Delikátní krmivo progresivních snobů

0

Letošní rok zasáhl většinu kapel a některé sejmul opravdu řádně. Rok bez koncertů a festivalů se rozhodně nelíbil fanouškům. Na druhou stranu, na teorii, že covid je tajným celosvětovým spiknutím introvertů, asi něco bude, protože rok 2020 vyprodukoval pár skutečně excelentních progresivních alb. Výjimeční tvůrci dostali čas a prostor pro zklidnění a intenzivní tvorbu, která vyústila v parádní přehlídku delikátních kousků. Některá alba jste asi zaznamenali, některá možná minuli. A byla by škoda, kdyby v záplavě apokalyptických zpráv zanikly ty dobré. Nabízím tedy pár tipů na alba, která učinila hluboký zářez do pažby zbraně jménem progressive.

Začněme kultem, protože se sluší otevřít Ihsahnovi dveře jako prvnímu. Norský klasik, který se nezalekne jakéhokoli experimentu, vydal EP „Pharos“ a nutno říct, že po ostřejším albu „Telemark“ jde o docela jiný styl a směr Ihsahnovy práce. Místo bouřícího rytmu a oscilace těžkých tónů mistr tentokrát obrátil hlavu nevšedním směrem, a to k popu 80. let, reprezentovanému kapelami typu A-ha. Výsledek je nevšední, kombinující zvukovou hrou, vymazlenou do mrtva, s klasickými Ihsahnovými hudebními postupy. Hlavně klávesy nabízejí pohled do osmdesátých let dvacátého století natolik strašidelně, až člověka mrazí. Na druhou stranu, už od prvního songu jsme si jistí, že Ihsahn sladkost jen předstírá proto, aby nás mohl vést do síně naplněné křivými zrcadly, ve které můžeme vidět a slyšet prakticky cokoli. Popový základ je neustále přeřezáván žiletkou, která narušuje jeho strukturu, a „Pharos“ se tak stává jedním z nejobtížněji analyzovatelných alb proměnlivého hudebního chameleona. Pokud by ale někdo chtěl Ihsahna osočit z plochosti nebo snahy o líbivost, měl by si „Pharos“ pustit znovu a poslechnout si všechny stopy několikrát. Novinka ve skutečnosti není tak třpytivě laciná, jak by se na první poslech dalo soudit. Dokonce ani „Manhattan Skyline“, ve které účinkuje Ihsahnův švagr a spolupracovník Einar Solberg, frontman Leprous, se nedá jen tak odbýt. Ihsahn tenhle jahodový shake protřepává s nevšedním smyslem pro opulentnost starších hudebních motivů a jeho cesta do minulosti je prostě úžasná.

 

Velikou peckou letošního roku jsou noví Pain of Salvation. Album „Panther“ oslňuje kritiky i posluchače a ukazuje, jak daleko už jsme za lehce zařaditelnou žánrovou hudbou. Pain of Salvation využili dobu klidu a nemožnosti koncertovat tak, že to bere dech. „Panther“ je určitě velkou hudební událostí. Jde skutečně o album pro introvertní audiofily, kteří budou při opakovaném poslechu nacházet víc a víc nečekaných akustických zvuků, perkusních miniatur, zkreslení, hry se slovy, tvarování hlasu frontmana Daniela Gildenlöwa až na skoro neúnosnou míru a syntetizátorové peklo, proměněné v nekonečný počet nebes.

Pain of Salvation byli vždycky hodně hraví a zvukově objevní, ale „Panther“ je skutečně nevšední. Nevím, jestli je nejlepším albem kapely, která za sebou má úctyhodný počet jedenácti dlouhohrajících počinů, nepočítaje sigly, EP a záznamy live koncertů. Švédové už od roku 1984, kdy hráli ještě jako Reality, dokázali, že si své místo na hudebním výsluní plně zaslouží. A „Panher“ je znovu posunul do záře reflektorů. Koncepční album, zabývající se trochu jinými a odlišnými lidmi, kteří nemají na čele nálepku „normální“, je výbušnou směsí vlivů, od rapu, hip hopu, jižanského rocku, popu i metalu. Jde o náročný, ale dokonale uspokojivý poslech, který vytěžil dané téma do poslední kapky.

 

Velkou chválu pěje kritika i na další progresivní matadory. Britští Haken vydali album s dost aktuálním názvem „Virus“. Jde o technickou lahůdku, která se odehrává v rychlém, proměnlivém tempu, trochu halucinogenní záležitost, ve které hned od začátku upoutá především složitá, nepravidelná rytmika. Prvních pět skladeb alba tvoří dynamickou a pestrou předehru, intro k velkolepému konceptu pětidílného opusu „Messiah Complex“, o kterém basista Conner Green prohlásil, že je nejambicióznějším projektem Hakenu.

Špičkové instrumentální kouzlení táhne svým vokálním charismatem Ross Jennings, který zní tak, jak jsme zvyklí, tedy perfektně a naprosto sebevědomě. „Virus“ je velké album. Pocitově velké. Rozhodně mě udivilo, že má jen něco přes jedenapadesát minut, protože zní jako pořádně dlouhý celovečerák. Přesto se u jeho poslechu nenudíte ani na chvíli. Je to hutná, masitá hudba, plná tvarů, ostrých linií, těžkých rifů, řezavé krutosti i oblých klávesových motivů. Texty jsou dlouhé, obsažné a přesto nekomplikované, všechny složky písní do sebe dokonale zapadají, není tu slovo ani tón navíc. „Virus“ dokonale vyjadřuje pocity nadšeného hudebního introverta, který mohl půl roku sedět ve studiu a nikdo ho nenutil z něj vylézt. Jedenáct skladeb alba představuje rozhodně jeden z vrcholných počinů kapely a přímo vybízí k tomu, aby se „Virus“ stal progresivním albem tohoto roku. Ostatně, v nejrůznějších žebříčcích na to má slušně nakročeno.

 

Posledním a zdaleka ne nejhorším adeptem na progresivní počin roku 2020 jsou trondheimští Motorpsycho, kteří vytvořili hudební cheescake nazvaný „The All Is One“. Jde o velkou porci muziky k zulíbání. Norové ukazují, že v žánru umí plout opravdu zkušeně a že jsou v mnoha ohledech lídry evropského progressivu. Motorpsycho se stejně jako celá norská scéna nebojí velkých emocí, rozmáchlých gest i otevřeně přiznané návaznosti na rockovou scénu 70. a 80. let minulého století. „The All Is One“ umí znít jako Supertramp i Beatles zároveň, hlavně vokály nás vlečou hodně daleko do minulosti.

MPCD104 - Motorpsycho: The All Is One (2LP/2CD) – Rune GrammofonI toto album v sobě ukrývá koncepční perlu, jménem „N.O.X“, zahrnující pět částí, z nichž ta předposlední má poctivých patnáct a půl minuty. Její začátek uvozují oldfieldovské postupy, které, jako by se vylouply z „Tubular Bells“. Materiál je natahován, smršťován a hněten do roztodivných tvarů, pohybujících se mezi jazzem a blues, které v pojetí Motorpsycho zní skoro jako symfonická báseň. Veliké hudební plochy evokují obří sály napěchované hudbou, je to velmi prostorový zážitek, ve kterém člověka tahá za vlasy experimentování s harmonií, neustálé opakování i vznikání dalších a dalších námětů. Psychedelický účinek je veliký, jde o hudbu s široce roztaženými křídly, vyžadující plné soustředění. Motorpsycho vydali experimentální klenot, který se nikdy nemůže stát masovým produktem, album má punc výlučnosti a nezaměnitelnosti. Je to hudba servírovaná na stříbrném podnosu snobským číšníkem uzavřeného golfového klubu. Rozhodně se vyplatí celý opus slyšet ve formě luxusního vinylu a nalít si k němu něco onačejšího než desítku.

 

 

 

 

 

Sdílení

O Autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x