Dnešní koncertní report bude trochu speciální, protože jak zhlédnutí interpreti, tak i umístění koncertu se lehce vymykají tomu, čemu jsme na Obcuru zvyklí. Před několika lety jsem si oblíbil klubové koncerty v zahraničí, ten pocit máchat českou vlajku nad hlavou a rozmlouvat s místními fanoušky se stal jakousi drogou.

Tentokrát jsem se vypravil do finského Turku na koncert mé oblíbené, nicméně v ČR málokdy se vyskytující islandské formace Sólstafir, hrající atmosférický rock’n’roll. Kromě jejich výkonu v klubovém prostředí jsem byl zvědav na to, jak to kapele hraje po odchodu (zřejmě vynuceném za nehezkých okolností) dlouholetého bubeníka Guðmundura Óliho Pálmasona. Jejich set tentokrát provázely dvě předkapely, německá progressive kapela The Ocean a japonské uskupení s názvem Mono.

Předně musím říci, že pověstná finská preciznost a organizovanost se v tomto případě neprojevila, protože nejenže mě při příchodu do klubu nikdo nekontroloval (takže jsem si mohl ušetřit 35 EUR), také po celou dobu koncertu bylo možné se hlavním hvězdám bez problémů dostat až do šatny. Pokud toto bude číst nějaký koncertní zážitkový maniak, tak klub Vimma v Turku je místo pro vás 😀

Večer započal cca půlhodinový set německé kapely The Ocean. Musím říci, ač jejich hudba se mi poměrně líbila a celkově znamenala příjemné zpestření, tak nějak nevím, kam si je zařadit, a jejich set pravděpodobně splyne do mozaiky ostatních předkapel. Předvedli zajímavou směsici hudebních stylů, ve kterých jsem našel jak klasický krautrock typu Eloy, vlivy Pantery a metalcore. Přesto však nebyli nikterak výjimeční a jejich jméno si řadový návštěvník koncertu podle mého soudu nezapamatuje.

Japonští Mono byli ovšem jiná káva. Přestože mám japonské umění velmi rád, tato kapela se v mnohém vymykala tomu, co bych očekával od zaběhnutých J-rock kapel jako X-japan nebo Luna Sea. Jejich set byl kompletně instrumentální, chybějící zpěv však nahrazovali nepřeberným množstvím nástrojů a zvláštní, pro Evropana neobvyklou choreografií uměleckého projevu. Celý jejich set byl nádherným zážitkem plným propracovaného instrumentálního umění, zahraného s neobvyklou vášní a citem, což mi opět připomnělo, jak fascinující japonská kultura je. Poněkud zvláštní, až komická byla basistka/klávesistka/xylofonistka Tamaki Kunishi, která celý set odehrála vestoje na nejjehlovatějších podpatcích, které jsem kdy viděl, ač zbytek kapely byl usazen na stoličkách.

Po malé pauze nastoupili samotní Sólstafir. Jejich vystoupení nadšeně aplaudovalo celé obecenstvo v klubu, takže atmosféra byla více než hutná. Svůj set zaměřili převážně na novinky z posledního alba Ótta, nicméně samozřejmě došlo i na prověřené pecky jako Fjara nebo Pale Rider. Kapela byla celou dobu velice pohodová, frontman Aðalbjörn Tryggvason konverzoval s publikem a dělal vtípky. Nicméně mi trochu přišlo, že na rozdíl od starších živáků hrají poněkud „neuvolněně“ a také, což mě velmi zamrzelo, vynechali výborné skladby jako Lágnætti nebo She Destroys Again. Pokud si mohu dovolit spekulovat, považuji to výsledek dosud neurovnaných personálních třenic v kapele, kdy se ještě nesehráli s novým bubeníkem. Tato malá skvrna na kráse však nezabránila tomu, abych si vychutnal parádní skladby s vynikající nástrojovou virtuozitou, čímž je kapela proslavená. Koncert velmi rychle odsýpal a člověk si ani neuvědomil, že je konec. Po odeznění posledních tónů Goddes of the Ages se kapela odebrala do foyer, kde se fotila s fanoušky. Trochu mě zamrzelo, že jsem nechytil trsátko, ovšem společná fotka s kapelou a naší vlajkou mi to vynahradila. Celkově tedy hodnotím večer 8/10 a návštěvu jejich vystoupení doporučuji každému náročnému fanouškovi.

O autorovi

Cvok, hater, milovník hudby, dobrého piva, rumu a všeho co je dobré..

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x