Kauza Lords of Chaos

0

Norské hudební scéně vděčíme za mnohé. Byly to právě norské kapely, které si koncem osmdesátých let přisvojily blackmetalový subžánr a během několika málo let dopřály původnímu konceptu praotců-zakladatelů renesanci, o které se třeba takovým Venom sotva mohlo zdát. Nejvýraznější proměnou prošla lyrika a s ní spojený životní styl, z prvotních veršovánek o Satanu a křesťanství se zrodila surová, nihilistická a (sebe)destruktivní poetika, k okultismu a oslavě pohanských rituálů se přidala otevřená válka proti establishmentu ve všech podobách. V krátké době a na omezeném geografickém prostoru vzniklo nespočet albových klenotů – „De Mysteriis Dom Sathanas“, „Dark Medieval Times“, „Nattens Madrigal“, „Transylvanian Hunger“, „In the Nightside Eclipse“, „Filosofem“ a další a další. Norská scéna však nezůstala u textů a pódiové prezentace, k desetipalcovým hřebům, gigantickým sekerám, nábojovým pásům a ohni se brzy přidala organizovaná kriminalita nejhrubšího zrna. V ten okamžik se začal psát příběh, který v roce 1998 publikovali spisovatelé Michael Moynihan a Didrik Søderlind v knize pod názvem Lords of Chaos: The Bloody Rise of the Satanic Metal Underground.

Oba pánové jsou mimořádně zajímavé osobnosti. Američan Moynihan jako novinář zpovídal mimo jiné Antona LaVeye a sám byl členem americké církve Church of Satan. Svými názory si vysloužil zařazení jak k ultralevicové, tak ultrapravicové scéně, aktivní je však i jako muzikant, byť mimo metalové vody. Nor Søderlind patří mezi významné norské skeptiky a humanisty a pravidelně publikuje knižně i akademicky. Tito dva pánové zpracovali příběh hudebníka Varga Vikernese, usvědčeného vraha, v době vydání knihy ve výkonu trestu, a kapely (The True) Mayhem, jejíhož kytaristu Varg ubodal. Ačkoliv se jedná o žánr non-fiction, určité autorské licence se autoři přeci jen dopustit museli – většina protagonistů bizarních událostí z rané historie kapely je buď mrtvá, komicky blábolící na Youtube nebo mlčící jako hrob.

Varg Vikernes, který v době vraždy kytaristy Euronyma v Mayhem sám působil, mezi ty mlčící pochopitelně nepatřil a nepatří, a tak záhy odsoudil knihu i její autory, o kterých prohlásil, že nemají ani náhled, ani znalosti událostí, o kterých píší, a nemají ani ždibec páru o tom, co v letech 1991 a 1992 black metal znamenal. Ve svém sáhodlouhém článku Varg mimo jiné konstatoval, že důvodem žhářských útoků na norské dřevěné kostely rozhodně nebyla pyromanie, že autoři mylně vydedukovali, že se Vikernes inspiroval LaVeyovou Satanskou biblí, neboť LaVey je podle něj „kapitalistické prase“, a že na rozdíl od tvrzení v knize rozhodně na místě vraždy nezanechal otisk prstu (a neopomněl připomenout, že Søderlind je židovské prase). Co je však zásadní, autoři neoslovili přímo Vikernese, a tak se spíše nabízí otázka, zda za jeho odsudkem nestojí uražené ego. Jen na okraj, Vikernes nejprve vinu nepřiznal, dlouho trval na své nevině jak v případě žhářským útoků na církevní památky, tak v případě vraždy Euronyma, aby se následně vraždou Euronyma veřejně chlubil na svém YT kanálu.

Tím se však příběh knihy neuzavírá, naopak. Bubeník legendární kapely Bathory Jonas Åkerlund (tedy, bubeník v úplných začátcích, pro pořádek) se po dvaceti letech ujal adaptace pro filmová plátna, a lepší reklamu si snad ani přát nemohl, protože na téma Lord of Chaos se vyjádřil snad každý, kdo v metalovém světě něco znamená, a ještě před premiérou filmu se strhla divoká šuškanda o tom, jak současní i bývalí členové kapely Mayhem ne/souhlasili s natáčením, ne/souhlasili s použitím původních skladeb kapely do soundtracku a jak ne/měli někde prohlásit, jak moc velká pozérská sračka to bude.

Příběh filmu se začal odvíjet v roce 2015, kdy prosákly informace, že film po letech hledání získal strategického partnera v Hollywoodu a natáčení je v přípravné fázi. Časopis Rolling Stone přišel s tvrzením, že basák Necrobutcher, zásadní postava v historii kapely Mayhem, měl už v tomto roce jasno:

„Knížka Lords of Chaos je příšerná sračka a vůbec není v pořádku, že podle toho nějaký Švédové natočí film. Udělám všechno pro to, abych tenhle film zastavil. Řekněte Švédům a Hollywoodu, ať jdou do prdele.“

Na podzim 2016 se pak k filmu náhle vyjádřil i Fenriz, člen Darkthrone, tedy další norské black metalové legendy. A servítky si, k překvapení nikoho, nebral:

„Tenhle film je nejhorší nápad od doby nekrájeného chleba.“

V následné diskuzi, která je stále dohledatelná na FB profilu Darkthrone, pak mimo jiné zaznělo Fenrizovo přání, aby ho ve filmu hrála Reese Witherspoon.

Počátkem roku 2017, jak se postupně blížila realizace filmu, se nepřátelský postoj členů kapely Mayhem vůči filmové adaptaci prohloubil. Necrobutcher v rozhovoru pro webzine Slugmag prohlásil:

„Totálně mě sere, že si lidi klidně natočí film o tvým životě a vůbec se neobtěžujou zavolat nebo tě nějak kontaktovat. Poslali mi jen žádost o povolení použít naši muziku, na to jsem jim řekl, že chci nejdřív vidět scénář, než jim cokoliv povolím. Byly to naprosté sračky úplně mimo realitu, tak jsem jakoukoliv spolupráci odmítl.“

Zhruba v téže době se ke vznikajícímu filmu vyjádřil i Vikernes v jednom ze svých četných youtube výlevů:

„Baví mě, že přišli za Mayhem, jestli smí použít jejich hudbu, a Mayhem řekli: ne, běžte do prdele. Přišli za Darkthrone a ti řekli to, co obvykle: jděte do prdele. Asi před měsícem se mi ozval někdo z britské kanceláře firmy Goldman a chtěl povolení k použití hudby Burzum. A víte co? Taky jsem je poslal do prdele. Dělají film, který se točí kolem kapel Darkthrone, Burzum a Mayhem a nemůžou použít hudbu ani jedné z těch kapel. To je fakt vtipný…. Je to jen hollywoodská sračka, která má vydělat prachy, vůbec to není o pravdě, jsou to jen hovna.“

O měsíc později, v únoru 2017, pak vydal časopis Rolling Stone zcela zásadní článek, rekonstruující klíčové okamžiky kariéry Mayhem, v jehož závěru pak zazněla velmi ostrá slova:

„Oslovili všechny za našimi zády, náš tým, všechny, co mají co do činění s kapelou, hodně pokoutným způsobem, a to je prostě špatně. Když chceš dělat film o kapele, první, za kým jdeš, je přeci kapela. Požádal bych je o povolení použít hudbu, protože když přijdeš až potom, autorizaci nedostaneš.“

Příběh filmu Lords of Chaos je stejně nejednoznačný a složitý jako události, které film přivádí na filmové plátno. Začátek devadesátých let minulého století přinesl norské společnosti sérii šokujících událostí, která zcela ovládla tehdejší média, na sklonku minulého roku se pak do kin dostal holywoodský film „Lords of Chaos“, natočený podle stejnojmenné knihy. Událostmi, předcházejícími premiéře tohoto snímku, se zabývá první část tohoto článku.

Příběh filmu jsme opustili v okamžiku, kdy se většina žijících protagonistů veřejně (a ostře) vyjádřila proti filmu, ať už to byl Varg Vikernes, současní členové kapely Mayhem či Fenriz ze spřízněných Darkthrone. Režisér Jonas Åkerlund se tak ocitl v situaci, kdy autoři hudby, kolem níž se děj filmu točí, prohlásili, že nikdy neuvolní práva ke skladbám, které měly tvořit, logicky, soudtrack. Kontroverzi v té době přikrmil fakt, že pracovní záběr z filmu použil režisér Åkerlund pro videoklip Metallicy. Stvořil tak jeden z největších wtf momentů v historii metalu, kdy herci, představující klasickou sestavu Mayhem, předvádějí koncert Mayhem – na hudbu Metallicy:

Teloch, současný kytarista Mayhem, se na svém osobním profilu vyjádřil celkem jasně: „Právě teď se cítím hodně divně, Metallica nejenže v novém videu zkopírovala logo Mayhem a všechny muzikanty, okopírovala celý jeden koncert.“

Jak se však nakonec ukázalo, původní kategorická prohlášení zase tak kategorická nebyla. Oficiální soundtrack k filmu obsahuje výběr zásadních skladeb nejen od legend žánru (Bathory), od ikon metalové scény (Carcass, Sodom) a od jmen s událostmi nijak nesouvisejícími (Sigur Rós, Dead Can Dance), především však obsahuje všechny zásadní skladby z předmětného období tvorby Mayhem.

Režisér neponechal nic náhodě, natáčení probíhalo v místech, kde se události skutečně odehrály, včetně bytu, kde došlo k vraždě Euronyma, míst, kde stály kostely, které lehly popelem rukami žhářů, a natáčení se účastnili i někteří z hudebníků – Attila Csihár, maďarský zpěvák, který se s kapelou sblížil právě na počátku devadesátých let, aby se o mnoho let později stal stálým členem kapely, přihlížel natáčení některých scén a jeho samého ve filmu hraje jeho vlastní syn. Ve velkém rozhovoru pro server Metal Injection pak otázky pochopitelně směřovaly i na zmíněné potíže se získáním autorských práv k písním. Åkerlundova odpověď je však zcela odlišná od toho, co se poslední tři roky objevovalo v časopisech a na webzinech:

„Není to pravda, nikdy nebyli proti tomu. Byly to drby od začátku do konce. Byl to ale dlouhý proces, kdy jsem je nechtěl přesvědčovat, ale spíše jim popsat, co se chystám natočit, což platilo hlavně pro rodiče Euronymouse, kteří vlastní autorská práva. Musel jsem to udělat, protože bez hudby bych to nikdy nenatočil, to bylo pro mě vyloučené. Mluvil jsem s jeho rodiči, s bratrem Pella (prvního zpěváka Mayhem, známého pod jménem Dead), s Necrobutcherem, Hellhammerem… Psaní hudby se účastnilo hodně lidí a musel jsem je oslovit všechny, ale od začátku do toho šli se mnou.

Nikdy jsem nežádal o práva k žádné skladbě Burzum. Šlo mi jen o hudbu Mayhem, a nikdy mě neodmítli, šlo mi jen o nějakou rovnováhu, aby se na natáčení podíleli, ale zároveň abych točil svůj film, protože to je můj pohled na věc, který natáčím.“

Kde leží pravda, ví samozřejmě pouze a jen režisér a členové Mayhem, takto podaný obrat o 180 stupňů ale vzbuzuje nemalé pochybnosti o upřímnosti. Pravdou však je, že souhlas s použitím hudby se získat podařilo, tedy režisér nějakým způsobem opravdu přesvědčil členy Mayhem ke spolupráci.

Samotný film zde hodnotit nebudeme, a to ani po umělecké, ani po faktografické stránce, obojího už se internetoví diskutéři dávno zhostili. V metalové komunitě vzbudil film velmi rozporuplné reakce. Časopis Rolling Stone ve své recenzi kritikou nešetří ani trošičku, zatímco uživatelé české filmové databáze ČSFD udělili tomuto dílu slušných 66 %.

K filmu se kromě kritiků a trollů vyjádřily i mnohé z ikon metalové scény. Lord Ahriman, zakládající člen švédského black metalového fenoménouDark Funeral, prohlásil na svém instagramovém profilu: „Mám smíšené pocity. Chápu, že je film v mnoha ohledech kontroverzní, ale je extrémně divné, že lidé, kteří film nenávidí, se nejenže dění na scéně v letech 91–93 neúčastnili, mnozí ale ještě ani nebyli na světě. Je to film, ne dokument.“ Nergal, frotnman polských satanášů Behemoth, zase pro podcast Everblack prohlásil: „Není to špatný film. Je to samozřejmě zjednodušené, ale je to film, o kterém režisér od začátku říkal, že nebude dokumentární. Trochu to přibarvil. No, vlastně docela dost, a některé postavy jsou… Ale dal si opravdu velkou práci s detaily, některé scenérie a události jsou přesně zreplikované, říkal jsem si, že to je přesně jak fotky, které jsem viděl, nebo koncerty, na kterých jsem byl. Je to povrchní, ale je to skvěle udělané.“

Tečku za celým příběhem filmu prostě musí udělat ten nejpovolanější: Varg Vikernes. Původní knize věnoval obsáhlý nesouhlasný článek už v roce 2004, a na filmu samozřejmě nezůstala jedna nit suchá: „Moji postavu hraje tlustý židovský herec. Mimochodem, jsem Skandinávec.“

Sdílení

O Autorovi

Growler, textař a skalní fanda death/doom metalu

Komentujte

avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Odběr  
Upozornit na