Jestli má někdo pocit, že ti, kdo přežili holocaust, musí jen ronit slzy a žít uzavřeni ve své vlastní minulosti, pak se možná dost hrubě mýlí. Nebo možná nezná Inge Ginsberg. Inge oslaví za čtyři roky stovku. A ke svým stým narozeninám kráčí v rytmu, který pro běžného seniora není moc typický. Inge kráčí k černě nazdobenému dortu po cestě z lebek a rozhodně se nebojí černé. Inge totiž spolupracuje od svých devadesáti tří let na death metalovém projektu se skupinou TritoneKings. Samozřejmě, nejde o nějaký drsný death metal a samozřejmě je to z jedné strany velmi dobře prodejný komerční tahák a z druhé strany recese. Jenže nedá se jen tak šmahem říct, že jde o popkulturní kýč a důsledek toho, že metal se v posledních letech pomalu stává v mnoha ohledech masovou zábavou. Inge možná představuje pohled na starého člověka, který odmítá být zařazený do škatulky, který nechce prostě jen tak sedět a čekat, až ho sekáč zbaví posledního dechu. Inge je tak možná autentičtěji metalová než komerční postavy typu Ghost. Ve svých blyštivých šatech, se strašidelným make-upem, za doprovodu hodně nenásilného a dobře stravitelného death metalu nám tahle dáma říká, že kašle na předsudky, na pietní akce, glycerinové slzy a konec konců i na naši metalovou pózu. Není to špatná výzva. Člověka to donutí trochu se zamyslet.
Zdroj: My Modern Met
https://www.facebook.com/TritoneKings/
images: ©Inge TritonKings, Facebook
