Masters of Rock 2017

0

očima a ušima Paoliho a Štefiho

Rok se s rokem opět sešel, v kalendáři půlka července, a to letos znamenalo pro cca 25 000 lidí jedinou věc – vyrazit do Vizovic na 15. ročník Masters of Rock 2017. Stejně jako loni, i letos mohla agentura Pragokoncert pár týdnů před festivalem vyřknout oblíbené slovo každého pořadatele: VYPRODÁNO. O headlinerovi se toho už napsalo spoustu, ale ne vždy je první kapela na plakátu ten největší tahák…

Čtyřdenní mumraj začal úderem čtvrteční 11. hodiny, kdy se otevřely brány areálu likérky Rudolfa Jelínka. Každý návštěvník dostal při vstupu festivalové CD a jako návdavkem CD projektu Bohemian Metal Rhapsody. Po těchto nezbytnostech si to už každý štrádoval, kam se mu zlíbilo, přičemž většina namířila své kroky rovnou k Ronnie James Dio stage. První kapelou byli domácí Fleret a vůbec bych se nezlobil, kdyby otevírali každý rok. Vizovice, Masters, Fleret – to je kombinace, jež prostě funguje, a nejinak tomu bylo i nyní. Obzvlášť, když na pódiu nechyběla Zuzana Šuláková, dcera nedávno zesnulé, mezi metalisty velice oblíbené, Jarmily Šulákové. Ta dala vzpomenout na svou maminku při nádherné skladbě „Ovečky zaběhnuté“, aby se po jejím skončení objevila na obrazovce paní Jarmila na záznamu z roku 2009, kdy slavila své 80. narozeniny a právě po Ovečkách měla upřímný proslov k lidem. Přiznám se, že jsem měl v očích slzy, a emocím dala průchod i dcera Zuzana, jež seděla před bicími. Zajímalo by mě, kolik lidí na tom bylo stejně…

Po tradiční „Zafúkané“ přišel zasloužený aplaus a přišel čas na Brother Firetribe. Finská pětice byla pro mě velkou neznámou, ale působí v ní velký malý muž Emppu Vuorinen z Nightwish, takže pánové, máte prostor. Do slunečného dne začaly pronikat líbivé melodie hardrocku, kde si jako vždy soustředěný Vuorinen našel místo pro sólo. Zpěvák Pekka Ansio Heino zaujal příjemným vystupováním i hlasem a celý set plynul snad až moc lehce. To další banda spustila hned od začátku a nejeden člověk se přišel podívat, co se to děje. The Charm The Fury zabouřili dávkou metalcoru a frontwoman Caroline si omotávala mužskou čast publika kolem prstu nejen svým growlem. Holanďani přestavili svou aktuální desku „Sick, Dump & Happy“ a potenciál tam je! Potenciálem jistě oplývají i němečtí warriors Majesty, ale jejich koncert mi nic neřekl. Do hudebního rauše mě vrátili Elvenking a já nemůžu pořád pochopit, že tihle sympatičtí Italové ne a ne pořádně prorazit. To Death Angel jsou v thrash metalovém světě pojmem a ve Vizovicích předvedli, proč tomu tak je. Od prvního hrábnutí do strun a prvního úderu do bicích spustili první pořádný mosh pit, ve kterém to fakt žilo. Radost pohledět, radost poslouchat, radost se v tom pitu proběhnout. Inu, zkuste být při „Father of Lies“ nebo „Kill as One“ v klidu. Po Death Angel nastalo uklidnění v podobě Stratovarius.

A nastalo první zvukové utrpení. Utopená kytara Matiase Kupiainena místy citelně chyběla. Aspoň, že tlučoun Rolf Pilve byl slyšet, a slyšet byl i frontman Timo Kotipelto. Power metalová stálice čerpala nejvíce z alba „Visions“, které slaví kulatých 20 let, ale dostalo i na osvědčené hity, včetně „Huntig High and Low“, kterou si s kapelou zazpívalo tisíce hrdel. Zvuk potrápil i další bandu, a to headlinera z plakátu – Sabaton. Chystala se velkolepá show se zlínskou filharmonií Bohuslava Martinů, ale ne-e. Do zadní části placu ke mně dolehla obří zvuková koule, která se nedala vydržet. Po třetí písničce alou do kempu, kde jsem měl zvuk o 1000000 % lepší… Vše nemůže být dokonalé. První den uzavírali Pain, jejichž cesta do Vizovic byla poněkud komplikovaná. Jejich technika zůstala někde na cestě, a tak byla využita technika Sabatonů. No, šlo to zatraceně poznat, protože zvuk byl snad ještě horší než otravná noční zima. Slyšet to bylo nejvíc při skladbě „Call Me“, kde si s Peterem Tägtgrenem střihl duet leader Sabatonů. Zatímco Joakim zněl skvěle, chudák Peter ostrouhal. Škoda veliká, ale i tak si Pain zasloužili pozornost až konce svého vystoupení.

Páteční den začal epicky za přispění Wind Rose a Heidevolk, hlavně druhá jmenovaná předvedla strhující výkon. Činily se bandy i na druhé stage. Vypíchnout musím Carpatia Castle.

Severočeši okouzlili fanoušky nejen dvěma kráskami na pódiu, ale především svým projevem a zpěvačkou Veronikou Seidlovou v krásných červených šatech. Gothic/doom metal se v podání CC poslouchal hezky. Ale zpět na hlavní stage. Epica je festivalová jistota a pro nejednoho člověka velké lákadlo. Loňské album „The Holographic Principle“ tvoří páteř setlistu holandské kapely a nejinak tomu bylo teď. Ozvučení bylo nadstardantní, čehož Epica využila na maximum. Nálada byla skvělá, veselí ještě o kousek posunul klávesák Coen Janssen, který se i se svým nástrojem vydal přímo mezi fanoušky v prvních řadách, aby ho ochotně nesli na rukách. Paráda, ale to, co přišlo potom… Sepultura se vrátila na MoR po deseti letech, a jestli přijela s destruktivními úmysly, povedlo se. Od úvodní nálože „I Am the Enemy“ rozpoutala brazilská kultovka peklo na zemi. Derrick Green byl fantastický, ovšem velkou konkurenci měl v bubeníkovi Eloyi Casagrandem. Tento mladíček určoval tempo s maximální přesností a velkou dávkou agresivity, kterou zhmotňovaly kytary Andrease Kissera a Paula Jr. Sepultura na čas moc nehleděla a v době oficiálního konce uváděl Derrick „Ratamahatta“, po které následovalo to, na co všichni čekali. „ROOTS BLOODY ROOTS“! Euforie dosáhla maximální hodnoty a další kapela to měla zatraceně těžké. Teď se dostáváme k asi nejrozporuplnějšímu vystoupení celého Masters. Running Wild navštívili Českou republiku po čtvrt století a očekávání byla logicky veliká. Za sebe to shrnu v kostce – viděl jsem světovou legendu, slyšel jsem „Under Jolly Roger“ a na prdel jsem si z toho nesedl. Entschuldigund, piráti, ale večer patřil Sepultuře. Na tomto faktu nezměnili nic ani portugalští temnotvůrci Moonspell. Ti věnovali svůj set albu „Irregilious“, které slaví krásných 21 let, a čtyři skladby byly odprezentovány z alba „Wolfheart“. Zvuk nezlobil, a tak dostal dav pod pódiem na dobrou noc přes hodinu dlouhou dark gotickou dávku od charismatického Fernanda Ribeira a jeho smečky. Precizní vystoupení vyšperkoval Fernando při skladbě „Raven Claws“, kdy byly z jeho prstů vysílány zelené lasery. Škoda, že nebyl úplněk, závěrečná „Full Moon Madness“ by dostala přímo magický nádech.

Sobota byla ve znamení velkého očekávání. Hned odpoledne nastoupili norští šílenci Trollfest, aby pobavili svými skautskými úbory, kapitánem Chaosem, vběhnutím do předních řad, metalem s balkánskými vlivy, coverem na Britney Spears… Na tenhle šílený mix bylo zvědavo hodně lidí a parta okolo Trollmanena jej rozdávala plnými hrstmi, škoda jen, že nezazněla pecka „Trinkentroll“.

50 výživných minut uteklo a dalšími pány, nachystanými na svou show, byli Equilibrium. Doufal jsem, že mě tentokrát chytnou, ale kdepak. Blížící se přeháňka mě zahnala pod střechu, takže jsem z výkonu těchto Němců skoro nic neměl. Čeho jsem si užil do syta, byli dánští veteráni Pretty Maids. Melodický hardrock s hlasem Ronnieho Atkinse se příjemně nesl a člověk rázem zapomněl na všechno kolem. Loňský nováček v sestavě Chris Laney bravurně zvládal hru jak na klávesy, tak na kytaru. Po plném tuctu skladeb nastal čas na kus masa, protože energie na večerní vystoupení byla potřeba. S flákotou v ruce jsem si našel místo v zadní části, abych si užil legendu stylu NWOBHM – Saxon. Hned od úvodní „Battering Ram“ se rozjela heavy metalová výuka v podání pěti nezmarů. V jejich čele stál mistr Biff Byford se svým vytříbeným vokálem. Zvuk na jedničku a pomyslný souboj Running Wild vs. Saxon měl pro mě jasného vítěze. Ale vítězem sobotního večera se nestali. Jeden z největších taháků festivalu nastartoval svou kariéru už v roce 1985 a i přes období experimentů se stále drží thrash metalové kovadliny – KREATOR! Jednoznačně největší pódiové prezentaci dominovaly obrazovky, které mě nejvíc dostaly při skladbě „Fallen Brothers“. Zesnulé legendy rock/metalové scény dohlížely na to, jak Kreator cvičí s lidmi svým melodickým thrashem. Z letošní desky „Gods of Violence“ vytáhl Petrozza hned pět písní, včetně titulní „Gods of Violence“ a očekávané „Satan Is Real“. Došlo i na prověřené hity, které dostávaly nejenom mě do transu. Ačkoliv neholduju nočním mosh pitům, tak po Millově výzvě o co největší kotel nebylo co řešit. K tomu sprcha konfet, crowd surfing, no k*rva fix! Koncert se vším všudy a pro mě osobně závěr sobotního dne. Crematory by už byli nad moje síly.
Poslední den Masters of Rock začal debatou o Kreator jízdě, jestli to nebyl jen sen. Nebyl, opravdu se to stalo, a pokud litujete promarněné šance, tak v lednu dojedou do Prahy a Zlína. Ale zpět k festivalu. Člověk je po třech dnech už celkem unavený, a tak je potřeba řádně promyslet program. Když je ale line-up lákavý, jde únava stranou a jde se na Rage.

Peavy Wagner se svými kumpány Vassiliosem „Luckym“ Maniatopoulosem (bicí) a Marcem Rodríguezem (kytara) rozpumpovali lidi power/heavy metalem a všichni tři si vystoupení náležitě užívali. Přiznám se, že jsem měl po změnách v sestavě v roce 2015 o Rage obavy, ale ty byly rychle  rozptýleny. Sledovat Marca Rodrígueze byla radost, protože tento chlapík to jednoduše umí. Při závěrečné „Higher Than the Sky“ dal navíc vzpomenout na Ronnieho Jamese Dia vsuvkou „Holy Diver“. Velká premiéra čekala na MoR italskou kapelu Lacuna Coil. V kombinézách, pro ně už charakteristických, předvedli velice nadstardantní výkon. Cristina Scabbia ukázala, že jsou i jiné zpěvačky než Tarja, Sharon, Elize a další. Setlist Lacuny se točil kolem poslední desky „Delirium“, z níž zaznělo šest pecek, jež se setkaly s pozitivním ohlasem. Chybět ovšem nesměl cover „Enjoy The Silence“, k jehož zpěvu se ochotně zapojila většina areálu. Třešničkou na dortu byla „House of Shame“, kde Scabbia vytáhla parádní výšky. Nesmím zapomenout ani na druhý hlas Andrey Ferra a hráčskou sekci. Všechno ťip-ťop, a díky zvukaři, že to ne… však víte co. To další interpret zas myslel, že zvukaře roztrhne. Začátek koncertu Dee Snidera byl prostě děs. Naštěstí někdo pochopil, že jsme ve Vizovicích na hudebním festivale, a postupně se to zlepšovalo. Bývalý hlas Twisted Sister pookřál a energie z něj doslova sršela. Vrchol vystoupení měl nastat při nesmrtelné „We’Re Not Gonna Take It“, ale nestalo se tak. Vrchol obstarala nechtěně jedna fanynka v první řadě, která svým nezájmem doslova vyprovokovala Snidera. Ona fanynka čekala na Edguy, což Snidera moc nepotěšilo, a tak spustil takovou řeč, že se likérkou nesl hlasitý smích. Prostě neskutečné. Při dalším hitu Twisted Sister „I Wanna Rock“ si zalaškoval s publikem, když předstíral, že místo sborového Rock slyší Fuck, a tak si na pódium pozval zpěváky z Lacuny Coil a Tobbiase Sammeta z Edguy. Tomu ukázal i zmíněnou fanynku, což doprovodil dalšími vtípky na její adresu. Na vtípky nebyla nálada jen ve chvíli, když uváděl skladbu „Outshined“ od Soundgarden, kde působil nedávno zesnulý Chris Cornell. Brrrr… Poslední mou kapelou čtyřdenního metalového dobrodružství  byli Edguy. V kapele to snad má nebo mělo skřípat, a tak jsem byl zvědavý, čeho budu svědkem. No, asi tak horké to nebude, protože vše vypadalo v pořádku. Úšklebky do kotle i na sebe a k tomu to nejlepší, co kdy Edguy složili, protože kluci z Fuldy slaví 25 let. Čekal jsem, že Sammet bude prokládat jednotlivé písně svými dojmy a pojmy, ale to se stalo snad až v půlce setu. Než se rozvykládal, slyšel jsem svou oblíbenou „Tears of a Mandrake“, a to mi vlastně ke štěstí bohatě stačilo. Šero postačilo i k tomu, abych se dobalil a vyrazil ku domovu.

15. ročník Masters of Rock utekl jak voda. Jsem rád, že jsem si neodnesl z kotlů zranění. Těm, kteří něco utrpěli, přeji brzké uzdravení, protože není příjemné vidět, jak vyjíždí z areálu sanitka. A už vůbec není příjemné slyšet, že se vykrádají stany. Himlhergot, proč musí někteří omezenci kurvit lidem zábavu, dovolenou?!?! Snad potěšili postižené účinkující na obou pódiích, protože zase bylo o co stát. A než se na podzim dozvíme kapely už 16. ročníku, tak můžeme spekulovat, kdo to tak může být.

PS: Snad nebudou tak velké problémy se zvukem jako letos!!!

Masters pohledem Paoliho:

Rok nám uplynul jako voda a na řadu se dostal jeden z těch festivalů, který má spoustu fanoušků, ale také spoustu těch, kteří mu nemůžou přijít na jméno. Ano, mluvím o Masters of Rock, který se odehrával v areálu likérky Rudolf Jelínek ve Vizovicích, tento rok už po patnácté. Jednalo se už o můj desátý ročník, takže jsem do Vizovic přijížděl už téměř jako domů.

Vše vypuklo ve čtvrtek, kdy celý festival zahajovali Vizovičtí Fleret s hostem Zuzanou Šulákovou. Bohužel jsem dorazil s menším zpožděním, jelikož se u vchodu vytvořila menší fronta, ale nic co by mi zkazilo zbytek života. Jako každý rok, když se objeví Fleret ve Vizovicích, tak na ně fanoušci reagují nadmíru skvěle a letos tomu nebylo jinak. Není to nějak tvrdá hudba, ale zpracováním se mi libí a navíc do kontextu festivalu zapadne skvěle. Osobně si myslím, že důstojnější zahájení si „masters“ ani dopřát nemůže. Koncert proběhl za účasti Zuzany Šulákové, která se zbytkem kapely zavzpomínala na zesnulou Jarmilu Šulákovou. Asi jsem nebyl jediný, kdo musel trochu zamáčknout slzu při vzpomínce, kdy před pár lety slavila na pódiu ve Vizovicích 80let.

K pódiu jsem se vrátil až večer, kdy byly na řadě finští Stratovarius, kteří jsou jednou ze stálic tohoto festivalu. Chápu, že spoustu lidí to už dokáže nudit, ale pokud jste fanda, tak vás to asi neomrzí. Ke koncertu se asi nic extra nedá napsat, zvuk na poměry tohoto „mastru“ byl snesitelný a Finové předvedli svou klasickou show, jinými slovy neurazili ani nešokovali, ale i tak věřím, že spousta lidí si je užila. Krátce po nich se na pódiu objevili Sabaton, ale jelikož nejsem jejich fanda, tak jsem jejich vystoupení pozoroval z dálky s vodkou v ruce. No co říct, koncert mě vlastně nudil a ani filharmonie, která s nimi vystoupila, moc slyšet nebyla. Příště tuto kapelu vynechám úplně. Konečně jsem se po delším čekání dočkal koncertu Pain, ale i když se hoši snažili, tak zvuk byl opravdu katastrofa (nejedná se jen o můj názor), no i pan zvukař má své dny, nicméně abych to tak moc nehanil, jejich koncert jsem si celkem užil a slušně na nich „zapařila“ i většina přítomných.

Páteční vstávání nebylo jednoduché, ale mohl jsem si ho dovolit předchozí večer zkomplikovat trochou alkoholu, jelikož jsem se na svou cestu za hudbou vydával až po třetí hodině a to na velmi sympatickou Anneke s novým projektem VUUR. No, co říct a moc si u toho neposlintat klávesnici, prostě bylo to skvělé. V rámci koncertu VUUR se dostalo jak na jejich vlastní tvorbu, ale taky na průřez tvorby kapel kde Anneke působila nebo působí, a to The Gathering, The Gentle storm, Devin Townsend. VUUR musím pochválit i po zvukové stránce a navíc Anneke umí skvěle pracovat s publikem, a to bylo během koncertu opravdu poznat. Za mne se jednalo o jeden z vrcholů MoR. Po Anneke se na Vizovickém podiu představil komický projekt Bohemian metal Rhapsody, kterému jsem se raději vyhnul. Další na řadu přišla Epica a bohužel se jednalo o jedno z největších zklamání celého festivalu, letošní koncert se bohužel s jejich vystoupením před par lety nedá srovnávat. Zvuk byl opravdu špatný, řekl bych horší než při Pain a ani celkový výkon kapely mi nepřišel nijak přesvědčující. Naštěstí další koncert, který byl na řadě, vše dokázal vice než spravit, jelikož se toho Sepultura ujala poctivě a bez zbytečných řečí a průtahů celou hodinu a půl skutečně „rubali“ poctivý thrash. Kotel byl slušný, dostalo se i na wall of death a kapela působila dojmem, že je se svým i výkonem fanoušků spokojena. Pak, ale přišlo velké přemáhání, kdy jsem se s přáteli rozhodoval, jestli jít na Moonspell, nakonec jsem byl jediný, kdo se přinutil přijít přes značnou únavu na koncert. Myslím, že všichni kdo dorazili se určitě shodnou, že se vyplatilo počkat až do konce. Zvuk, show, fanoušci a atmosféra vše za 1.

V sobotu taky nebylo pro mne moc kam spěchat a první pro mne zajímavá kapela se objevila na stage až po druhé hodině, a to Trollfest. Ve větru už bylo cítit, že už pár dní od začátku celého festivalu uběhlo (někteří začínali smrdět). Zpět ke koncertu, jednalo se o ten z živelnějších a vepředu v kotli se trochu zvrhla mánie ve zvedání lidí do vzduchu a kotel byl opravdu výživný (taky jsem se projel ve vzduchu). Tuhle kapelu mám poměrně rád, jelikož je to jedna z těch kapel, která se nebere moc vážně a dává to na sobě znát a od toho se odvíjela i samotná atmosféra na jejich koncertě. Pokud budete mít možnost je někde navštívit a máte přebytek energie, kterou ze sebe potřebujete dostat, mohu jedině doporučit. K podiu se už blížili Equilibrium a dešťové mraky jakbysmet, bohužel. Koncert jsem se rozhodl sledovat z povzdálí pro případ, kdyby začalo pršet, bohužel když začali hrát Blut im auge tak mě to nějak trochu víc zlákalo vběhnout k podiu a ve výsledku zmoknout úplně do mrtě. Teď tu máme Delain s jedním speciálním hostem – Markem Hietalou z finských Nightwish. Celá kapela se tvářila, že je v solidní kondici a řekl bych, že zástup lidí byl mnohem větší, než v tolik hodin u pódia běžně bývá. Leč z koncertu jsem měl trochu pocit, že přítomnost Marka trochu zastiňuje celou kapelu, ale je to jen můj subjektivní dojem. Na koncert se příjemně dívalo. Nejen díky přítomnosti dvou hezkých členek Delain. Předposlední kapelou a pro mne poslední kapelou večera byli Kreator. Tato německá legenda se v Česku objevuje poměrně často, ale i tak si početný zástup fanoušku našel cestu k podiu. No co napsat chvilkově jsem se zapojil i do wall of death, ale musím smeknout před některými blázny, kteří „kalili“ celou hodinu a půl z plného srdce, taky aby ne. Koncert byl energický a zvukově byl povedený a kapela si to odsypala poměrně bez zbytečných keců.

Poslední den je před námi a játra už dávno odešla do věčných lovišť. Nedělní ráno jsem zahlédl Motorgang, což měl být nějaký Motörhead revival, ale raději se k tomu nebudu přílišně vyjadřovat, jelikož celé to na mě působilo dosti komicky. Pro mne zajímavý program začínal ve 13:00, díky německým „vlkům“ Varg. Trochu mě zklamalo, že se na podiu neobjevili třeba někdy ve večerních hodinách, kdy by samotný večer dodal jejich vystoupení úplně jiný rozměr, ale i tak bylo o co stát. Musím se přiznat, že tuhle smečku jsem nijak perfektně neměl naposlouchanou, i tak jsem si to užil a beru jejich koncert jako jeden z vrcholu „mastrů“. Vše jsem sledoval poklidněji, sice z předních řad, ale do „moshe“ jsem se nezapojil. Pak jsem se chvilku rozhodoval, jestli jít nebo nejít na Rage, ale zvědavost nad novou sestavou mě přesvědčila. Z jejich výstupu byla cítit nová, hodně dravá a svěží energie, kterou kapela letos měla. Evidentně personální změny pomohly a koncert si užili jak fanoušci, ale i kapela. Dále se blíží večer posledního dne a já mám před sebou už poslední kapelu Edguy, sice jich spousta lidí nemůže vystát stejně jako Avantasii, leč se jedná o mou srdeční záležitost. Je mi jasné, že asi hodně lidí se mnou nebude souhlasit, ale pro mne se jednalo o vrchol celých „mástrů“. Edguy vytvořili skvělou atmosféru a dav pod pódiem byl podle mne nejhlasitější ze všech koncertů, na kterých jsem byl.

No, jak bych sesumíroval letošní Vizovice? Letos bylo opět jako loni vyprodáno, ale na rozdíl od loňského roku se překupníci lístků trochu přepočítali a dobře jim tak. Loni jsem viděl situace kdy, někteří prodávali lístky za 3 000 Kč až 4 000 Kč, tak se letos šlo hluboko pod cenu, dokonce i na 800 Kč, což muselo potěšit toho maníka, který stál kousek u nádraží s archem asi 10 lístků, které se snažil prodat (ha ha). Areál byl chvílemi přeplněný, ale až na pár výjimek k žádným zásadním tlačenicím nedocházelo, maximálně u sprch, kde se tvořily nekonečné fronty na ledovou vodu. No a malý vzkaz k organizátorům: nesnažte se navyšovat kapacitu, už je to opravdu na hraně a zkuste zapracovat i na nějakém dalším doprovodném programu a pozvěte pár nových a zajímavých kapel a vynechte blbosti jako Bohemian metal Rhapsody, zvedněte úroveň o kousek trochu výš. Ale už teď je mi jasné, že za rok si lístek opět koupím a pojedu zase. Slovy čísel 72 %.

 

O autorovi

Až o sobě něco zajímavého zjistím, dám vědět

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x