Nebojte se, o počasí následující řádky rozhodně nebudou, i když to bouře byla. Do Prahy zavítal finský trojlístek Wolfheart, Barren Earth a INSOMNIUM v rámci lednové šňůry nazvané „Winter’s Gate European Tour 2017“.
Studený úterní večer přilákal do smíchovského klubu Futurum velké množství fanoušků, aby byl nakonec celý klub vyprodaný. Není se co divit, vždyť menu bylo lákavé. Na malém pódiu bylo vše nachystáno, místo jsem si našel víc než krásné, takže můžeme začít. Úderem půl osmé potemněla světla, začalo intro a Wolfheart v čele s mistrem Tuomasem Saukkonenem otevřeli večer. Srdce plesalo v rytmu finského melodeathu, ale místo na Saukkonena byly upnuty mé oči na kytaristu Miku Lammassaariho. S naprostou lehkostí sázel riff za riffem, k čemuž mu pomáhalo několik efektových pedálů. První tři songy utekly jak voda a lidé se dostávali pomalu do varu. To vycítilo duo Saukkonen s basákem Laurim Silvonenem, takže stačilo při prvních tónech nové skladby „Boneyard“ naznačit prsty kruh, něco k tomu říct a už se rozjel menší pit. Půl hodina vyměřená pro Wolfheart utekla a nechtělo se mi věřit, že „Routa Pt. 2“ je poslední song. Bohužel…
Set další kapely neroztočil žádný mosh, ale sevřel člověka do death/doom metalového objetí, ze kterého nebylo snadného úniku. Barren Earth jsou dítkem ex-basáka Amorphis Olli-Pekky Laineho, jemuž stojí po boku třeba Sami Yli-Sirniö z Kreator. Ten se však do Prahy nedostavil, stejně jako bicmen Marko Tarvonen. Místo nich a dalších členů v Praze vystoupili třeba Joni Snoro, jenž cenil zuby jak smyslů zbavený anebo Kimmo Korhonen (kytara a doprovodný vokál). Přiznám se, že jsem snad neviděl kytaristu s tak štíhlýma rukama. Na výkonu to znát nebylo a šestice z Finska dostávala přítomné do doomového jezera plného těžkého bahna. Jako záchranný kruh byly házeny melancholické pasáže, při nichž zpěvák Jón Aldará mohl při šepotu přidat na hlasitosti. V deathovém uragánu bylo vše ok. Set byl sestaven z alb „Curse of the Red River“ a „On Lonely Towers“ a stejnojmenný epos celý set zakončoval.
Zlatý hřeb večera se blížil a očekávání byla… no obrovská. INSOMNIUM avizovali komplet přehrání své netradiční novinky „Winter’s Gate“, kterou lze brát jako zpověď zpěváka a basáka Niila Sevänena. Insomnium přivezli sebou i Janiho Liimatainena, který na druhou půlku tour vystřídal Villeho Frimana. Před vystoupením si Markus Hirvonen nastavoval svou bicí soupravu s až pedantskou precizností, aby pak odpálil salvu silných emocí. Tmavě osvětlené pódium jen umocňovalo atmosféru alba a i Niilův hlas zněl tvrději než obvykle. Slyšet na vlastní uši „Winter’s Gate“ v klubu bylo něco úžasného a troufám si říct, že na festivalu by nevyznělo tak osobně. Druhou část koncertu otevřela „The Gale“, osvětlilo se pódium a konečně se ukázal i zaskakující Jani Liimatainen. Ten kromě kytary obstarával i druhý vokál, jehož největší test proběhl při hymně „While We Sleep“. Liimatainen nezklamal. Na zklamání nebylo ve Futuru místo, protože to, co Insomnium předvedli, bylo fakt něco nadstandardního. Místo proslovů se hrálo a vytvořil se druhý mosh večera. Někteří se v něm proměnili v menší divočáky a měli štěstí, že nebyl přítomen hajný s flintou. Zatímco si někdo zadělával na pár modřin, Niilo a spol. rozdávali úsměvy na všechny strany, děkovali fanouškům a užívali si jejich nadšení. Mě zas nadchnul výkon kytaristy Markuse Vanhaly, kytarové mistrovství metr ode mě, paráda. Čas plynul a jednou musel přijít konec, který si snad nikdo nepřál. Po třech přídavcích z alba „Across The Dark“ však bylo jasné, že další porce melodeathu nebude. Zatímco Liimatainen bavil publikum oslavným tanečkem, přední řady si plácaly se zbytkem kapely. Zamávání, odchod a bylo po všem.
I když se mi zdálo, že jeden reproduktor místy nezvládal nápor muziky, celkový dojem to nezkazilo. Všechny tři kapely předvedly maximální nasazení, které vygradovalo setem Insomnium. Koncertní začátek roku odstartoval vskutku báječně.
