Nocturnal Pestilence dřinou, potem i slzami vytvořili v rámci diskografie přelomové dílo „Fire & Shade“, které 19.10. pokřtili v Modré Vopici. Kapela si k sobě přizvala pár lákadel, přičemž mezi ty největší laskominy patřili plzeňští kanalizační poutníci Stíny Plamenů, kteří slibovali speciální show s hřměním mocného poklopu. K návštěvě už ale stačilo to, že Nocturnal Pestilence nebyli koncertně dostatečně aktivní po delší čas, a tak je mohli příznivci melodického black metalu, jakým se skupina prezentuje, vidět po dlouhé době, slavnostně a s jedním váženým hostem, ale k tomu se teprve dostaneme.
Do Modré Vopice, klubu, jejž jsem si oblíbil asi nejvíce v pražském metalovém podhoubí, jsem dorazil včas, ještě pár minut před startem doom/deathové otvíračky In The Abyss. Sál byl spíše zaplněn samotnými muzikanty a návštěvníci se hromadili v průběhu koncertu skupiny, a ještě v průběhu setu Scar Industry. Musím však přiznat, že následně byl klub příjemně zaplněn a akce dopadla finančně dobře. Tedy vše se zaplatilo, Nocturnal Pestilence neskončili rozeseti na pražských ulicích a všichni byli spokojeni.
In The Abyss ještě hráli pro menší počet hlav, které stály ve stínu baru. Prostor tak byl volný pro pár pařmenů, hlavně jednoho nadšence, který si dával pogo sám pro sebe. In The Abyss mi byli přiblíženi jako temnější doom, který by se mi mohl líbit. Inu, šlo spíše o melodický death metal, který uháněl vpřed poměrně rychle v Insomniovských melodiích (zpěvák měl jejich tričko, což mnohé vysvětluje). Bohužel, atmosféru jsem nepocítil. Způsobeno to bylo i tím, že mě melo-death nebaví. Na druhou stranu kapela dokázala překvapit dynamikou kompozic, kdy zcela nečekaně rozsekala melodickou tvář ostrými, black metalovými pasážemi. Zvuk byl příliš nahlas, především bicí nebyly místy příjemné (virbl). I tak šlo o poctivé vystoupení.
Scar Industry jdou mimo můj vkus, ale musím se přiznat, že příjemně překvapili. Nečekal jsem nic moc, protože píseň „Backtime“ mě potěšila spíše klipem a jeho poselstvím o tom, že si máme vážit těch, jež milujeme, protože pak může být příliš pozdě, než samotnou hudbou. Naživo písně této crossover kapely dostaly úplně jiný rozměr. Scar Industry zvládli s naprostou precizností balancovat na pomezí rockové písničkovosti, která však nepůsobila podbízivě, ale měla být cílena na emoce, a extrémně metalové drtivosti. Obě polohy se vzájemně šikovně doplňovaly, ale to, co vynikalo, byl zpěv. Opravdu moc pěkné, příjemné zbarvení s hladkými přechody do hrubších vod. Jediný problém byl, že zhruba po půlce už jsem se začal trošku nudit.
Nocturnal Pestilence provázely problémy už při zvučení, kdy nešel slyšet zpěv a potíže byly s nahranými bicími. Vše se ale naštěstí před startem zvládlo, a tak do nás kapela mohla naprat dávku naděje i beznaděje. Nahrané, pouštěné bicí trošku kazily dojem. Skladby zněly místy strojově nepřirozeně, což se projevilo nejvíce na coveru od Caliban – „This Oath“ (to byly čistě naprogramované), ale na druhou stranu to nebyl ani v nejmenším žádný průser. V tomto případě po většinu hracího času nešlo tolik poznat, že hraje „neživý bubeník“ (to je black metal!), až na to, že skutečné bicí jsou živější a kapelám to s nimi sluší více, když se za muzikanty nachází hradby činelů. Co však Nocturnal Pestilence ovládali byly emoce, na nichž kapela staví základy. Skrze ně, a to upřímně, předávají své poselství, ve kterém si většina lidí může najít kousíčky sebe samých.
Čtveřice hudebníků do svého umění dávala velké množství energie a dalo se zpozorovat, že jim na jejich prezentaci skutečně záleží. Každý z nich dovedl zaujmout svým vystupováním, přičemž instrumentálně bylo vše, jak mělo být (hezky zvládnutá kytara, baskytara také spolehlivá a klávesy šly slyšet, na což nejsem tak zvyklý). Zmíněné prvky se vždycky musí pozitivně podepsat na výsledku. Byli odhodlaní, ale písně měly duši samy o sobě díky pravosti. Především musím pochválit zpěv vokalistky Aleny (Dark Zero), která své party upřímně prožívala. Všechnu tu radost, smutek, každá emoce se projevila na její celkové pódiové auře. Čistý zpěv nám dával hluboká poselství v naléhavých barvách, svými agresivními vokály zase dávala vzpomenout na black metalovou zuřivost a bojovnost. Bořit hranice, rozběhnout se proti bariérám času a osudu, proti temnotě!
Nejsilnější moment přišel s písní „LXXV (Deliverance)“, jejíž nádherný čistý refrén mě dojímá i studiově, ale naživo se 
zaryl skutečně hluboko do mojí duše. „The Blood“ zase rozhýbala srdce v rytmech black´n´rollu s nádherně naléhavým refrénem (kapela hraje na kontrasty nálad a naživo to fungovalo). Samotný křest proběhl s Dahlien (Diligence, The Corona Lantern), která hezky civilně a s humorem desku „Fire & Shade“ pokřtila a zahostovala si ve skladbě „Jupiter’s Rage“, a to se rozjela skutečná, divoká párty. Mým osobním druhým vrcholem po „LXXV (Deliverance)“, byla skladba nová, která se vyskytne na albu budoucím. Píseň disponovala smutnějšími prvky, které plynuly těsně za zády romanticky zasněné nálady ve zpěvu. Vrcholem bylo, když zpěvačka z plných plic vykřičela prázdnotu v dost naléhavých vokálních partech, působících jako zoufalý nářek (jako v nějakém depressive black metalu), a to jsem okamžitě ztratil půdu pod nohama a odevzdal se bolesti, která z vokálů vyzařovala.
Závěr, jak jsem zmínil výše, patřil coveru od legendárních metalcoristů Caliban a jejich srdcervoucí baladě „This Oath“, která opět působila přímo na srdce, a v tom byla ta obrovská síla celého koncertu. Každopádně v tomto případě zněl vokál možná i depresivněji než v originále, což se mi, samozřejmě, líbilo.
Bajonet nebylo to pravé pro mě, a tak jsem většinu na mě příliš uječeného koncertu strávil venku, přičemž zpět do klubu se vrátil na Stíny Planemů. Stíny Plamenů nakonec nepoužili poklop kvůli neuspokojivému zvuku, a tak Lord Sheafraidh obsluhoval mini soupravu, která měla zvuky poklopu napodobovat díky nasamplování jeho zvuku. Za hlavní soupravou se nacházel bicman z Naurrakar, přičemž se bubeníci v průběhu koncertu prostřídali. Stíny Plamenů zahráli rychle, nekompromisně a s řekl bych solidním zvukem, leč onu mini-soupravu jsem měl problém ve všem tom hukotu postřehnout. Koncert byl odehrán profesionálně a s notnou dávkou Morbivodovského humoru, ostatně jako vždycky. Norské riffování, které vás kouše jako skupina agresivních krys, a Morbivodovo vyprávění o kanalizační mytologii nikdy neomrzí a bavilo i tentokrát. Nejvíce jsem se těšil na skladbu „Flexibilní stoka“, kterou momentálně považuji za největší hitovku kapely, minimálně co se novější dekády kapely týče. No a této vypalovačky jsem se dočkal. Miluji její skotačivé riffy a vokály.
Děkuji Nocturnal Pestilence za povedený večer, který byl ve všech směrech pozitivní, pro mě s takovou sympatickou domácí atmosférou. In The Abyss byli slušným otvírákem, který mi sice nesednul na sto procent, ale přesto skupina dovedla překvapit nečekanými vlivy ve svých skladbách. Scar Industry překvapili jak schopnou instrumentací, tak přirozeným balancováním na pomezí rockové písničkovosti a extrémně-metalové energičnosti a příjemným čistým vokálem. Nocturnal Pestilence úspěšně pokřtili album „Fire & Shade“. Organizaci zvládli, do svého vystoupení dali duši, skutečné emoce a odprezentovali jej s odhodláním a zápalem. I když mi naprogramované bicí v určitých pasážích nesedly, určitě nešlo o nějak destruktivní vliv (taky je to nezvyk), a tak posluchač mohl prožívat ony nadějné i beznadějné pocity, které k divákům promlouvaly díky upřímnému muzikantství a lidství vně kapely. Stíny Plamenů zahráli svůj klasicky profesionálně odehraný koncert, a i když nakonec nebyl podpořen hřmotnými zvuky poklopu, šlo o potěšující set, který prostě musel nadchnout milovníky black metalu a samotného mistra Morbivoda. Jako vždycky zábavný a dobře odehraný koncert, v ten večer nejrychlejší.
Kapely: Nocturnal Pestilence, Stíny Plamenů, Bajonet, Scar Industry, In The Abyss
Místo konání: Praha, Modrá Vopice
Fotky: Daniel Palát
