Report: Folk Metal Pilgrims 2017

V Ostravě se potřetí sešli metaloví poutníci, tíhnoucí k folkovému zvuku. I když nejsem charakteristickým zástupcem minority dětí pramínků, lesů a obětního kamení, a přestože jsem byla varována, že by redakce neměla posuzovat vlastní výtvory a akce, pojala jsem to tak, že jako zástupce pražské sekce redakce Obscura mohu tu ostravskou klidně kritizovat, zvlášť, když už sedím v bezpečí vlaku a mířím zpátky do Prahy.

Industriální dech Ostravy pod příkrovem těžkých podzimních mračen, rozbouřená, zpěněná Ostravice a kovový pach mokrých kolejí, pár znuděných chlapů, pokuřujících před barem ve Stodolní, a vítr, ženoucí zmáčené listí proti podmáčeným omítkám spících domů. Místo, kam by sedl festival industrialu a elektroniky, jednou za rok donutí pár desítek lidí věřit na skřítky, elfy a Vikingy. Nejparadoxnějšímu místu na konání takového minifestivalu to ale vychází. A na třetím ročníku bylo znát, že ho jeho tvůrci už umí připravit tak, aby soukolí folkového skotačení nikde nevázlo. Navíc byl výběr kapel natolik zajímavý a netypický, že mohl uspokojit i ty, kdo si běžně na hlavu nenasazují paroží a neskotačí za slunovratu okolo ohně. Všechny kapely se folku víc dotýkaly, než aby mu podléhaly, a celkově splnily zadání názvu akce. Poutníci, pohybující se mezi žánry, rozhodně zaujali.

Než se ponořím do hodnocení výkonů jednotlivých kapel, musím vyseknout organizátorům i klubu velkou poklonu. Organizace běžela jako na drátkách a mistr zvuku si tenhle titul plně zaslouží. Musím přiznat, že už jsem dlouho nezažila tak výborně nazvučenou akci. A zvukaři patří veškeré ocenění. Vidět a v tomhle případě hlavně slyšet, že někdo ovládá skvěle svou práci, je prostě čirá radost.

Pro diváka zvenčí, pohybujícího se mezi backstagí a klubem, bylo dost zajímavé pozorovat ten cvrkot, který se kupodivu nesl spíš v duchu lenivé příjemnosti než obvyklých a očekávaných neuroticko-hysterických kolapsů. Vypadalo to, jako by se organizace děla jen tak mimochodem, jako by se tu sešlo pár známých a za vším nebyl kus obrovské práce. Pilgrims jejich organizátoři prostě jen tak mimochodem zvládli a přišlo jim zvláštní, že se tomu kdokoli vůbec diví. V tomto ohledu pražská sekce Obscura nemůže tu ostravskou ani trochu pomluvit, zvlášť, když byla uplácena smaženými řízečky a vynikající višňovicí.

Zatímco se ale redaktorka ládovala řízky, na pódiu se čile zahajovalo. Obřadník, mísící jedinou vymáčknutou kapku krve do rodné hroudy, posbírané kdesi okolo dolu Jindřich za asistence luzných ostravských panen, vzýval ducha otčiny a dědictví předků. Roh hojnosti byl pozvednut a nás čekala hojnost hudební, ve které teklo víc potu než krve. Co bylo ale nejlepší – počet lidí, kteří plnili prostor. Jak zmiňoval Robert Mašír, v jehož hlavě a v hlavách jeho přátel se nápad na Pilgrims před lety zrodil, lidé si prostě zvykli chodit na akci, o které vědí, že jim nabídne vždycky něco dobrého. Má pravdu. Jestli na něčem FMP opravdu stojí, pak na skvělém ostravském publiku, které neváhá podpořit jakoukoli kapelu, bez ohledu na známost jejího jména, a vykouzlit atmosféru, o kterou by asi rádo bojovalo hodně slavnějších jmen, než je třeba…. Emerald Shine.

Kapela z Nového Jičína byla asi nejfolkovějším vystoupením celého večera. Spojení houslí a harfy ostatně nic jiného ani neumožňuje. Protože jsem už od Emerald Shine něco slyšela, na tomto poli jsem věděla, do čeho jdu. A měla jsem obavy. Protože kapely, stojící na tak výrazném akustickém základu a opájející se představou, že „když toho střelíme housle, niněru a pár šalmají, bude to znít cool“, většinou pohoří na tom, že housle hrají o nějaký ten půltón jinde než šalmaj a rozněžnělá elfí zpěvačka posluchače mučí kníkavým nářkem. Ovšem Emerald Shine se ohromně vytáhli. Nejenže měli naladěno, což je u harfeníků v podstatě nečekaný zázrak, nejenže nikoho nemučili zoufalou napodobeninou středověku, ale opravdu hráli. A hráli skvěle. Ostatně Leena, která táhne kapelu svým výrazným hlasem, může sice evokovat pohádkovou bytost, ale její hlas rozhodně není elfí. Jestli tahle zpěvačka rozvine víc svých darů, máme se ještě na co těšit. Rozhodně si myslím, že Leena má potenciál stát se jedním z nejzajímavějších ženských metalových hlasů u nás. Jedinečná barva a síla jejího hlasu má daleko do nejistého kvíkání luzných krasavic, snažících se o zpěv. A co platí o zpěvačce, platí o celé kapele. Nejsou dokonalí, ale mají obrovský potenciál. A dokážou vybudit publikum. Na to, že otevírali celou akci a ocitli se tak v nelehké pozici, své vystoupení zvládli na jedničku.

Polská Runika naplnila prostor hutným zvukem. Rodáci z Varšavy jsou sebejistí muzikanti s vynikajícím soundem. Umí skvěle řemeslo, dokážou zaujmout a nadto mají ještě přidanou hodnotu dost velké originality. Zní zajímavě. Rozehřáté publikum už se při jejich vystoupení dostalo na ten stupínek pohody, který vytváří ideální podmínky pro lepší výkon interpretů. Skvělé publikum dokáže s muzikou divy a Runika mohla ukázat to nejlepší, co v ní je, protože publikum s ní naprosto souznělo.

Na koho ale publikum zjevně čekalo, to byli domácí Silent Stream of Godless Elegy. Nutno říct, že jsem je slyšela poprvé a doufám, že ne naposledy. Musím opravit svůj názor na harsh vokál v češtině. Uznávám, že může znít nejen zajímavě, ale dokonce skvěle. Navíc, kdo kdy viděl zjihlé metalové publikum, musí tuhle kapelu prostě milovat. Okovaní, potetovaní, oblečení do černého a ověnčení řetězy možná my, metaloví fanoušci, můžeme vypadat jako horda násilných monster, zkuste nám ale zahrát tu stokrát ohranou píseň o něm a o ní v tom správném rytmu s těmi očekávanými riffy, a najednou uvidíte, jak hlavy drsných krasavic klesají na okovaná ramena tvrdých mužů, jimž se lesknou oči, jak se prsty s černě nalakovanými nehty probírají zlatou hřívou dojatého nájezdníka a jak síla Thorova kladiva matní pod náporem temné romantiky. Kdo nás zná, ví, že jsme křehké duše, a jak jsem tak pozorovala reakce zamilovaných párů na výkon Silent Stream of Godless Elegy, bylo mi najednou tak pěkně, že jsem si málem nabrečela do piva, protože jsem s sebou neměla nikoho, s kým bych mohla prožívat tu všeobecnou něhu a lásku, takže jsem se mohla jen tulit k redakčním kolegům, jimž za poskytnuté rameno vřele děkuji. Příště už si dám na tuhle kapelu pozor. A doplním si vzdělání v poslechu jejich nahrávek. Byli vynikající.

Pro ty, kdo si s sebou zapomněli vzít druhou polovičku, k níž by se vilně vinuli, zachránili situaci slovenští Achsar. Musíte mít talent na rozněžnění hordy starověkých drsňáků, ale musíte mít i jiný druh talentu, který je donutí běsnit a utíkat proti zdi. Po romantice nastalo řádění, které mají pohani ze srdce rádi. Achsar dokázali skrze svého charismatického frontmana Milana Krištofíka rozběsnit všechny, kdo si v Ostravici nechali zakotvený drakkar, a naprosto báječné tempo celé kapely dostalo do varu asi každého, kdo zrovna nemočil nebo nekouřil venku ve vichřici a dešti. Ať už tihle chlapíci hrají cokoli, a pravdou je, že ve své muzice bloumají od heavy metalu přes thrash, folk, melodeath až k Jánošíkovi, hrají dobře a umí navázat kontakt s publikem. Jejich vystoupení jen podtrhlo fakt, že v Ostravě se děla hodně kvalitní hudba.

Musím přiznat, že závěrečné vystoupení kapely Merkfolk jsem neviděla, a bylo by hloupé to tajit. Víčka se mi klížila, a tak jsem se vydala zvolna noční Ostravou skrz poletující listí do postele. Odcházela jsem s pocitem, že to byla báječná akce, která se povedla přátelům, což vždycky potěší dvojnásob. Za okny jednoho z barů poskakovali dva rappeři, na zastávce zvracel muž, na kterého ječela jeho přítelkyně, a punc industriální Ostravy překryl pomalu plynoucí noc.

Podobné články

Report: Folk Metal Pilgrims 2017

About The Author
- Suomi - Finnish metal from Aamunkajo to Zyprexa - Rubrika: Finský koutek

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>