Norský kult Satyricon je v českých zemí častým hostem, jak v pražských klubech, tak na Brutal Assaultu, kde patří mezi největší atrakce večerního programu. Říjnová zastávka turné k aktuální nahrávce „Deep Calleth Upon the Deep“ zamířila do pražského Paláce Akropolis ve společnosti kapel Fight the Fight a Suicidal Angels, to vše v péči Obscure Promotion.
Plánovaný začátek už v 17:30 odskákala první jmenovaná předkapela, čerstvá HC/punková akvizice amerického labelu Metal Blade, kterou většina příchozích včetně mě zaregistrovala až postavající u stolku s mechem.
Řečtí Suicidal Angels přivezli svou loňskou desku „Division of Blood“ a v Akropoli se představili ve výborném světle, podařilo se jim rozhýbat plnící se sál, došlo i na skromný circle pit a odezva fanoušků byla velmi vřelá. Ačkoliv nejsem skalní fanoušek thrash metalu, koncert Suicidal Angels jsem si náramně užil, nechybělo nic, slušný zvuk, velké nasazení, sympatická práce s fanoušky ani zjevná radost z odezvy fandů. Velká škoda, že Suicidal Angels jedou turné jako předkapela Satyricon, rozhodně by jim mnohem více slušelo headlinovat turné stylově spřízněných kapel.
Na minutu přesně v 19:30 sál potemněl a na scénu nastoupila kapela kolem dvojice Satyr/Frost a od prvních tónů bylo jasné, kdo je v Akropoli pánem. O Satyricon můžete napsat milión negativ, můžete remcat, že zase nenahráli druhou Nemesis Divina, že nejsou black metal, že jsou nafoukané hvězdy, ale způsob, k jakým přistupují ke svým koncertům, zpochybnit prostě nelze. Drtivý útok bicích od prvních tónů nenechal nikoho na pochybách o formě Frosta, který rok od roku vypadá stále démoničtěji a jehož nasazení za bicí soupravou věk jen tak neotupí, a Satyr na sobě nedal nijak znát, že nosí v hlavě nádor, kvůli kterému loni na čas přerušil hudební aktivity.
Úvod koncertu odstartovala dvojice skladeb „Midnight Serpent“ a „Our World, It Rumbles Tonight“, tedy písničky z předposlední a poslední desky, a na odezvě to přeci jen bylo trochu znát, nicméně od třetí „Black Crow on a Tombstone“ už to ve zcela zaplněném sále vřelo. Moje osobní obavy o kvalitu zpěvu vzaly rychle za své, Satyr, který je momentálně ve fázi „nakrátko a ulízaný,“ sice viditelně omezil pohyb po pódiu, jeho projev byl ale stejně soustředěný a plný agrese jako vždy. Čtvrtá „Deep Calleth Upon the Deep“, titulní skladba nové desky, ukázala, že i nový materiál má sílu a naléhavost. Z nové desky nakonec zazněla ještě další dvojice skladeb, „To The Brethren in the Dark“ a „Burial Rite“, a osobně chci vyzdvihnout „To The Brethren in the Dark“, která i přes vlekoucí se tempo a téměř šestiminutovou délku působila až hypnoticky, podobně jako „Black Lava“ či „To the Mountains“ z dřívějších alb.
Z desek před „Now, Diabolical“ nakonec zazněly bohužel pouze v jeden blok spojené „Transcendental Requiem of Slaves“ a „Mother North“ a „Repined Bastard Nation“ a „Fuel For Hatred,“ závěr koncertu a dva přídavky pak s poslední zmíněnou obstaraly „Pentagram Burns“ a „K.I.N.G.“, jimiž koncert vygradoval do frenetického finále, a když říkám frenetické, tak vůbec nepřeháním. Satyr moc dobře ví, jak si omotat publikum kolem prstu, děkovačky, průpovídky mezi písničkami, vše je promyšlené, a i když ve své podstatě minimalistické, tak zároveň účinné. Vyvolávání Satyricon po skončení hlavního bloku bylo ohlušující a kapela „musela“ přidávat nadvakrát, kdy po prvním přídavku kapela jen dvě minuty nehnutě stála na kraji pódia a vyprovokovala tak plný sál k ještě většímu randálu. Ano, je to postavené na efekt, a vlastně je to i trošku laciné, ale atmosféra takového koncertu se musí zažít.
Nejsilnějším momentem koncertu pro mě ale nakonec nebyla ani „Mother North“, která mi mimochodem přišla trochu rozsypaná zvukově a v první polovině i rytmicky, ani výše zmíněné hitovky z „Volcano“, ale skladba „Now, Diabolical,“ kterou Satyr uvedl jako „fight song“ Satyriconu, s mohutnou podporou publika v refrénu.
Satyricon předvedli přesně to, co jsem od nich čekal: profesionální představení, maximální nasazení, tedy, sem nesmíme počítat tradičně netečného klávesáka Anderse Hunstada, dobrý a čitelný zvuk, alespoň tedy na ochozu, a zcela mimořádný tah na branku, ve kterém nemají Satyricon konkurenci. Letošní klubový koncert měl zároveň nečekaně emotivní příchuť, možná si to jen namlouvám, ale přeci jen se mi zdálo, že Satyra ovace příjemně zaskočily. Škoda jen osvětlení, které se omezilo na červeno modré plochy a občasný záblesk laseru.
