Letošní Brutal Assault proběhl tak rychle, že jsem se ani nevzpamatovala a už věším vyprané černé svršky pod okno a říkám si, je fajn, když si člověk konečně umyje vlasy a vypere prádlo.
Když jsme se probudili po poslední noci a protáhli si záda, měli jsme jistotu, že je za námi velmi dobrý festival a že máme zase na co vzpomínat, co srovnávat a co uchovávat v tom přívěsku metalovém.
Ještě se ohlédnu za dny, pro které jsem nepsala report, a vytáhnu spíš ty nejsilnější zážitky než kompletní list kapel. Protože nejdůležitější na festivalech je samozřejmě to, co si zapamatujete po další roky, co ve vás zůstane.
Samozřejmě, pro mě je to Omnium Gatherum na Obscure stagi, plné nezkrotné energie, síly, radosti a schopnosti vyburcovat všechny, kterých se dotkne. Kde bere Jukka Pelkonen ten nezkrotný entuziasmus, to opravdu nevím. Vím, že nebere drogy. Drogy by asi měly brát Pelkonena, aby nebyly tak nudné. Jeden z nejlepších koncertů pro mou maličkost. Malá změna letošního playlistu, také změna line-upu, protože Joonas Koto zůstal doma a na pozici basisty se teď v Omniu točí různí umělci. Nicméně, změna byla skvělá, kapela fungovala jako organicky vzniklé těleso a nikdo nepocítil rozdíl.
Vynikající Decapitated. Vlastně očekávatelný výkon, ale přesto mě potěšil. Hodně velká nabuzenost, síla, která se hrne kupředu, dobré nápady, které death metal potřebuje jako sůl.
Absolutní síla zážitku při západu slunce, kdy Anathema na chvíli, ve dni plném death metalu, ovládla prostor. To, jak kapela dokázala rozněžnit zablácené posluchače, kteří s ní vytvářeli sen o zapadajícím slunci a neuvěřitelně dobře vytvářené muzice, která nestárne.
Tajuplný zvuk Heilung, nesoucí se po setmělém areálu, a ten neuvěřitelně bílý měsíc na obloze, který se snad přiblížil o pár metrů, aby dokázal nastavit svou fotogenickou tvářičku v dobrém světle. Dunění kopí a hrdelní zpěv, vibrující pošlapanou zemí.
Intelektuální zázemí polské Entropie, kterou už mozek nebere, protože je otupělý, unavený a vlastně pospává v pauzách mezi jednotlivými takty.
Pohodová atmosféra při Rotting Christ, která se zdvíhá jako přílivová vlna nad hlavy lidí, a sofistikovaný zvuk, kterým Mgła dokazuje, proč je na vrcholu a proč má náš obdiv.
To jsou jen nejsilnější střípky reality, která se už mění ve vzpomínku. Jasně, člověk si v šíleném optimismu zakliká v programu desítky kapel, které pak mine. Navíc, co si budeme povídat, únava, počasí, průjem, to je občas dost slušná kombinace, která vám otráví život. Neviděla jsem Shape of Despire ani Cult of Luna, na které jsem se hlavně těšila, ale festivaly jsou o míjení a setkávání, jsou i o promarněných příležitostech nebo šťastných nálezech.
Občas místo čekání na další kapelu zvolíte raději procházku městem nebo ležení u vody. Mimochodem, Jaroměř se svými pískovcovými obrubníky, Braunovým mariánským sloupem, průčelím domů s arkadámi a kouzelnými průhledy od řeky si naši pozornost zaslouží. Lenivě líbivé město má svá nádherná zákoutí a krásné detaily. Jen člověk musí minout jeho okraje a všechny ty nákupní zóny. Střed stojí za procházku.
Poslední den nás uzavřel právě ve městě, protože déšť sílil a my věděli, že jím neprojdeme bez ztráty kytičky, takže se čekalo na lepší počasí. I to je tvář festivalu. Čekání, občasná nuda, šedá obloha. Nechuť brodit se blátem. Ale zůstává to podstatné, proč na festivaly jezdíme. Atmosféra a hudba. Jsme hudební šílenci, jsme postižení, jsme nemocní hladem po další a další muzice. Rádi srovnáváme, hodnotíme a taky si rádi na něčem ujedeme.
A co víc napsat o letošním Brutalu? Pro mě osobně je to nejlepší festival, samozřejmě nejde o objektivní hodnocení. Ale výběr kapel je opulentní. Byl opulentní i tento rok, dalo se vybírat podle libosti. Atmosféra koncertů byla většinou skvělá. Pivo se dalo pít, jídlo se dalo jíst. Výběr je taky parádní. Na Brutalu mám ráda, že tu schází kapely, které člověka jinde rozčilují. Nevidíte tu nikde Ortel trička, to beru jako bonus. Taky větší mezinárodnost mi vyhovuje. Diverzita hudby, lidí a různých jazyků je mi příjemná. Je dobré vidět, jak se areál mění, jak se na něm pracuje, kolik toho dobrovolníci zvládnou za další rok. Je fajn vyspat se v kempu, kde vládne klid, po perném dni a kde vám ožralé bandy neničí zbytek nervů. Organizačně je Brutal zvládnutý skvěle. Moje osobní zkušenost je kladná po všech stránkách. Že se najdou mouchy? To jistě, ale rok od roku je jich méně. Festival je oáza, je to útočiště pro stejně postižené jedince. A ti jsou rozmanití, věkem, zaměřením, národností, barvou pleti a kdoví čím ještě. Brutal Assault je rozmanitý festival, který dává prostor všem možným lidem. A kupodivu se tu opravdu daří eliminovat jevy, které vám na jiných festivalech otráví život. Když už tu najdete kapely z osmdesátých a raných devadesátých let, jsou to většinou ty hodně zajímavé a nosné. Žádná vesnická kutálka české hitparády pozdních osmdesátých let.
Takže, zbývá asi už jen poděkovat, jmenovitě Obscure Promotion, kteří umožnili několika redaktorům našeho webzinu prožít další dobrý festival a kteří už plánují další výborné koncerty, na kterých nebudeme chybět. A také samotným organizátorům jedinečného Brutal Assault. Jsem ráda, že festival neztrácí s lety na kvalitě, a jsem zvědavá, jak příští rok oslaví výročí. Doufám, že hlavně skvělou hudbou.
Omnium Gatherum byli pro mě taky jeden z vrcholů
Ach jo, kéžby mi někdy na ten BA vyšla dovolená.. 😀