Holandská deathcorová sestava Distant je v českých zemích známá, a to nejen díky kvalitě své hudby. Mezi jejími členy totiž najdeme hned dva Slováky. Kromě bubeníka Jana Maťa je to taky zpěvák Alan Grnja, který je jakožto muž u majku tak trochu tváří kapely. Ale toto je samozřejmě spíš třešnička na dortu. Kapela slaví úspěch už od vydání svého EP „Tsukuyomi“. Jejich debut „Tyrannotophia“ vyšel u jedno z předních death metalových labelu Unique Leader Records a padesát tisíc posluchačů na Spotify měsíčně je pro tvrdou kapelu nezanedbatelné číslo.
Sound kapely stojí na pevných základech, ovlivněných špinavou, slamem ovlivněnou muzikou deathcorových pionýru Suicide Silence či Carnifex. Žádné melodické (či melodic-death metalové) riffy nebo chytlavé refrény ve stylu Born of Osiris nebo All Shall Perish zde nečekejte. Stejně jako u jejich hudebních vzorů ani jejich songy nejsou chytlavé svými melodiemi, ale spíš groovem a celkovou atmosférou. Distant se ale nesnaží udržovat při životě deathcore klasické neboli myspaceové éry. Jejich hudba zní jako pravověrný deathcore s nainstalovaným updatem pro třetí dekádu 21. století.
„Aeons of Oblivion“ je monstrózní, skoro hodinové konceptuální album (když nepočítáme bonus track, má něco přes 50 minut). Ze 16 tracků jsou jen dvě kratší instrumentálky, ostatní jsou krátké až středně dlouhé vypalovačky. Songy se vyznačují hodně proměnlivým tempem, často jsou tu posuny od chytlavých, nabušených bounce riffů k downtempovému dunění, které může vystřídat agresivní blastbeatová pasáž jako vystřižená z „The Cleansing“. Atmosféru umocňují především klávesy (nebo v tomto případě spíš backing tracky). Občas zazní táhlé, melancholické tóny, ale také agresivní elektronické linky, které navozují klaustrofobický pocit. Alanův vokál skáče mezi ječením a hlubokým gutturálním growlem, sem tam slyšíme i testosteronem napumpovaný hardcore zpěv.
Ze songů bych vypíchnul titulní track, na kterém hostuje Adam Warren z Oceano. Distant a Adam Warren k sobě sedí jako prdel na hrnci, protože stylově mají k Oceano dosti blízko. V tomto songu se střídá nezřízená agrese s ponurými melancholickými pasážemi. „Cryogenesis“, jeden z dalších songů, na kterém uslyšíme prominentního hosta (Lochieho Keogha z Alphawolf), je také velká pecka. Hodně chytlavé groovy a Lochieho ječivé vokály se zde skvěle doplňují s agresivními elektronickými linkami. Českého posluchače také jistě zaujme, že část textu skladby „The Eternal Lament“ je ve slovenštině.
Album je po všech stránkách skvěle provedené – od produkce, přes performance až po celkovou prezentaci. Jako doprovod k albu vznikla i kniha, takže posluchač se může do textů a významů songů ponořovat podle libosti. Jedna věc, na které by si většina kapel vylámala zuby, je délka alba – víc než 30 nebo 40 minut death metalu nebo deathcoru může být trochu tvrdý oříšek. Ale Distant dovedou na celém albu udržet vysokou laťku. Navíc v závěru alba, kdy už by se mohlo zdát trochu moc natažené, je zařazená čtyřdílná kompozice, která spád alba trochu obměňuje. Malinké zeštíhlení by možná albu neuškodilo, ale to je jediná výtka, kterou mám.
Celkově vzato je „Aeons of Oblivion“ zásadní deathcorovou deskou letošního roku a určitě zůstane na playlistu tohoto recenzenta ještě pěkně dlouho.
