmosférického black metalu s místy až agallochovskou náladou. Samotný Gaahl byl velmi soustředěný a podal vynikající výkon, bez zaváhání přeskakoval z jekotu do čistého vokálu, a jakkoliv při své výšce a svém ikonickém warpaintu budí nutně respekt, na pódiu působil zasněně. Upřímně, je nezvyklé ho sledovat v této roli, od dob kultovní krakovské černé mše ale uplynulo už patnáct let a evoluce bubáka, který se v dokumentu „A Headbanger’s Journey“ proslavil lakonickým „Sejtn,“ se naplno ukázala před klubem, kde si Gaahl povídal s fanoušky, fotil se, podepisoval desky, ochotně podával ruce a velmi skromně přijímal gratulace k výbornému koncertu, i když, jak poznamenal, na pódiu slyšel uplný hovno. Kapela ale není jen o frontmanovi, civilně oděná kapela samozřejmě odvedla svůj díl práce na jedničku, jen to roztleskávání publika mi ke kapele z Bergenu pasuje asi jako tříciferné IQ k poslanci za KSČM, to je ale jen malicherný detail – byl to koncert famózních kompozic a jen dokázal, jak silný materiál Gaahls Wyrd na svém debutu „GastiR – Ghosts Invited“ má.

The True Mayhem už hrají nějakou dobu ve stabilní sestavě, kde Blasphemera nahradil Ghul a desky píše Teloch, a z té aktuální „Daemon“ toho večera zazněla hned čtveřice skladeb, což je u kapely s tak kultovní historií obdivuhodné. Úvod do koncertu obstarala novinka „Falsified and Hated“ a hned v úvodu mě skoro až zaskočila naprostá civilnost výpravy – kromě Attilova obvyklého převleku hrála kapela jen v černých trikách, pódium bylo prázdné a světelné efekty jen střídmě doplňovala umělá mlha. První část koncertu proběhla v zahřívacím duchu, zvuk byl dost neslaný a nemastný, volume taky úplně doprava nešlo, ale klubu nacpanému bubáky a strašidly to nevadilo, rozpoutal se kotel, postavy létaly nad hlavami a speciální uznání patří slečně, který si dojela nad davem k pódiu, kde se odmítla nechat odvést sekuriťákama a labužnicky stejnou cestou dojela zpět do kotle. Mdlý dojem naštěstí spláchla první mezihra, kdy se kapela oděla do kápí, Attila přeskočil z Krampuse do černého biskupa a za mohutného zamlhování se spustila „Freezing Moon“. Ghul a Teloch sice stále hráli s nezúčastněnými výrazy, Attila a Necrobutcher však zjevně zařadili trojku a koncert dostal konečně nějaká varlata. O zvuku sice totéž neplatí, místy jsem měl dojem, že Attila nic neslyší a otáčí se na ostatní, aby se vůbec chytil, a Hellhammerova baterie měla až trestuhodně potichu nazvučené kopáky, průser to ale nebyl a atmosféra v sále gradovala přes druhou mezihru (a další Attilův převlek, tentokrát už téměř do civilu) do závěrečné části, naládované klasikou, od „Silvester Anfang“ přes „Deathcrush“, „Chainsaw Gutsfuck“, „Carnage“ až po závěrečnou „Pure Fucking Armaggedon“.

Celkový dojem? Na Chmelnici před devíti lety z nás v mnohem menším prostoru kapela sedřela kůži, v Meet Factory to asi i kvůli větší kapacitě a nižší hlasitosti tolik „nebolelo,“ nicméně koncert to byl výborný. Gost svým excentrismem naladili, Gaahls Wyrd nadchl a Mayhem potvrdili, že naživo prostě umí.

O autorovi

Growler, textař a skalní fanda death/doom metalu

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x