Před dvěma lety oslnili albem „Slave to the Machine“ a po dvou letech se vrací s novinkou „Infinity“. Finští Project Silence jsou tentokrát ještě techničtější a jejich industriální chlad je hlubší.
Změnil se jim trochu zvuk. Je plastičtější a víc obrácený do sebe. Víc vyniká medvědí mručení charismatického frontmana, ukrytého pod velmi nefinským jménem Delacroix. I on je o dva roky starší a jeho hlas bych skoro nepoznala. Natolik se vylepšil zvuk na novém albu. Na Delacroix je více v popředí a jeho hlas jako by vycházel z té industriální jeskyně zralejší, vznosnější, aristokratičtější.
Project Silence také trochu zvolnili. Neženou se kupředu, vychutnávají si statičnost, která se v depresivní křivce zvedá nad horizont symetrické hudby. Poslouchat Project Silence je jako bloudit mezi zrcadly. Jejich rytmus je jako uvězněný ve skleněné krychli, nikam netryská, neotevírá nám daleké obzory, je klaustrofobicky sevřený. „Infinity“ je velmi intimní projekt. A jestli je v něm opravdu nekonečno, pak je to nekonečno chladného vesmíru, který ale děsí tím, jak je nám těsný.
Na finské scéně nejsou Project Silence žádní mlíčňáci. Pětice z Kuopia už hraje deset let a má za sebou několik singlů i dvě dlouhohrající alba. Samozřejmě nedosahuje slávy Turmion Kätilöt, ale rozhodně nestojí někde na okraji, už jen protože Finsko, jako metalová velmoc, kupodivu nemá moc silnou industriální základnu.
Project Silence zaujali prvním dlouhohrajícím albem „424“ z roku 2012. Byla to dynamická, zvukově nápaditá nahrávka pro sofistikovanější a zaujatější publikum. Kapela si už v onom roce vytvořila svůj nezaměnitelný charakter a pokračovala ve stejném duchu k výše zmíněnému albu „Slave to the Machine“ , které jako by vypadlo z kreseb H. R. Gigera.
V roce 2017 se změnil kytarista. Mr. Sanderz byl vystřídán tajemným S (Simo Ruotsalainen), který už s kapelou dříve hrál, takže změna nebyla tak citelná. Co ale citelné je, změnil se zvuk kapely, směrem k větší sofistikovanosti a sevřenosti. Klaustrofobická poloha Project Silence je novinkou. A působí opravdu dobře.
„Infinity“ zaujme už vstupem nebo spíš hřímajícím nástupem Delacroixova hlasu v písni „We Will Rise“, která je z celého alba asi nejvýraznější a nejhutnější. Tepající kytary, symetrická rytmika, zajímavé změny v melodice, v tomhle jsou Project Silence opravdu silní. Delacroix si potrpí na silná slova, ostatně sám píše texty a skládá, také je vynikající klávesák, takže díky jeho tvůrčímu potenciálu skladby působí vždycky velmi soudržně a harmonicky. I tady je hlavním nosným tématem stará dobrá, temná deprese a občasný plivanec na lidskou společnost, která nestojí za nic. Člověk by nevěřil, že Delacroix je ve skutečnosti příjemná a vlídná osoba.
Do you hear?
Do you hear the screams?
Fill me up and fill the void
The sea is chanting
And the light is fading
Do you hear the sounds
From beyond?
Apokalyptický song „From Beyond“ je emotivní křik zániku a bolesti člověka uprostřed všeobecné nicoty. Píseň, která má potenciál hitu, vnáší do industriálního světa Project Silence podivuhodnou citovost a životnost.
I v písni „No More“ svět zaniká, možná už je ve stádiu rozkladu, a nemá moc cenu o něco usilovat, snad jen pozorovat tlení a tak trochu se nudit nedostatkem světla.
Samozřejmě, posloucháme finské album a Finové jsou specialisté na depresi plnou tmy, nedostatku slunce a prorokování ekologických katastrof. Jsem zvyklá brát finské deprese s nadhledem a většinou se i u velmi temných a srdcervoucích songů docela dobře bavím, tentokrát jsem se ale poddala smutku ráda a dobrovolně.
Delacroix v sobě propojuje anděla a zvíře, v jeho hlasu je cosi násilného i lyrického, což ve spojení s textem působí na hodně hluboko ukryté pudy. Oproti jiným harsh vokalistům, kteří si libují v poloze „zlý hoch z hodně ošklivé noční můry“, Delacroix noční můrou je. Vzrušující, trochu perverzní, zajímavou a inervující. Svou snovou polohu odhaluje v písni „Forgotten“, kde při slovech „…I´m the new god, the only god…“ skutečně působí jako mýtické monstrum.
Ani v dalších skladbách nás ta beznadějná, apokalyptická nálada neopustí. Přes „Pulse“ a nepříjemný puch písně „Antropophagite“ doplujeme na té rezavějící kovové lodi do vypleněného přístavu závěrečného songu „Day of Reckoning“. Poslední skladba se vrací k hodně čistému industrialu a technicky završuje celé EP.
Je to neveselé, je to trochu strašidelné, jako sen, ze kterého jste se vzbudili zadýchaní a zpocení, ale který máte chuť vyprávět přátelům i s jeho nechutnými detaily. Těší mě, že Project Silence udržují vysokou kvalitu a obohacují trochu chudý svět finského industriálního metalu.
Images: ©Project Silence
https://projectsilence.bandcamp.com/album/infinity
https://open.spotify.com/album/0XKpTyf0MAoEnqNN0a7QjZ?si=cpjaWpkjQQWe-TJzTxFgGg
Project Silence - Infinity
0.00
