Recenze: Soliloquium – Contemplations

Když švédští Soliloquium vstoupili do mého zorného pole s albem „An Empty Frame“, zamyslela jsem se a potom udělala to, co obvykle dělám s alby nezavedených kapel. Odsunula jsem recenzi a nakonec ji nevytvořila. Nechtěla jsem nízkým ratingem poškodit kapelu, která se zdála slibná.

Od prvního dlouhohrajícího alba uběhly dva roky, ve kterých jsem rozhodně neztratila zvukově zajímavé Soliloquium z očí a hlavně z uší. Zajímalo mě, jestli mladá kapela přežije a jestli se bude dál vyvíjet, zajímalo mě, jestli uslyším posun v projevu frontmana Stefana Nordströma a také, jestli kapelu neomrzí doom.

Soliloquium letos přišli s novým albem „Contemplations“, které vyšlo u zavedeného amerického labelu Transcending Records, stejně, jako předchozí počiny této kapely. To, že se Švédy, kteří procházeli obdobím vývoje a zrání měl label trpělivost, se vyplatilo. „Contemplations“ je zvukově vyváženější, hudebně zajímavější a především, zbavené zřetelných chyb z minulosti.

Vynikající growleři mívají občas problém s čistým vokálem. A právě to byl důvod, proč jsem se do recenze Soliloquia moc nehrnula. Charismatický, silný harsh vocal Stefana Nordströma byl rozhodně zajímavý a přitáhl pozornost. Bohužel, v pasážích, kdy měl frontman opravdu zpívat, veškerý náboj vyprchal a recenzent měl sklony k mírnému pokašlávání. Nordström clean vocal nezvládal a navíc, právě v čistých polohách jeho hlasu bylo znát, že je příliš mladý a to se v doomu moc neodpouští. Doom vyžaduje zralost, ne něžný popový tenor se sladkou příchutí.

Nicméně za dva roky se v technice hraní na cokoli dá udělat výrazný pokrok. A ve hře na vlastní hlasivky to platí stejně, jako u kteréhokoli jiného nástroje. Ne, že by Nordströmův hlas „zvousatěl“ a stal se z něj hrdinný baryton, ale Stefan si našel novou polohu, která využívá určitý druh lyrické křehkosti a kontrastu k temné depresivní hudbě, podobně, jak to známe u Jonase Renskeho. Navíc u písní, na které by si technicky netroufl, ustoupil a přenechal pěvecký part zkušenějšímu vokalistovi, kterým není nikdo menší, než finský bard Mikko Heikkilä (RoutaSielu, Kaunis Kuolematon, Sinamore).

 

 

Úvodní píseň „Chains“ tak posluchače vtáhne do děje alba tím, v čem jsou Soliloquium nejsilnější. V temnosvitných, hudebně variabilních odstínech doomové temnoty. První skladba ukazuje kapele, jak úžasná by mohla být, kdyby se opírala o dva vokalisty. O nádherný growl Stefana Nordstörma a další, melodický hlas, který by dokázal zpracovat neuvěřitelně dobré hudební nápady, objevující se asi v každé z osmi skladeb alba.

Album je takříkajíc velmi švédské. Pohrává si se smutkem, s bolestí, patosem, opřeným o mramorové náhrobky opuštěných hřbitovů. Je to podzimně teskná hudba, reflektující pošmourné obrysy lidské duše. V tomto ohledu se dá říct, že je to stylový a velmi klasický doom.

Malebná kytara, velmi úsporné, upozaděné bicí, přesmutné lkaní basy, to jsou všechno ingredience nutné k vytvoření skutečně stylové atmosféry. Lyrické texty, které si nekladou za cíl víc, než jen navození pocitu. Švédská doomová imprese funguje tak, jak má, a v některých momentech je dokonce naprosto nosná.

Například intro k „Wanderlust“ má potenciál rozbíjet kamenné náhrobky. Pokud by se cestou této skladby Soliloquium ubírali, pak bych se asi stala jejich nepříčetně fanatickou obdivovatelkou. Zrovna v této písni je velice zřetelné, že Bergkvist i Nordstörm mají slušný death metalový základ a že jim větší tvrdost hodně sluší. Soliloquium jim ale oběma poskytuje možnost, beztrestně se vyřádit i v líbivě křehké melodice, jakou předvádějí v excelentně znějící skladbě „In Affect“.

 

To je další zajímavost alba. Zdá se mi, že druhá polovina je lepší, silnější, zralejší a právě „Wandrelust“ je vrcholem celého počinu. Kapela rozhodně nenahrnula nejlepší skladby na začátek a proto se vyplatí poslouchat album bedlivě až do konce.

„Contemplations“  není přelom v dějinách doom metalu, není to nejlepší doomové album tohoto roku. Vzhledem k tomu, že rok 2018 byl velice bohatý právě na doom metalová alba špičkové kvality, Soliloquium nemá šanci mnoho z nich porazit v souboji o největší depresi roku. Ale „Contemplations“ nabízí víc, než jen pomyslný titul. Nabízí talent tvůrců, cit pro vytříbenou instrumentaci a melodiku, hloubku a opravdovost. Je to hudebně nesmírně poctivé album, otevírající svým protagonistům množství dalších cest. A i když to vlastně nikdy neříkám, poprvé si dovolím tvrdit, že jde v diskografii nějakého tvůrce o album přelomové.

images: ©Luciferium War Graphics, Soliloquium

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

0.00
7.8

Skladby

8.0/10

Originalita

8.0/10

Produkce

8.0/10

Zpěv

7.0/10

Instrumentální složka

8.0/10

Podobné články

Recenze: Soliloquium – Contemplations

About The Author
- - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Komentujte

avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Odběr  
Upozornit na